Mediální běsnění kolem třiceti stříbrných
Z rádia poslouchám celkem kultivovaný ženský hlas. Avšak jen ze začátku. Co říká? „Co nám to chcete nalhávat? Jak může rozhlas, který platíme z našich daní, sloužit jen Julínkovi? Co nás balamutíte o vysoké úrovni amerického zdravotnictví, když je nejhorší na světě? To má být náš vzor, to chcete, aby na léčení měli dost peněz jen bohatí tuneláři? Těm našim bohorovným doktorům už nestačí vysoké platy, úplatky od farmaceutických firem a zájezdy do Afriky! A vy jim ještě nahráváte. Kam jdou vlastně ty naše třicetikoruny? Platí z toho vůbec daně?“ Příjemný hlas se postupně mění v nenávistné sípání, ta paní začíná lapat po dechu. Nestačí jí dech, aby řekla, co chce, a nikdo ji nepřerušil. Uši posluchačů pomalu přestávají přijímat informaci, vnímají však hluboký afekt zášti, závisti a nenávisti. Afekt vedoucí k poruše somatické funkce imponuje téměř jako astma vzniklé na psychosomatickém podkladu.
Nechci generalizovat. Do hovorny Českého rozhlasu volají především lidé nespokojení, důchodci, kteří mají čas poslouchat jindy než večer nebo brzo ráno. Přesto je to cosi jako hlas lidu. Kde se ta nenávist bere? Pochybuji, že příčinou této nenávisti je soucit, starost o vážně nemocné lidi, kteří nepůjdou k lékaři, protože těch třicet korun nemají. Kdyby se dalo doložit, že vážně nemocný přišel k úhoně na zdraví, poněvadž neměl třicet korun, jistě by si na tom média patřičně smlsla. Nenávist té paní spíš souvisí s jejími zkušenostmi se zdravotníky. Možná bydlela v obvodu lékaře, který k ní nebyl vlídný a sestra se k ní chovala jako délesloužící rotný k nováčkovi na vojně. Možná se její pan doktor choval jako lékařka jednoho z mých pacientů, který se mi svěřil, že k ní chodí už přes dvacet let, ale neví, jaké má nohy. Nerozuměl jsem mu, dokud mi nevysvětlil, že při jeho návštěvách za těch dvacet let nikdy nevstala od stolu, aby ho vyšetřila.
Není to však jen jedna rozčílená posluchačka rozhlasu. Poslouchám zprávy a slyším, že organizátoři dětských táborů budou letos požadovat od rodičů 150 Kč navíc na zaplacení regulačních poplatků u lékaře. I když se pak z internetu dovídám, že to tak být nemusí, do éteru šla informace o 150 Kč navíc. Do veřejnosti je napumpován další signál svědčící o nelidskosti regulačních poplatků.
Málokterý lékař je regulačními poplatky a způsobem jejich výběru nadšen. Zatím to však vypadá, že se díky jim daří regulovat počet návštěv u lékaře a také snížit výdaje za léky placené pojišťovnami. Zdá se, že i 30 Kč přimělo dost lidí ke změně chování. Snad pomáhá i rozčílení nad obohacováním už tak dost bohatých lékařů, které vyvolává vzdor: Než bych tomu felčarovi platil, koupím si ten Ibalgin bez receptu v apatyce sám. Občan, který učiní toto rozhodnutí si ani neuvědomuje, že regulační poplatek právě tímto způsobem dosahuje cíle, pro který byl zaveden. Nebude však volit stranu, která poplatek zavedla.
Jsou lidé, kteří s nostalgií vzpomínají na zlaté časy socialistického zdravotnictví, kdy po nich nikdo nic nechtěl. Všemocný stát nařídil očkování, v PN akci vymýtil syfilis, školáky povinně vyšetřil školní stomatolog a bez ptaní vytáhl zbývající mléčné zuby. Direktivní způsob péče o zdraví lidu měl jistý úspěch. Od roku 1945 do roku 1968 se prodloužila střední doba dožití o pět let. Pak do roku 1990 v rámci normalizace prakticky stagnovala. Za 40 let komunistické diktatury se život prodloužil o šest let. Za 16 let svobody a demokracie se prodloužil o 11 let u žen (v Praze na 80 let) a o šest let u mužů. Pravda, v Severočeském kraji je toto prodloužení života menší. Stále máme co dohánět. Ve Švýcarsku a na Islandu mají novorozeňata naději dožít se 83 let.
Není náhodou, že zaostáváme v nemocnosti a úmrtnosti na kardiovaskulární a onkologické choroby, a to přesto, že máme vynikající kardiochirurgii a skvěle organizovanou pomoc lidem s infarktem myokardu. V jejich prevenci nepomáhá státní dirigismus, ale motivace jedince něco pro své zdraví dělat. S nemalými náklady jsme vyzbrojili dobře fungující sbor hasičů, výhodnější by však bylo umět požárům předcházet.
Lidi odkojené reálným socialismem dráždí regulační poplatek víc než červený šátek rozzuřeného býka. Média na šíření této nálady mají velkou zásluhu. Aby člověk změnil své chování, odepřel si to, co mu přináší potěšení, a pustil se do něčeho, co není pohodlné, musí se mu to vyplatit. I ztráta třiceti korun může být prvním signálem. Schválí-li parlament zákon umožňující sjednávat výši zdravotního pojištění individuálně za obdobných podmínek, jako se sjednává pojištění životní, bude to druhým a významnějším krokem ke zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva. Víc než zdravotní výchova změní chování lidí ekonomický tlak. Budu-li platit nižší pojistné, udělám vše, abych přestal kouřit, nebudu se přejídat a pít pět až šest piv denně a budu se víc pohybovat. Ekonomický tlak může postupně měnit i chování lékařů. Budou-li chtít pojišťovny úspěšně konkurovat, budou uzavírat smlouvy především s dobrými lékaři, kteří budou ochotni zvyšovat svou kvalifikaci a obětavě se svým pacientům věnovat.
Zatím snad mnoho lidí čeká, že se za těch třicet stříbrných nejspíš oběsíme jako biblický Jidáš. Julínka by nejraději popravili sami.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 16/2008, strana A4
Zdroj: