Medicína s lidskou tváří Josefa Thomayera V

„Errare humanum! Vidíme v počínání našich předků mnoho bludů a omylů. Co as budou viděti potomci na nás! Bojím se, že ne málo,“ napsal v jedné své úvaze slavný lékař a také spisovatel Josef Thomayer. Jeho Obrázky, které poprvé vyšly v roce 1911 a jež se pokusím komentovat, jsou však zároveň ukázkou lékařství jako imanentní součásti lidské kultury, a to historicky od minulosti do autorovy doby. Každý „obrázek“ z Thomayerova pera je zamyšlením, úvahou, esejí na určité téma. Nás dnes nutí zamyslet se nad tím, jak se svět změnil za posledních sto let.

Léčebná vášeň

Jsou lidé, kteří se lékařům vyhýbají; přestanou je bolet zuby po cestě k zubnímu lékaři, v ordinaci se jim zrychlí tep (podle C. Paula „pouls du médecin“) a jsou i další příčiny, proč k lékaři pro radu nepřijdou. Jiní naopak „pod vlivem vetřelé představy chodí (…) z jedné lékařské ordinace do druhé. Praha je pro lidi tohoto druhu pravým eldorádem. Má dvě lékařské fakulty (…) v nichž se nemocným všeho druhu udílí lékařská rada bez platu.“ Bolesti na prsou považují za známky souchotin, nepříjemné pocity v krajině srdeční za známky organické srdeční vady. V několika ordinacích si ověřují, co se až dosud dověděli, a občas udají ordinující lékaře u soudu; také profesor Thomayer byl k soudu předvolán. Autor Obrázků ve svých esejích vícekrát zdůrazňuje význam pacientovy důvěry v lékaře. Tady upozorňuje přímo na hypochondry a kverulanty. Časem se zdokonalují technické vymoženosti v medicíně a ve zdravotnictví. V úvaze Počítače a medicína akademik Josef Charvát (1897 až 1984), který u nás jako první rozvíjel lékařskou kybernetiku (sic!), mj. napsal: „Počítače by mohly změnit obraz, který mají lékaři sami o sobě a který si o nich utvořila veřejnost, zejména pacienti. Jak budou přijímat např. nemocní ztrátu soukromí a důvěrnosti, když budou jejich údaje vloženy do strojových pamětí nebo paměťové banky…“, a pokračoval: „Počítače může být rovněž použito – a zneužito – k posuzování lékařovy kvalifikace. Stroj zachovává ve své paměti záznam, jak často a nač se lékař ptal, čili jaké jsou jeho vědomosti.“ Tady je vhodné vrátit se k Thomayerovi. V eseji Nedopověděla (Ze zápisků starého lékaře) líčí anamnézu v podstatě zdravé upovídané ženy s mnoha subjektivními stesky. Na jeho otázku, nač si naříká, mu ani za celou hodinu neřekla podle svého přesvědčení všechno, co se měl jako lékař dovědět o jejích potížích. Všichni známe takové pacienty a všichni pracujeme s počítačem. Nikdo by nám naše záznamy neměl příliš formalizovat a dát je k užití pro nemedicínské a laické potřeby.

Pokud jde o užívání naordinovaných léků, „mnohý nemocný zdráhá se použíti léku, který by mohl život jeho zachrániti, na příklad náprstníku, jodových preparátů a podobně.“ Na opačném pólu jsou lidé, kteří podlehli druhu vášně, již francouzští lékaři nazývali „farmakomanie“. Jistý muž, jenž prodělal žaludeční a střevní onemocnění, pro které se začal léčit síranem hořečnatým, bral „poslední dobou (…) do roka půl metrického centu hořké soli, tři kilogramy uhličitanu hořečnatého (…) a pět kilogramů sody“, a přesto měl dobrou chuť k jídlu a netrpěl průjmy. Jiný z jiných, původně racionálních důvodů spotřebuje dvacet pět kilo ricinového oleje ročně, opět jiný spotřebovává až kilogram glycerinu denně. Thomayerův pacient se stal morfinistou poté, co mu při astmatickém záchvatu „morfiová injekce jako by kouzlem záchvat astmatický přerušila“ a co si sám opatřil stříkačku a morfium. Thomayer píše o astmatu bez adjektiv; je nasnadě, že šlo o astma srdeční a nikoli průduškové. Znal člověka, který spotřeboval gram morfia denně. Znal lékaře, jenž i při bolesti zubů vstřikoval pacientovi morfium. Dále píše: „Nyní jsou morfinisté vzácní. Lékaři se morfiové stříkačky obávají, aby z nemocného neudělali morfinistu.“ Po stu letech, zdá se, nachází lékařství správné indikace opiátových analgetik, když lépe váží souvislost benefit–risk pro pacienta.

O bídě epileptiků

Epilepsií trpí lidé všude na světě, a to od nepaměti. Hippokrates o ní psal jako o „nemoci posvátné“. Římané přerušovali své komitiální rozpravy vždy, když některý z přítomných občanů dostal záchvat; věřili, že některé božstvo si nepřeje pokračování rozpravy. Paré věřil, že nemoc je ďáblovým dílem. Thomayer píše, že se vyznačuje záchvaty větší i menší intenzity a výklad věnuje velkým záchvatům. Latinský název „morbus caducus“, česky „nemoc padoucí“, ukazuje na její první viditelný příznak. Nikoli křeče, ale hluboké, rychle nastupující bezvědomí nejvíc ohrožuje epileptika na životě a na zdraví. Řadou kasuistik z novinových zpráv a z vlastních pozorování Thomayer ukazuje na rozličné zevní příčiny smrti a těžkých úrazů, k nimž při pádu dochází. „Tak žebrák, 45letý, od dětských dob epileptik, kolikrát již padl v záchvatu do vody a byl by utonul; mnohokráte se poranil. Na pravé polovině hlavy napočítali jsme u něho 9 jizev, na čele 2, jednu v obličeji, další na šíji a zádech (…) Muž 43letý, prodavač látek; mimo jiné křísila jej manželka jeho v posledním záchvatu s takovou vervou, že mu vyrazila dva zuby. Pak mu nalila amoniak do úst a poleptala mu nebezpečně celou dutinu ústní.“ Thomayer si všímá nápadné popudlivosti po záchvatu, agresivity epileptiků, neblahého vlivu alkoholu na nemoc a úbytku duševních schopností, mluví přímo o „zblbnutí“. Četná nezaměstnanost, život bez stálého přístřeší, štítivost okolí a z toho plynoucí společenská izolace vedou k častějším sebevraždám epileptiků. „Bídu epileptiků“ dokonává problematické léčení. Thomayer si stýská: „Já jsem za svůj život jistě léčil kolem dvou tisíc epileptiků, avšak trvalé vyléčení bych (…) spočítal na prstech. Případy, v nichž léta se neukázal záchvat, zvrtly se zase, když epileptik léčení přerušil, anebo některého hrubšího excessu se dopustil. Mnohdy docílíme léčením svým pouze zmenšeného počtu záchvatů (…) nemocný (…) obyčejně lékaře střídá, tajné a insertní léky hledá, tak že léčení epilepsie je u nás obyčejně prací Sisyfovou…“ Po stu letech je epilepsie stále časté neurologické onemocnění, ale současná dobře vedená farmakoterapie chrání většinu pacientů před záchvaty při minimálních nežádoucích účincích. Adherence pacientů k léčbě podstatně stoupla. Ukáznění epileptici zažívají neuvěřitelnou přeměnu své nemoci.

Excerpovaná stať připomene lékaři jeho vlastní poznatky. Vzpomněl jsem si nad ní na spolužáka ze základní školy, který při zkoušení před tabulí dostával zřetelný petit mal (absentoval a byl opět volán), na návštěvu v jedné rodině, během níž se nepříjemně projevila popudlivost jako povahová epileptická změna jednoho jejího člena, na několik psychomotorických záchvatů jednoho pijáka přímo v závodní ordinaci, kam si zmatený odbíhal z rizikového provozu, a konečně na grand mal na rušné ulici.

Zdroj: Medicall Tribune