Maloobjemové léky pro vysoce nákladovou péči

Diskuse si vytkla za cíl zodpovědět nebo alespoň načrtnout možné odpovědi na tři základní otázky:

1. Jak co nejlépe charakterizovat skupiny pacientů, kteří tyto léky potřebují?

2. Jak tyto léky distribuovat a hradit?

3. Jak řešit etické a ekonomické otázky spojené s rozporem mezi potřebami a možnostmi?

Diskutující vyšli z konstatování, že sice dvacet největších farmaceutických firem světa zvýšilo jen v období let 2000 až 2006 svůj obrat o 8 % a provozní zisk o 10 % (na 124 miliard USD), přičemž u těch největších dosáhl růst i stovek procent, na druhé straně však právě výzkum, vývoj a výroba nových léků také zcela zásadním způsobem přispěly k významnému zkvalitnění a prodloužení života populace většiny rozvinutých i rozvojových zemí světa. Platí přitom, že náklady na léky tvoří nejvýše dvacet procent celkových nákladů na zdravotní péči a že i kdyby se odčerpaly veškeré zisky z celého farmaceutického průmyslu, náklady na zdravotní péči by se snížily jen o pouhá tři procenta. To je v příkrém rozporu se současnými trendy, při nichž se prakticky veškerá snaha o úspory soustředí právě na léky.

Jestliže současná úroveň HDP v České republice činí přibližně 140 miliard USD a z toho se na zdravotnictví vynakládá kolem 7 %, což na občana a rok představuje 1 022 USD (ve srovnání s 2 364 USD v USA), logicky musíme mít se zaváděním moderních léků větší problém než bohatší a ve vztahu ke zdravotnictví štědřejší státy. Hranice „ochoty platit“ (willingness to pay) je jiná v USA a Kanadě (80 000 USD za přidaný rok ve standardizované kvalitě – QALY) a u nás (odhaduje se na 40 000 EUR).

Komu léčbu poskytnout?

Zcela recentně se podařilo uzavřít dohodu mezi pojišťovnami a onkology o poskytování vysoce nákladové léčby onkologických pacientů v osmnácti určených centrech se zvláštními smlouvami. Jenže nová generace biologických léků vyráběných biotechnologickými postupy nevtrhla jen do onkologie. Je zde substituční enzymová terapie a imunomodulační léčba, pokrok zasahuje do léčby cystické fibrózy a vzácných dědičných metabolických poruch (Gaucherova, Fabryho, Pompeho, Hurlerové a Niemann‑Pickova choroba), kardiologie (tkáňové plasminové aktivátory), nefrologie a hematologie (erytropoetin), transplantologie (imunosupresiva), dermatologie (psoriáza), neurologie (roztroušená skleróza), pneumologie a alergologie (pneumokokové infekce, astma), gastroenterologie (Crohnova choroba), revmatologie (revmatoidní artritida, ankylozující spondylitida, psoriatická artritida), diabetologie, oftalmologie, asistované reprodukce…

Naše největší zdravotní pojišťovna, která zajišťuje péči o 65 % pojištěnců, vynakládá na tzv. nákladnou léčbu celkem 16 076 pacientů (9 274 mužů a 6 802 žen) ročně 6,7 miliardy korun (průměrně 420 900 Kč na osobu a rok, ale v jednom případě dokonce až 13,5 milionu korun). Nejdražší je léčba vzácných poruch metabolismu. Roční léčba Gaucherovy a Pompeho choroby stojí až 10 milionů, Fabryho choroby 8,5 milionu, Gaucherovy choroby 5 milionů, defektu alfa1 antitriptázy 2,5 milionu korun, thyrosinémie 1 milion, roztroušené sklerózy 360 000 a fenylketonurie čtvrt milionu korun. Byť jde většinou o onemocnění vzácná (odtud i název „orphan“ diseases), jakmile se objevila možnost jejich léčby, vynořila se logicky také otázka, jak ji poskytnout všem potřebným. A ta je o to palčivější, že poznání těchto chorobných stavů i terapeutických možností rychle pokračuje.

Jestliže v roce 1908 byly známy čtyři dědičné poruchy metabolismu bez jakékoli možnosti léčby a ještě v roce 1958 jen 45 nemocí s možností terapie jen u fenylketonurie, v roce 2000 už bylo těchto nemocí známo na 900 a léčitelných jich bylo sto.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2007, strana A7

Zdroj: