Medicína s lidskou tváří Josefa Thomayera IV

„Errare humanum! Vidíme v počínání našich předků mnoho bludů a omylů. Co as budou viděti potomci na nás! Bojím se, že ne málo,“ napsal v jedné své úvaze slavný lékař a také spisovatel Josef Thomayer. Jeho Obrázky, které poprvé vyšly v roce 1911 a jež se pokusím komentovat, jsou však zároveň ukázkou lékařství jako imanentní součásti lidské kultury, a to historicky od minulosti do autorovy doby. Každý „obrázek“ z Thomayerova pera je zamyšlením, úvahou, esejí na určité téma. Nás dnes nutí zamyslet se nad tím, jak se svět změnil za posledních sto let.

Otrávené studně

Odedávna lidé věřili, že epidemie smrtících nemocí způsobují zločinci otravující studně. Epidemie moru, zvláště ve 14. století, přičítali v mnoha evropských zemích Židům a často je krutě trestali. Za původce otravování studní byli stejně absurdně označováni také malomocní, jinde žebráci nebo boháči. Thomayer vysvětluje, proč se moru říkalo „černá smrt“: „… nemocní zmírali za tvoření se rozsáhlých podlitin krevních na kůži a také as uvnitř těla. Podlitiny (…) jsou ovšem barvy modravé, odkudž název modřina. Ale ve starých dobách zvala se barva modřin černou. To pak nejen při morové ráně, ale při různých jiných nemocech (…) podnes se mluví o černých neštovicích, černé spále a p., ačkoli (…) běží (…) zase o modřiny.“ Spisovatel vysvětluje termín „černá smrt“ lingvisticky na rozdíl od jiných autorů, kteří hovoří o skutečně černé barvě skvrn. Thomayer jako mladičký student klatovského gymnázia onemocněl střevním tyfem. Slyšel, jak si tam dospělí lidé vážně vyprávěli, že traviči studní jsou lékaři, aby měli hojné výdělky. Upozorňuje ve stejných souvislostech na choleru a na její podobnost s otravou arsenikem, na úplavici ve formě epidemické i neepidemické. Dokládá na konkrétních, řádně zdokumentovaných výskytech těchto alimentárních nákaz na různých místech u nás a v zahraničí, že nákaza z vody, a to i studniční, je možná. V Hamburku se v roce 1892 nakazilo cholerou během čtrnácti dní 10 000 lidí nefiltrovanou vodou z vodovodu; zemřelo jich čtyři tisíce. V sousední Altoně neonemocněl téměř nikdo, protože tam měli zvláštní vodovod rozvádějící dobře filtrovanou vodu. Uváděná opatření, např. zasypání studně, ze které brali vodu tyfem nakažení vojáci v Curychu v roce 1865, zcela eliminovalo další onemocnění. Statistika úmrtnosti obyvatelstva českých zemí Hynka Pelce staršího vypovídá o poklesu počtu zemřelých na tyfus na 100 000 obyvatel z 64 v roce 1873 na 12 v roce 1900. Stále však přetrvávaly podmínky k šíření této obávané nemoci. Z místních archivních dokumentů např. vyplývá, že v mirošovském obvodě s 8 312 obyvateli zemřely v roce 1896 tři osoby z osmi nemocných. Obvodní lékař MUDr. Dykast opakovaně poukazoval na zlou situaci v zásobování vodou ve Skořicích. V této podhorské brdské ostře svažité vesnici bylo ohnisko tyfové nákazy, protože studny tu stály uprostřed hnojišť a poblíž venkovních záchodů.

Thomayer nesdílí přesvědčení, že „pitná voda místní bývá neklamnou příčinou poruch žaludečních i střevních, zejména u osob, které jsou v kraji hosty, a vodě tudíž nezvykly“. Dnes o existenci cestovatelských průjmů nepochybujeme a třeba na dovolenou do Egypta odjíždějí naši občané poučeni a většinou vybaveni střevním dezinficiens a antidiaroikem. Také tato esej má punc nadčasovosti. Jsme stále vnímaví k řadě infekcí a nejsou vyloučeny ani kriminální činy, natož přírodní katastrofy (cholera na Haiti po zemětřesení) a bohužel ani použití biologických zbraní.

Nebezpečí práce jindy a dnes

Thomayerovu internistickou všestrannost a časový přesah jeho preventivních úvah dokazuje i tato esej; je podrobným nástinem nejrůznějších pracovních rizik. Probírá postupně profesionální jízdu na bicyklech, používání elektřiny, pobyt a práci v kesonech, průmyslové zpracování kaučuku, fabrikaci anilinu, styk s nitrobenzolem, výrobu chromových sloučenin, práci s olovem, se rtutí, s fosforem, se sírou, práci s těžkými břemeny, v prašném prostředí a v málo prostorných dílnách s rizikem tuberkulózy.

Jak Thomayer vidí užívání bicyklu, téma, k němuž se častěji vrací? Je tu opravdu znát, že od jeho názorů uplynulo už sto let. Jako přínos užívání bicyklu oceňuje úsporu času a úsporu kapitálu v obchodě, v poštovnictví a v armádě, jako rizika vidí náhlá úmrtí při jízdě a vznikající záněty obvodových nervů na dolních končetinách. Periferní nervy nazývá spisovatel česky obvodovými nervy a častěji se vrací k jejich patologii. Pokračujeme některými citacemi: „Pobyt ve stlačeném vzduchu caissonovém způsobuje nejen mnohou subjektivní nesnáz, zejména z počátku, avšak je‑li tlak vzdušný přílišný, postihuje nejednoho dělníka uvnitř caissonu nemoc zvaná caissonovou. Tato nemoc ohlašuje se rozmanitými bolestivými pocity v končetinách dolních a v nejtěžších případech nastává úplné ochrnutí těchto končetin. Toto ochrnutí někdy sice po krátkém trvání pomine, avšak v jiných případech zůstává trvalým…“ a následuje patofyziologický výklad tohoto postižení. Formulace: „Při fabrikaci různých předmětů kaučukových (…) výpary sirouhlíkové z kaučuku unikají a bývají vdechovány dělníky (…) při delším vdechování (…) vzniká prudká i počasná otrava. Prudká otrava podobá se opilosti, počasná projevuje se ochrnutím údů…“; předcházejí podrobnější výklad vulkanizace. Klinický obraz otravy rtutí líčí takto: „… třesou se jim ruce a hlava (…) špatně chodí (…) zuby jim vypadávají,“ a poznamenává, že jedovatost rtuti byla dávno známa travičům.

Podrobně se věnoval jedovatosti olova a technologii při jeho zpracování v různých řemeslech. Připomíná abdominální koliku malířů (colica fictorum), hrnčířů (colica figulina) a poznatek paduánského profesora Ramazziniho z roku 1700, „že zřídka kdy viděti jest hrnčíře, který by nevypadal jako mrtvola.“ Thomayer sám s diagnózou otravy olovem nehýřil: „V ústavě, jejž jsem řídil, léčili jsme r. 1898 a 1899 úhrnem 31 770 případů všeho druhu a z těch jen jediný otravou olovem trpěl.“ Svět se změnil, už Thomayer kladně hodnotil hygienická opatření zmírňující nebezpečí otravy. Nebezpečí ovšem ani později nezmizelo a nemizí. Už několik desetiletí se opírá průkaz zvýšené expozice olovu se zvýšeným depem olova v organismu, popř. diagnóza otravy olovem nejen o klinický obraz, ale také o výsledky laboratorního vyšetření krve a moče. V memoárové literatuře se občas dočteme, že profesor Thomayer si laboratorní medicíny příliš necenil. Dnes můžeme tehdejší profesorův postoj právě u otrav olovem pochopit. Vždyť krevní obraz, který by objektivizoval anémii při otravě olovem, zavedl rutinně do lékařské diagnostiky německý internista Josef Arneth v roce 1904. Když jsem před lety pracoval jako závodní lékař v hutnickém závodě na zpracování barevných kovů, bylo u nejexponovanějších tavičů v ložiskové slévárně olova nalezeno občas bazofilní tečkování erytrocytů. Modrý lem na dásních kolem zubů taviče jsem viděl ojediněle, abdominální koliku nikdy. Problémy s rozhodnutím, zda eventuální nevelkou neurologickou patologii přičíst olovu, měli příslušní specialisté na nemoci z povolání také celkem vzácně.

Na závěr regionální poznámka. Ve výčtu rizik se mohlo objevit také poškození zdraví cvočkařů na Podbrdsku; byli to domáčtí výrobci cvočků a hřebíků. Pracovali ve svých veřtatech plných hluku a oxidu uhličitého. Železo doběla rozžhavené a pak nesčíslněkrát obracené a tvárněné kladivy – to byl zdroj poškozování jejich zdraví.

Prof. MUDr. Josef Thomayer (1853 až 1927) se věnoval široce pojatému vnitřnímu lékařství. Prostudoval a originálně popsal celou řadu klinických problémů. Jeho stěžejním životním dílem je opakovaně vydávaná kniha Pathologie a therapie nemocí vnitřních. Byl výborným pedagogem a řečníkem. Podrobněji nás seznámili s jeho odbornou činností jeho přední žáci, jako profesor Bohumil Prusík (1886 až 1964). Veřejnosti ho jako člověka přiblížil profesor Vladimír Vondráček (1895 až 1978) a jako protagonistu různých humorných historek doktor Oldřich Hlaváč (1895 až 1942). Thomayer byl literárně činný také beletristicky pod pseudonymem R. E. Jamot, což je fonetický anagram jeho příjmení. Jeho vyšší a silnější postava vynikala ve společnosti jeho pražských přátel Aloise Jiráska a K. V. Raise. Čeština, jíž se vyjadřoval, je přirozená a příjemná i v Obrázcích a prozrazuje dobrého vlastence.

Zdroj: Medical Tribune