Medicína s lidskou tváří Josefa Thomayera VI
„Errare humanum! Vidíme v počínání našich předků mnoho bludů a omylů. Co as budou viděti potomci na nás! Bojím se, že ne málo,“ napsal v jedné své úvaze slavný lékař a také spisovatel Josef Thomayer. Jeho Obrázky, které poprvé vyšly v roce 1911 a jež se pokusím komentovat, jsou však zároveň ukázkou lékařství jako imanentní součásti lidské kultury, a to historicky od minulosti do autorovy doby. Každý „obrázek“ z Thomayerova pera je zamyšlením, úvahou, esejí na určité téma. Nás dnes nutí zamyslet se nad tím, jak se svět změnil za posledních sto let.
Vliv nálady duševní na zdraví člověka
Autor se představuje jako dobrý znalec vztahů duševních a tělesných pochodů. Zamýšlí se, proč antipyrin kolem roku 1886, tj. krátce po svém objevu, uchránil při včasném užití každého migrenika před záchvatem, kdežto po pětadvaceti letech už nepomáhá, a lékaři ho proto přestali ordinovat. (Dnes ovšem víme, že se lékaři k tomuto léku objevenému Knorrem v roce 1884, původně pouze prostředku proti horečce, zase vrátili jako k antipyretiku a antineuralgiku.)
A Thomayer pokračuje, proč afonii u hysterických osob jedněm odstraní použití indukčního proudu v sousedství hrtanu a u druhých selže. „Proč se jisté léky chválí jen jistý čas, proč tatáž methoda v rukou jednoho lékaře se někdy osvědčuje výborně, kdežto v rukou lékaře jiného potkává se s neúspěchem. Proč u téhož lékaře tatáž methoda jednomu nemocnému pomáhá a druhému nikoli.“
A odpovídá: „… na průběh nejedné nemoci nepůsobí rozhodným způsobem pouze lék, anebo některá přírodní síla lékařem řízená, nýbrž ještě něco, co přináší nemocný s sebou. Tímto něčím jest duše nemocného. Což ovšem není nic nového. Leč za našich dnů se na činitele tohoto valně zapomíná, ač mnohé zklamání by si byl svět lékařský uspořil, kdyby vlivu duševní stránky na průběh nemoci více si všímal.“
Upozorňuje na somatické projevy různých duševních stavů, ty spojuje s centrálním nervstvem, ukazuje na vliv podráždění obvodových senzitivních nervů (mimochodem obvodové nervy jsou oblíbeným Thomayerovým objektem), na nervová ústředí, důsledky koncentrace pozornosti na některou část těla, např. na močový měchýř atp.
O strachu píše: „Tak při angině srdeční pojímá někdy v záchvatu nemocného kromě strašlivé bolesti zvláštní hrůza a pocit, že je s životem konec (…) strach je pocit vyplývající z podráždění nervu bloudivého, resp. ústředí nervu tohoto. Ve prospěch tohoto mínění mluví i pokus na zvířeti. Podráždí‑li se „noeud vital“, tedy ústředí jmenovaného nervu, jeví obyčejně zvíře dotčené výraz hrůzy zcela zvláštní.“
Tato obsažná závěrečná esej stojí celá za přečtení každému, kdo se chce seznámit s dobovým pojetím sugesce, hysterie, hypnózy, ale třeba i traumatické neurózy. Thomayer připomíná Hippokratovo: „Ars longa – vita brevis est – experientia fallax.“
Závěr věnuje vlivu nálady na nemoc už vyvinutou. „Dítě s nepatrnou posunčinou pohorší se, neubráníme‑li ho velikého leknutí atd.“
Něco podobného pozorujeme dnes, totiž zhoršení koktavosti v napjatých situacích.
Thomayer mj. dále píše: „… mnohý fysikální anebo chemický lék působí aspoň z části tím, že také na duši člověka nemocného jistým způsobem účinkuje.“ To je přece moderní výklad placebového efektu! Tento efekt existoval v dobách používání farmakologicky neúčinných nebo málo účinných substancí a existuje stále; dražší lék je účinnější než levnější lék, domnívá se většina pacientů. Lék ordinovaný lékařem, kterému důvěřujeme, je účinnější než lék od neoblíbeného.
Čtouce Thomayerovy Obrázky cítíme, že požaduje, řekněme to současným sloganem, medicínu založenou na důkazech, přičemž pro důkazy samotné neváhá sáhnout tam, kde se je dnešní pozitivistická věda hledat neodvažuje. Asi proto závěrem napsal: „Positivního nic nevíme.“
Jako pragmaticky zaměřený lékař a náročný vědec neodmítá hypotézy jako takové, ale vykládat jimi nebo pouhými spekulacemi medicínské problémy odmítá. Žádá a sám podává mnoho pozitivních pravdivých vysvětlení jevů a procesů.
-------
MUDr. Josef Žán, CSc.
Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune