Medicína s lidskou tváří Josefa Thomayera VIII

„Errare humanum! Vidíme v počínání našich předků mnoho bludů a omylů. Co as budou viděti potomci na nás! Bojím se, že ne málo,“ napsal v jedné své úvaze slavný lékař a také spisovatel Josef Thomayer. Jeho Obrázky, které poprvé vyšly v roce 1911 a jež se pokusím komentovat, jsou však zároveň ukázkou lékařství jako imanentní součásti lidské kultury, a to historicky od minulosti do autorovy doby. Každý „obrázek“ z Thomayerova pera je zamyšlením, úvahou, esejí na určité téma. Nás dnes nutí zamyslet se nad tím, jak se svět změnil za posledních sto let.

Poustevnictví jindy a dnes

Samota je zlá pro většinu lidí, někomu však vyhovuje. Bylo tomu tak odpradávna. Už Alexandr Veliký se dozvěděl, že sadhuism – poustevnictví – je v Indii prastarým obyčejem. Pronásledovaní křesťané unikali do samoty. U nás byli nejznámějšími poustevníky svatý Ivan, žijící ve Svatém Janě pod Skalou, a svatý Prokop, žijící na Sázavě. Císař Josef II. zrušil roku 1782 „tak zvané eremity, poustevníky čili lesní bratry“. Po historickém exkursu, v němž si všiml moderního poustevnictví literátů Svatopluka Čecha v Havrance nad Trojou a Julia Zeyera ve Vodňanech, obrátil Thomayer pozornost k současnosti – co dnes vede lidi do samoty. Shledává duševní nemoci, při kterých samota působí léčivě. „Sklíčená mysl, zklamání či jedním slovem depresse duševní může přiměti člověka k životu samotářskému.“ „Typus duševní choroby, která nutí člověka nejednou k vyhledávání samoty, jest stihomam (…) vykonávají osoby takto postižené rozmanité skutky k obraně čelící (…) ale také zmizejí (…) aby vystříhali se styku s osobami, o nichž se domnívají, že je ohrožují.“ Léčebně ordinované poustevnictví v Déjerinově pařížském oddělení se provádí takto: „Nemocní jsou umístěni ve velkém sále a meškají na lůžkách, bílými záclonami úplně uzavřených. V sále panuje naprosté ticho. Nemocní nesmějí spolu rozmlouvati, nedostávají žádných dopisů a nesmějí býti navštěvováni (…) Stýkají se jen s lékařem a s opatrovnicí.“

Také po stu letech žijí někteří lidé jinak než většina ostatních. Nedobré zkušenosti s nechápajícím, popř. nemilosrdným okolím vedou některé tělesně nebo smyslově postižené do jistého druhu odloučenosti. Jde ovšem o jinou míru společenské izolace od zdravých, než tomu bývalo dříve. V občanské společnosti se mohou handicapovaní sdružovat ve formálních i neformálních svazech a skupinách. Sociální handicap vede k bezdomovectví. Opravdové poustevnictví s náboženským nebo filosofickým rozjímáním a o prosté stravě zůstalo už jenom v pohádkách a v lidových vyprávěních. V každém regionu se najde místo, ke kterému se takové uklidňující vyprávění váže. Alespoň ve fantazii nebo návštěvou takového místa se může dnešní člověk na chvíli odpoutat od hektické reality, hluku nebo si zaléčit syndrom vyhoření.

Měnivost nemoci

Postupem času se nemění jenom zvyky, vkus a názory lidí, ale také jejich nemoci, a to několikerým způsobem. Thomayer naznačený problém nezjednodušuje, ale věren svému způsobu systematického přehledného uspořádání výkladu medicínských témat hovoří o těchto změnách: nemoci dnes neznámé, které kdysi usmrcovaly tisíce osob a dnes o nich nelze říci nic určitějšího, jako Thukydidův mor a tzv. anglický pot, dále nemoci ztrácející se v důsledku pokroku v životních poměrech lidstva, jako střídavá zimnice a otravy námelem čili epidemie svatého ohně, dále nemoci měnící svůj ráz, jako variola, osypky, spála a mor, dále nemoci měnící se vlivem účelné lidské snahy o jejich vymizení, resp. zmírnění, jako malomocenství, vzteklina a střevní tyfus. Celá esej by stála za doslovné uveřejnění; zde se omezíme na několik vybraných nemocí, o kterých velký klinik napsal: „Anglický pot počínal krátkou třesavkou, velikou malátností, bolestmi v žaludku a hlavě a spavostí. Po některém trvání těchto příznaků vyrazil se po těle nemocného zvláštní zapáchající pot (…) Sotva jeden ze sta napadených životem ušel. Později však vykazovaly epidemie úmrtnost menší. Někteří mají za to, že anglický pot nebyl ničím jiným než dnešní naše influenza.“ „V Praze a v okolí (…) vytratila se střídavá zimnice snad úplně. Ještě před třiceti roky nebyla vzácnou v Nuselském údolí, na Smíchově a v okolí. Nyní, kdy v okolí města není městnajících vod a s nimi komárů, jež dle posledních zkušeností za nosiče nákazy při nemoci této pokládati sluší, ztratila se (…) Kultura půdy ji vyhladila.“ „V Praze jsme měli (…) v roce 1893 205 případů neštovic. Z těch 52 nemocní zemřeli, což značí přibližně úmrtnost 25 procent. Z těchto nemocných bylo 97 očkováno, 72 neočkováno a u 36 nebylo lze očkování zjistiti. Avšak z 97 očkovaných zemřelo pouze 6. Naproti tomu z 72 neočkovaných zemřelo 23, t.j. as 1/3 nemocných. Byť pak toto poslední číslo bylo značné, není přec tak hrozivé, jak bývalo (…) jest tudíž oprávněna domněnka, že neštovice samy sebou již méně nebezpečnými se staly.“ „Ze sta lidí pokousaných vzteklým zvířetem (…) onemocnělo druhdy 15 až 20 vzteklinou (…) obětováni byli smrti (…) Avšak od těch dob, co geniální Pasteur zavedl ochranné očkování u osob pokousaných (r. 1895), zmírají (…) z tisíce pokousaných průměrně jedině tři (…) kromě toho, kde psi z rozkazu opatřeni jsou náhubkem, i nebezpečí pokousání (…) se zmenšilo, že na příklad v Praze jest pokousání vzteklým psem vzácností a případ vztekliny u člověka zde leta nepozorován.“

Za nejzajímavější označuje Thomayer „proměny, které pozorují se na některých nemocech nervových, zejména pak duševních během poslední doby“. Představy zooantropie v civilizovaných zemích vymizely, období slavomamu při progresivní paralýze „silně se scvrklo a bývá zpravidla jen naznačeno“ a bizarní epidemie hysterie se změnily v méně barvité ojedinělé případy.

Od dob pana profesora „měnivost nemoci“ neustala. Všichni praktikující lékaři mohou posloužit příklady změn klinických obrazů nemocí v jejich oborech. Protože se budou nemoci měnit i nadále, je nezbytné mít to stále na paměti při každodenní práci. Problém „měnivosti nemoci“ má též filosofický aspekt. Hippokrates se prý naučil lékařskému umění od svého otce Hérakleita, a ten byl, jak známo, stoupencem myšlenky všeobecné proměnlivosti světa a autorem poučky panta rhei – vše je v pohybu.

MUDr. Josef Žán, CSc.
Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune