Medicína katastrof uplatněná v praxi

„Tramvaje“ a „vlak“. Pod těmito slovy si nyní asi všichni záchranáři ze severní Moravy okamžitě představí dvě konkrétní akce. Tou první je zásah u dvou tramvají, které se v dubnu srazily na poměrně obtížně dostupném místě v Ostravě-Porubě. Tato nehoda si vyžádala tři mrtvé a přes čtyřicet zraněných.

Druhou náročnou situací bylo srpnové vlakové neštěstí, kdy ve Studénce před projíždějící rychlík spadla mostní konstrukce. Zde zemřelo šest lidí na místě a jeden po převozu do nemocnice, zraněných bylo na sedm desítek.

Obě tyto události přinesly všem, kteří při nich zasahovali, zkušenosti, které lze při cvičení či teoretické přípravě získat jen stěží. „Velké cvičení v podstatě nelze před záchranáři utajit. Vědí, že bude, a většinou i tuší, co se bude dít. Když přijdeme k figurantovi, tak si třeba řekneme, že je dobře nalíčený a dobře to hraje, ale je jasné, že o moc nejde. Maximálně nám může někdo vytknout, že jsme jej třeba nesprávně označili. Ve skutečném životě víte, že to pro nemocného může skončit špatně. Nervozita a stresové reakce byly při tak rozsáhlé reálné akci daleko ostřejší, emocím se neubránil nikdo a nikdo nepracoval jako stroj,“ říká MUDr. David Holeš, vedoucí lékař operačního řízení záchranné služby Moravskoslezského kraje, který byl u obou neštěstí a zdravotnickou část zásahu u Studénky přímo vedl.

Není prostor na improvizaci

Hlavní rozdíl mezi oběma neštěstími spočíval z pohledu záchranářů v dynamice zásahu. „U tramvají byli těžce zranění zaklínění a hasiči je téměř dvě hodiny vystříhávali ven po jednom. Postupný byl tedy i transport. Zdravotnický tým vždy pacientovi zavedl infuzi a zahájil analgetickou léčbu, pak ale čekal na jeho vyproštění. Vlak má přece jen masivnější konstrukci, tak u této nehody jsme se dostali ke všem přeživším poměrně rychle a najednou,“ popisuje MUDr. Holeš.

Proto především u Studénky došlo na praktickou aplikaci pravidel medicíny katastrof, včetně použití třídicích karet. „Akci takového rozsahu jsem zažil poprvé, a samozřejmě nejen já. Najednou bylo potřeba použít strategie, které známe z odborné literatury, jež jsme ale v praxi nikdy nevyužili. I když ale v takové chvíli chybí praktická zkušenost, přesto není prostor na improvizaci. Člověk musí mít představu o tom, co chce,“ uvádí D. Holeš. V mnoha směrech je při takovém neštěstí postup opačný než při běžném zásahu – než jít a okamžitě léčit, je třeba se oprostit od sténajících pacientů a řídit se celkovým kontextem. „Je ale samozřejmě těžké věnovat každému zraněnému jen půl minuty, označit, co s ní mají dělat, zapsat si jeho číslo a jít dál,“ říká D. Holeš.

Kromě třídění pacientů pomocí karet bylo mezi dalšími jeho úkoly vybrat místo pro shromažďování nemocných a organizovat transport podle stupně postižení. „Klíčové bylo zajištění přístupové trasy pro sanitní vozy. K dispozici jsme měli jen nezpevněnou komunikaci. S pomocí hasičů jsme zorganizovali kyvadlovou dopravu, kdy na shromaždiště vjížděla vždy jen jedna sanitka. Jen tak šlo cestu udržet volnou. To je jen jeden příklad perfektní spolupráce s velitelem zásahu plukovníkem Ing. Šindlerem z hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje. Cokoli jsem potřeboval, okamžitě zařídil. Zúročilo se, že jsme s hasiči v úzkém kontaktu. Sídlíme v jedné budově, máme společné centrum tísňového volání, osobně se známe,“ popisuje MUDr. Holeš.

Pacienti se na shromaždišti dělili do tří skupin – v první byli ti určení k přednostní terapii a k urgentnímu transportu, druhá skupina byla po ošetření označena jako čekající na transport. Lehce zranění byli umístěni na okraj třídicího pracoviště, a než se jim mohli zdravotníci věnovat, ošetřovali se navzájem obvazovým materiálem, který dostali.  

Nejtěžší bylo rozhodnout, kam zraněné poslat

První lékař na místo dorazil dvanáct minut od nahlášení události, ještě dříve přijela posádka složená z nelékařských zdravotnických pracovníků. Celkem zasahovalo osmačtyřicet vozů.  „Sanitek bylo dost, personálu postupně také – jen samotných lékařů zde pracovalo dvanáct. Našim potřebám stačila i letecká přeprava – nasazeny byly dva vrtulníky letecké záchranné služby z Ostravy a Olomouce, armáda a policie nám nabízela i další. Největším problémem pro mě bylo rozhodovat, do které nemocnice konkrétního nemocného směřovat. Dost dlouho totiž nebylo jasné, kolik postižených vlastně je. Kolegové neustále na shromaždiště přinášeli další a další – některé z mostní konstrukce, jiné z druhé strany vlaku. Lehčí úrazy jsme záměrně posílali do zařízení, o kterých jsme věděli, že například nemají CT. Kapacitu ostravského traumacentra jsme se snažili vyhradit pro ty nejtěžší případy. Mohlo se snadno stát, že toto pracoviště přetížíme. I když tam ošetřili více než dvacet pacientů, nakonec se ukázalo, že pracovali ještě s určitou rezervou. Určitě pomohlo, že jsme byli s vedením urgentního příjmu FN Ostrava v přímém telefonickém spojení. Celkově jsme využili devět nemocnic,“ uvádí David Holeš.

Na resuscitaci není čas

Resuscitovat nebylo zapotřebí. Ostatně kardiopulmonální resuscitace do takového zásahu nepatří. „Při takové triáži platí zásada uvolnit dýchací cesty, a pokud postižený nadále nedýchá, označí se jako mrtvý. První dva těžce zranění měli poranění hlavy, hrudníku a končetin, ztráceli vědomí a selhávalo jim dýchání. Ti byli zaintubováni přímo na mostě – to kompletně zaměstnalo dva lékařské týmy,“ popisuje MUDr. Holeš.  

Než na místo dorazil dostatek zdravotníků, zapojili se do záchranných prací nezranění či lehce zranění cestující z vlaku i místní občané. Ti postupně na žádost hasičů prostor opouštěli. Okamžitě se také začala do Studénky sjíždět média. „První novináři mi volali už šest minut po nehodě a chtěli přesné informace. Policistům se je ale dařilo udržet za zábranami, kde jsme s nimi komunikovali,“ říká PhDr. Lukáš Humpl, tiskový mluvčí záchranné služby Moravskoslezského kraje, který zde pracuje zároveň jako psycholog. K určitým třecím plochám ale stejně došlo. „Při probíhajícím zásahu přelétal nad námi civilní vrtulník, zřejmě s televizním štábem. To samozřejmě celou situaci zbytečně komplikovalo. Později se zase objevili modeláři s modely letadel, které pravděpodobně byly také vybaveny kamerou. Na jednom internetovém zpravodajském serveru zveřejnili fotografie zakrvácených zraněných, které byly tak detailní, že z nich jednotlivé osoby šly identifikovat. Proti tomu jsme důrazně protestovali,“ uvádí PhDr. Humpl.

Média ale samozřejmě mohou mít i pozitivní vliv. „Díky nim bylo například možné rychle zveřejnit čísla krizových linek, takže příbuzní zraněných, hledající své blízské, přestali přetěžovat operátorky dispečinku,“ říká L. Humpl.

Štěstí v neštěstí

Některá poučení z těchto zásahů jsou spíše technického rázu: „Ani pro záchrannou službu, která se pohybuje převážně po městě, nejsou luxusem vozy s náhonem na všechna čtyři kola. U tramvají se k místu nehody auto, které nemělo pohon čtyři krát čtyři, vůbec nedostalo, protože bylo zapotřebí překonat sice suché, ale rozorané pole. U vlaku se najíždělo po polní cestě. Bezprostředně po skončení akce přišla průtrž mračen a vichřice. Auta, která tam zůstala, už musela být vyproštěna tankem hasičů českých drah. Z té louky se stala neprůjezdná bažina. Pokud by k této změně počasí došlo o chvíli dříve, vše by bylo mnohem obtížnější. V tomto směru jsme měli obrovské štěstí,“ popisuje PhDr. Humpl.

I když o tom málokdo mluví, taková událost znamená obrovský stres i pro záchranáře. „Po srážce tramvají jsme s nimi o prožívání takto náročné situace hovořili spíše individuálně. Pak už ale šlo o opakovaný traumatizující zážitek. Uspořádali jsme proto skupinová sezení, která měla být jakýmsi společným zakončením celé akce. Jejich cílem nebylo na vše zapomenout, ale dekontaminovat stres a přiznat si, že tam máme bolavé místo. Naprostá většina záchranářů psychologickou péči v pravém slova smyslu nepotřebuje, takové setkání má ale preventivní charakter. Naši lidé budou s podobnými událostmi konfrontováni znovu a my chceme, aby dokázali svou práci dělat dobře dál a nerozvíjel se u nich syndrom vyhoření nebo například problémy se závislostmi. Když říkají, co viděli, který nehezlý pohled si zapamatovali, který negativní zážitek se jim zafixoval, tak nepochybně existují věci, které je dobré otevřít a věnovat se jim,“ říká L. Humpl.

To, co se moravskoslezští záchranáři z obou těchto zásahů naučili, hodlají shrnout i na odborných forech. „Máme připravenu prezentaci například na konferenci věnovanou dopravním úrazům, která se koná 16. a 17. září v Ostravě, nebo na říjnové Dostálovy dny. Chceme při takové příležitosti kolegy mimo jiné upozornit na zcela praktické problémy, o kterých se v literatuře nedočtou,“ shrnuje MUDr. Holeš.

Zdroj: