Mediální bublina kolem malé Amillie
Podle mého názoru jde o mediální bublinu. Ze sdělovacích prostředků není jasné, zda se dítě narodilo v běžícím, či ukončeném 22. týdnu. V anglosaské literatuře se většinou cituje gestační týden, který je ukončený. V takovém případě se nejedná o nic výjimečného. V Japonsku již počátkem 90. let minulého století přežívaly děti z 22. týdne, a tak se tam dokonce posunula hranice viability do 22. týdne. Tyto případy nejsou sice běžné, ale rovněž ne tak ojedinělé ani v jiných západních zemích. V individuálních případech, kdy si rodiče přejí zahájit péči i pod hranicí deklarované viability a ocitnou se na pracovišti, které toto umožňuje s určitou perspektivou, je možné přijmout takové děti do péče, která může dávat naději na přežití. Rizika následného poškození je třeba vždy s rodiči velmi detailně a trpělivě prodiskutovat. Charakter péče je přitom zcela identický jako o děti, které se narodí o dva až čtyři týdny zralejší. Má‑li mít tento „klinický experiment“ šanci na dobré výsledky, měl by být realizován pouze na pracovištích s nejvyšší kvalitou poskytované péče, kde je kvalitní tým s dlouhodobými zkušenostmi a potřebné podmínky pro poskytování této vysoce specializované péče. Náklady se přitom příliš neliší od nákladů na péči o děti jen o málo zralejší. Index nákladů a efektivity je v neonatální intenzivní péči relativně výhodný, zvláště v porovnání s jinými obory, jako jsou transplantační medicína, léčba vrozených metabolických vad nebo resuscitační a intenzivní péče o dospělé. V roce 2005 jsme na našem pracovišti pečovali o holčičku, která se narodila v 22. týdnu a třech dnech. Její vývoj v 18 měsících byl zcela normální.
V podobné mediální bublině se občas objeví i případy přeživších dětí s nejnižší porodní hmotností (například pod 400 g). V těchto případech se v naprosté většině jedná o děti zralejší, ale se sníženou výživou v děloze (hypotrofici, small for gestational age infants). Tyto případy jsou častější než výše zmíněný a šance na přežití těchto dětí je o něco větší. Média se pak předhánějí, které že to dítě mělo nejnižší porodní hmotnost. Laické, ale i odborné veřejnosti tak může unikat zásadní rozdíl mezi mírou nezralosti a porodní hmotností. Tak jako média potřebují senzace, tak tyto děti potřebují zodpovědné, vysoce kvalifikované týmy profesionálů, které jsou jedinými advokáty jejich života. Ne však života za každou cenu.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2007, strana A13
Zdroj: