Malá pitva sebevědomí sestry
Téma vztahů lékař-sestra je stále mediálně živé, přesvědčil mě o tom i nedávný rozhovor s paní Pejznochovou na webu www.tribune. cz. Z rozhovoru mimo jiné vyplynulo, že některé sestry nemají přirozené sebevědomí a nechtějí převzít zodpovědnost za svoje kompetence.
Nemám situaci zmapovanou žádnými výzkumy, jen poslouchám kolegyně, čtu jejich příspěvky v diskusích na www.osetrovatelstvi. info a právní poradnu v Medical Tribune. Ze své praxe u lůžka mám pořád ještě hodně vzpomínek. Nutně mi vyvstala na mysli otázka, které že sestry nemají přirozené sebevědomí a bojí se převzít zodpovědnost?
Řadová sestra nepracuje jako OSVČ. Je zaměstnancem zdravotnického zařízení, pohybuje se v určitých mantinelech, musí dodržovat řadu standardních postupů, má nějakou náplň práce stanovenou zaměstnavatelem. Lidově řečeno, sestra si své kompetence nevybírá sama. Je-li jí kompetence přidělena, věřte tomu, že každému je totálně šumák, zda se sestra odpovědnosti bojí či ne a zda má či nemá nějaké sebevědomí. Prostě to udělá a hotovo. Pokud jí kompetence přidělena není, tak ji prostě nemůže dělat, i kdyby byla stokrát sebevědomá a přesvědčená, že to zvládne. A˙když si vzpomenu na některé zvláště "výživné" služby z posledních dní své předchozí praxe, byla jsem ráda, že jsem stihla práci stávající, natož aby mi ještě něco přibylo.
Staniční ani vrchní sestra také nepracují jako OSVČ, rovněž se řídí nějakou normou. Na rozdíl od řadových sester ale mají větší možnost takové normy ovlivnit. Ta největší možnost a pochopitelně nejvyšší zodpovědnost za práci sester náleží hlavní sestře nebo náměstkyni pro ošetřovatelskou péči. Vedoucí sestry se podílejí na stanovení kompetencí. Jestliže přidělují řadovým sestrám nedostatečné kompetence, a tím pádem je odpovědnost ponechána lékaři, jsou to tedy ony vedoucí sestry, kdo se bojí a nemají přirozené sebevědomí? Opravdu v tom nemám jasno a budu ráda, když si to v diskusi osvětlíme.
Ve zmiňovaném rozhovoru s paní Pejznochovou byla věta, s níž bezvýhradně souhlasím: "Když jsme před lety zavedli vysokoškolské vzdělání pro sestry, tak bychom také měli zajistit podmínky, aby sestry toto vzdělání mohly využít. Nemáme další pokračující články, nemáme nižší zdravotnické pracovníky, pomocné profese." To skutečně nemáme a jsem velmi zvědavá, kde je vezmeme. Zdravotnického asistenta praxe nepřijala a kromě nedostatkových ošetřovatelek a sanitářů jiné pomocné pracovníky nemáme. Doženu teď možné konsekvence ad absurdum, ale být pacientkou, jíž stele lůžko a vynáší mísu sestra s titulem Mgr., hodně bych se divila, proč proboha studovala vysokou školu. Ve zmiňovaném rozhovoru s paní Pejznochovou byla věta, s níž úplně bez výhrad nesouhlasím, avšak nejsem právník, třeba mě někdo vyvede z omylu: "Žádný zákon zaměstnavateli neurčuje povinnost vysílat zaměstnance na vzdělávací akce a hradit je."
To je sice pravda, na druhou stranu zákon 96/2004 říká, že celoživotní vzdělávání je povinné pro všechny zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky a považuje účast na celoživotním vzdělávání za tzv. prohlubování kvalifikace ve smyslu zákoníku práce (viz § 54 odst. 5 zákona č. 96/2004 Sb). Prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce (viz § 230 odst. 3 a 4) - účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem prohloubení kvalifikace se považuje za výkon práce, za nějž přísluší zaměstnanci mzda nebo plat.
Náklady vynaložené na prohlubování kvalifikace hradí zaměstnavatel. V okamžiku, kdy se sestra účastní prohlubování kvalifikace, které je pro ni ze zákona povinné, měla by dostat plat/mzdu a uhrazené náklady typu cestovné, stravné, konferenční poplatek atd. Z uvedeného dovozuji, že zaměstnavatel má vybrat pro sestru vhodnou akci a financovat ji a sestra je povinná se bez řečí účastnit.
Zákon bohužel nestanoví, jak často. Znovu moje domněnka: pokud zaměstnavatel zaměstnává a chce dále zaměstnávat registrovanou sestru, měl by jí financovat akce za 40 kreditů každých 6 let. Budu moc vděčná redakci Medical Tribune, když předá moje domněnky právnímu posouzení. Opět se asi nespletu, když si budu myslet, že většina zaměstnavatelů se nějakým způsobem snaží zajistit pro sestry celoživotní vzdělávání, i když možná ne v plné míře. Najdou se i takoví, kteří si řeknou: sestra chce registraci, ona si těch 40 kreditů nějak sežene. Nesežene, nevadí, bude pracovat pod odborným dohledem, práci udělá víceméně stejnou za méně peněz.
Zdravotnickým zařízením těžko vyčítat, vzdělávání není úplně levné a uvolňování zaměstnanců na školení je za současného poddimenzovaného personálního stavu téměř utopií. Pak ale těžko vyčítat sestrám "honbu za kredity". Jestliže leží celá tíže vzdělávání na nich, nelze se divit, že si vybírají akce podle místa a ceny. Už takhle nemají volného času a peněz nazbyt. A˙že se snaží nasbírat kredity co nejdříve? No budou to mít z krku a nebudou se muset strachovat, že další rok na ně nezbude volno nebo se akcí nebude nabízet tolik.
Pravda je, že e-learning není náročný ani drahý, pěkné školení se dá pořídit v některých regionech už za 200 Kč a nová vyhláška navýšila počet kreditů. Skutečně stačí někam jít dvakrát, maximálně třikrát za rok, a 40 kreditů je tu. Individuální rozdíly v regionech pochopitelně jsou. Znám i řadu sester, jež si akce pečlivě vyberou a většinou se jim líbí.
V úvahu je třeba vzít také aspekt využití kvalifikačního a celoživotního vzdělání. Normální člověk se nevzdělává čistě pro svůj dobrý pocit, ale především proto, aby mohl získané znalosti dále používat. Nakolik sestry využijí poznatky svého vzdělávání, je opět spíše záležitostí zaměstnavatelů. Podle reakcí kolegyň soudím, že řadová sestra toho příliš neovlivní. V poslední době se na www.osetrovatelstvi.info objevila i diskuse na téma bossing, která ukazuje až na šikanu ze strany vedoucích pracovníků směrem k podřízeným.
Jistě, každý se může svobodně rozhodnout, že určité jednání se mu nelíbí tak si prostě budu stěžovat s rizikem, že budu odejita, nebo odejdu rovnou. Jenže svoboda rozhodování je limitována regionem, věkem a rodinnou situací.
Možným východiskem je řešit problémy kolektivně, eventuálně ve spolupráci s odborovou organizací, ale zrovna třeba v ordinaci o dvou lidech je to celkem problém. Dalším východiskem je sbalit se a jít, ať to stojí, co to stojí. Poslední možností je prostě nechat to být. "Věřím tomu, že dost sester je naprosto znechucených současnou situací," tak zněl titulek rozhovoru, který jsem vloni poskytla časopisu Sestra. Bohužel tomu věřím dodnes.
Zdroj: Medical tribune