Má české zdravotnictví čekat na „ukrajinský zázrak“?

Před lékaři z Ukrajiny varují lékařské komory, zpochybňují jejich odbornost. Menší nemocnice, zejména v pohraničních regionech, si ale bez nich už nedovedou představit zajištění provozu. Problém může být v tom, že ukrajinští lékaři přicházejí ze systému, kde se neužívají moderní metody a přístroje běžně v ČR užívané. Jen každý desátý ukrajinský lékař složí aprobační zkoušky, které by ale podle expertů měli problém složit v jednom dni také mnozí čeští lékaři. Kraje trvají na pokračování projektu Ukrajina. Nelze zastírat, že pro řadu Ukrajinců je ČR jen přestupní stanicí do bohatších zemí EU a čekáním na „ukrajinský zázrak“ se ztrácejí roky, kdy se pro české zdravotníky nedělá nic. Zeptali jsme se ředitelů nemocnic, prezidentů komor i medicínských kapacit: Jaké jsou vaše zkušenosti s lékaři z Ukrajiny, respektive s lékaři ze zemí mimo EU?

• Mgr. Jana Vildumetzová,

předsedkyně Rady Asociace krajů ČR a hejtmanka Karlovarského kraje

Kvalifikovaní lékaři z Ukrajiny pracují na specializovaných odděleních regionálních nemocnic, která se nedaří obsazovat českými zdravotníky, a v mnoha případech by tato oddělení bylo nutné bez zahraničních odborníků dávno uzavřít. Týká se to například interen. Konkrétně v naší Karlovarské krajské nemocnici a v nemocnici v Sokolově bychom se bez ukrajinských zdravotníků a odborníků z dalších zemí v současné době personální nouze rozhodně neobešli. I přesto, že náš kraj poskytuje nastupujícím lékařům a zdravotním sestrám velmi atraktivní náborové příspěvky, zdravotníky z ČR se bohužel stále nedaří získat. A kraje si v žádném případě nemohou dovolit ohrozit dostupnost zdravotní péče pro občany. Proto jsem v nedávné době na základě volání ze všech krajů apelovala jako předsedkyně Rady Asociace krajů ČR na ministra zdravotnictví a premiéra, aby projekt „Ukrajina“ mohl za jasně daných podmínek, týkajících se především kvalifikace lékařů, pokračovat, což se podařilo.

• MUDr. Lukáš Velev, MHA,

ředitel Nemocnice Jihlava, chirurg

Zkušenosti s lékaři ze zemí mimo EU máme v naší nemocnici omezené. Snažíme se spíše vystačit s českými a slovenskými lékaři. V nedávné době jsme ale měli ukrajinský pár. Původně jsme brali ženu s praxí v patologii. To se nám hodilo. Měla velkou podporu. Po roce změnila obor na ARO. To ještě šlo. Její přítel, později manžel, nebyl při prvním kontaktu schopen česky ani pozdravit. Trvalo skoro rok, než byl schopen uspokojivě komunikovat s pacienty a kolegy. Vytvořili jsme mu zázemí, prostor, kvůli jeho paní. Nedávno od nás bez rozloučení odešel…

Je třeba si uvědomit, že Ukrajinci a další cizinci nebudou žádnou spásou českého zdravotnictví. Také to, že přednostně sem přicházejí lidé s určitým morálně‑osobnostním profilem. Mají radši peníze než medicínu a své lidi. A taky budou směřovat do bohatších zemí EU. Čekáním na „ukrajinský zázrak“ ztratíme další léta, kdy se neudělá pro české zdravotníky nic…

• MUDr. Jiří Běhounek,

hejtman Kraje Vysočina

Naše zkušenosti s lékaři z jiných zemí, Ukrajinu nevyjímaje, jsou pozitivní. Pracují na pozicích, kde se nám v krajích odborníků nedostává, a já nemám informace, že by s nimi byly problémy. Ti, které osobně znám, se vzdělávají v jazyku i v odborných oblastech a práci odvádějí naprosto standardně.

• MUDr. Pavel Vepřek,

Nemocnice Plzeňského kraje, a. s.

V Nemocnicích Plzeňského kraje, a. s., pracuje deset lékařek a lékařů ze států mimo EU, přičemž tři mají hotovou aprobaci a ostatní se na ni připravují. Je známou věcí, že s jejím úspěšným absolvováním by měl problém každý tuzemský lékař, a tak není divu, že i zkušení lékaři s jiným mateřským jazykem její absolvování co nejdéle odkládají. Pokud neuspějí, mají problém jak oni, tak nemocnice. V situaci, kdy kvalifikovaní lékaři z nemocnic dezertují do ambulantního sektoru, jsou zkušení lékaři z ciziny výraznou pomocí. Zahraniční lékaři pracují v našich nemocnicích na stejné pozici jako absolventi lékařských fakult, ale mají již slušnou praxi a absolvovanou specializační zkoušku ve své mateřské zemi. Jejich motivace obstát je vysoká, a to se promítá do jejich pracovního nasazení i do úsilí ovládnout taje češtiny. Takže suma sumárum, naše nemocnice jsou rády, že je mají. Vzhledem k tomu, že pracují pod dozorem, je kvalita jejich práce průběžně monitorována. Pokud by nebyla dostatečné dobrá, rychle bychom se s nimi rozloučili, ale k tomu jsme zatím nikdy nemuseli přistoupit.

• MUDr. Vít Němeček, MBA,

ředitel Nemocnice Jablonec nad Nisou, p. o.

Stručně: zkušenost je pozitivní.

• Ing. Michal Čarvaš, MBA,

předseda představenstva Nemocnice Prachatice, a. s., člen představenstva Jihočeských nemocnic, a. s.

Zkušenosti Nemocnice Prachatice, a. s., se zahraničním personálem jsou veskrze pozitivní. V tuto chvíli u nás pracuje devět lékařů: dvě Rusky po kmeni (interna), pět Ukrajinců a Rusů po aprobační zkoušce (rentgen, dětské, gyn.‑por.), dva zatím aprobační zkoušku neudělali a budou ji opakovat. Pouze jeden od nás odešel, protože odborně nestačil. Nejdéle je u nás kolega z bývalého Sovětského svazu, který je u nás již přes deset let a chystá se na atestaci z anesteziologie. Na podzim 2017 jsme přijali devět zdravotních sester a zdravotnických asistentů z programu Ukrajina – zůstali jen tři, ostatní odešli z osobních důvodů či z obavy, že neudělají zkoušky. Pouze jednoho pracovníka jsme vrátili my, protože nesplňoval odborné požadavky. Zbývající sestry vzděláváme a připravujeme k aprobační zkoušce v červnu 2018.

Ukrajinští i ruští lékaři jsou podle mých zkušeností pracovití, nekonfliktní, ochotni se naučit česky, pracují na sobě, vůči pacientům jsou vlídní a uctiví. Největším úskalím při jejich náboru je získání dokladů pro pobyt i práci. Vyřizování je zdlouhavé a složité. Než k nám mohli přijít pracovat, trvalo devět měsíců, než se vše vyřídilo, přes ambasádu až po cizineckou policii. Je to ohromná byrokracie a házení klacků pod nohy. Navíc dle Věstníku MZ ČR 9/2017, který stanoví obsah a podmínky odborné praxe v rámci praktické aprobační zkoušky, je tu další překážka a po 31. 8. 2017 malé okresní nemocnice, jako je ta naše, nemohou nikoho z Východu přijmout, poněvadž nemáme akreditaci na vzdělávání pro všechny základní obory.

Obsah praktické zkoušky by dnes nezvládli ani naši absolventi LF a lékaři z praxe. Jsme papežštější než papež. Vyháníme zpět nekonfliktní lidi, co se naučí jazyk, usadí se zde, zapracují se v nemocnici, a to jen proto, že jsou v očích ČLK nekalou konkurencí a „levnou pracovní silou“. Vedení nemocnice i primář oddělení nese odpovědnost za své lidi. Pokud někdo odborně nestačí a není reálné, že to dožene, tak to nejlépe pozná ten, kdo s ním denně pracuje. Ukončí jeho působení na oddělení, a to ne proto, že tak rozhodne úředník na MZ ČR či MUDr. Kubek z ČLK, ale protože za něj nebude chtít nést odpovědnost.

Cizinci jsou ve zdravotnictví i v jiných oborech běžně ve všech zemích. Měli bychom tedy změnit přístup a vytvářet jim podmínky, jak se rychle naučit česky a odborně se dovzdělávat.

• MUDr. Jiří Kalenský,

předseda představenstva MMN, a. s. (nemocnice v Jilemnici a Semilech)

V Semilech pracují dva lékaři z arabského světa, kteří v ČR vystudovali. V Jilemnici pracují dva lékaři z Ruska a čtyři z Ukrajiny.

MMN, a. s., má několikaleté zkušenosti s činností lékařů přicházejících ze zemí mimo EU. Kromě složité administrativy, vyžadující zvací dopisy, smlouvy o smlouvě budoucí, inzeráty dokládající nemožnost obsadit pracovní pozice českými lékaři atd., vyžaduje současná česká legislativa řadu dalších a dle mého soudu diskriminačních podmínek. Nepochybně se všichni shodneme na potřebě znát velmi dobře český jazyk, písmem i slovem, aby budoucí lékaři dokázali solidně komunikovat se svými pacienty. Tady se jedná o podmínku obvyklou i v jiných zemích. Skutečností je, že jiné země či nemocnice v zemích EU pořádají intenzivní jazykové kursy, aby se jejich budoucí lékaři (či nelékařští pracovníci) mohli co nejrychleji zapojit. Podstatně složitější situace vyvstane při skládání tzv. aprobačních zkoušek, u nichž jsem byl několikrát přítomen. Je zcela přirozenou a logickou snahou prověřit, zda jsou znalosti uchazečů přicházejících ze zemí mimo EU na úrovni českých požadavků.

Zásadní rozdíl je v tom, že čeští lékaři skládají tyto zkoušky postupně v průběhu deseti měsíců. Cizí lékaři na to mají jeden den. To se prostě naučit nedá! Výsledky zkoušek tomu proto odpovídají. Opakovaně jsem na to zkušební komise upozorňoval.

Lékaři přicházející z bývalých zemí SSSR jsou učenliví, pracovití a jistě i svědomití. Chybí jim však jakákoli loajalita vůči zaměstnavateli, u něhož vzdělání a potřebné dokumenty získali. Není ojedinělé, že bezprostředně po získání všech potřebných dokumentů pro práci v ČR odcházejí do jiných nemocnic a nezřídka i do zahraničí (EU).

Podstatně složitější se nám jeví komunikace s lékaři z arabských zemí, kteří vystudovali české lékařské fakulty. Jejich životní filosofie je podstatně odlišná od zvyklostí v Evropě a je velmi náročné je přimět k evropským zvyklostem.

Domnívám se, že bychom měli převzít zkušenosti a postupy zapojení cizích zdravotníků například z Německa, kde mají tuto činnost velmi precizně propracovanou.

• Ing. Jaroslava Kunová,

výkonná předsedkyně Asociace nemocnic ČR

Ve fakultních nemocnicích je málo lékařů z Ukrajiny, přesné počty nemáme zmapované. Když jsem byla ředitelkou Fakultní nemocnice Plzeň, měli jsme tři ukrajinské lékaře. Jeden neměl zájem se připravovat na aprobační zkoušku, druzí dva, manželský pár, byli naopak velmi pracovití a erudovaní. O jejich schopnostech svědčí to, že se oba uplatnili v USA. Myslím si, že ukrajinští lékaři nejsou pro naše pacienty ohrožením. Než jim nemocnice umožní pracovat samostatně, velmi pečlivě si prověřují, zda jsou schopni pracovat tak, aby nepoškodili pacienta. Takže ukrajinských lékařů v českých nemocnicích bych se rozhodně nebála.

• Ing. Jitka Samáková,

předsedkyně představenstva a finanční ředitelka Karlovarské krajské nemocnice a.s.

Plus: V rámci zaměstnávání cizinců v KKN a.s. máme pozitivní zkušenosti. Daní lékaři jsou odhodláni změnit svůj život, odstěhovat se za svobodou a možností profesního růstu pro sebe i své rodinné příslušníky, touží po stabilitě. Jsou velmi ochotni se dále vzdělávat, aklimatizovat se na naše prostředí a algoritmus práce. Mnohem více si jí váží, jsou loajální k nemocnici, slušní k lidem. Snaží se zapadnout do kolektivu. Intenzivně na sobě pracují.

Minus: Nutnost intenzivně pracovat na češtině, nicméně zvládnutelné, KKN a. s. zařizuje lektora s výukou dvakrát týdně. Delší adaptační proces u některých – vyplývá z délky studia medicíny na Ukrajině (čtyři roky) a jiného rozsahu a úrovně práce –, nicméně také zvládnutelná položka.

• MUDr. Jiří Štefan, 

  zdravotní ředitel Penta Hospitals CZ (nemocnice Sokolov a Ostrov)

V nemocnicích Sokolov a Ostrov zaměstnáváme ukrajinské lékaře, resp. zahraniční lékaře na několika odděleních. Naše dosavadní zkušenosti s nimi jsou vesměs pozitivní. Pracují pod dohledem zkušených lékařů a jsou nezbytným článkem týmů jednotlivých oddělení. Zároveň se při svém pracovním zatížení připravují na aprobační zkoušky, které pro ně nejsou jednoduché. Z dosavadních zkušeností a aktuální situace ve zdravotnictví je zřejmé, že bez pomoci zahraničních lékařů se naše nemocnice neobejdou.

• MUDr. Bc. Tomáš Fiala, MBA,

předseda představenstva Nemocnice Strakonice, a. s.

Nemocnice Strakonice, a. s., zaměstnává čtyři lékaře a tři nelékařské zdravotníky z Ukrajiny. Kromě nich máme v pracovním poměru dva lékaře z Ruské federace, jednoho lékaře z Republiky Kazachstán a jednoho lékaře z Botswanské republiky, který ovšem právě odchází do jiné nemocnice. Někteří z nich jsou rezidenty. Veškeré náležitosti pro získání zaměstnanecké karty připravujeme pro dva lékaře a dvě všeobecné sestry.

V současné době máme s ukrajinským lékařským i nelékařským personálem převážně pozitivní pracovní zkušenosti. Lékaři i nelékařští zdravotníci nemají v naší organizaci problémy s jazykovou vybaveností, dobře se dorozumějí s kolegy i s pacienty. Jako negativum bychom u těchto pracovníků mohli uvést delší dobu na zapracování, tzv. adaptační proces je časově i odborně náročnější. Díky zdravotníkům ze zahraničí se nám daří personálně posilovat jednotlivá oddělení a zabezpečovat dostupnost zdravotní péče.

Přednostně usilujeme o české lékaře i nelékařské zdravotnické pracovníky, a to formou prezentace nemocnice na webových stránkách i na sociálních sítích, formou inzerátů, prezentací na workshopech. Navštěvujeme školy, nabízíme volná místa absolventům odborných stáží v nemocnici s tím, že jim můžeme poskytnout adekvátní stipendia. Přesto se nám nedaří plně naplnit stav personálu českými zdravotníky.

Největší problém při získávání zahraničních lékařů vidíme v časové náročnosti a v možnosti získat povolení vykonávat zdravotnické povolání na území ČR, které vystavuje MZ ČR. Při získávání povolení musí být ze seznamu VŠ vzdělaných odborníků, podílejících se na činnosti pracoviště a pověřených postgraduální výukou, vyjmut lékař – školitel, vykonávající odborné vedení pro zahraničního lékaře. Takové akreditované pracoviště je z tohoto důvodu poté oslabeno o školitele – lékaře pro vzdělávání mladých lékařů.

• MUDr. Petr Chudomel, MBA,

Oblastní nemocnice Kolín

Lékařů z Ukrajiny pracuje v ONK 14 z celkového počtu cca 200. Aprobační zkoušku absolvovalo 11 (někteří opakovaně – celkem 16 pokusů), k dnešnímu dni ji úspěšně složilo pět. Pracují na pozici sekundárních lékařů na interním, neurologickém, ARO a stomatologickém oddělení.

Jedná se (podle názorů primářů dotčených oddělení) o lékaře empatické, pracovité, dostatečně motivované projít nástrahami našeho nostrifikačního systému, odhodlané pracovat i za ztížených podmínek. Přes počáteční „osahávání“ se jim daří včlenit se do kolektivu lékařů i sester, se kterými dobře vycházejí. Jejich jazyková vybavenost je různá, případnou bariéru rychle odbourávají. Stejně tak různá je jejich úroveň po stránce odborných znalostí a dovedností, souvisí zejména s tím, zda se jedná o absolventy, či již lékaře s praxí. U některých absolventů je úroveň znalostí nižší ve srovnání s českými absolventy, ale poměrně rychle jsou schopni se jim vyrovnat. Někteří zahraniční lékaři z jiných zemí disponují dle primářů větším sebevědomím, než je zdrávo.

Od pacientů nemáme žádné negativní reakce. Po stránce lidské máme s těmito lékaři dobré zkušenosti.

Srážkou se zdí je pro ně pokus o složení aprobační zkoušky. Záměrně píši pokus, protože podle mých informací se úspěšnost zkoušky pohybuje kolem deseti procent. Složit čtyři státnice v jednom dni je velmi obtížné. Všichni školitelé, kteří na zkoušce byli jako přísedící, se o ní vyjadřují jako o velmi náročné. Přimlouval bych se, aby se systém nostrifikací v ČR přepracoval tak, aby zkouška byla důstojným ověřením znalostí uchazečů.

• PhDr. Filip Brož,

mluvčí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

Ve VFN pracuje jeden lékař z Arménie, jeden z Moldavska, jeden z Ruska a šest z Ukrajiny. V minulosti jsme zde měli i lékaře z jiných kontinentů. Pokud přijímáme lékaře, hledíme pouze na jeho profesní a lidské vlastnosti. U lékařů, kteří vzdělání získali mimo EU, je samozřejmě nutná aprobační zkouška, která mj. dokazuje jejich odbornou znalost i to, zda jsou schopni péči poskytovat v podmínkách ČR. Součástí je i zkouška z českého jazyka. Tato povinnost má samozřejmě vliv na celkový počet uchazečů, který není velký, logicky převažují jazykově spřízněné národy. S lékaři z Ukrajiny a dalších států mimo EU máme v drtivé většině případů velmi dobré zkušenosti. O něco horší jsou zkušenosti snad pouze v případě zubních lékařů z Ukrajiny.

Celkový počet lékařů ze zemí mimo EU tedy není velký, ale obecně, zaměstnanců, kteří se narodili za hranicemi EU, máme mnohem více. Často se totiž jedná o studenty lékařských fakult, kteří pak plynule přešli do nemocnice, v ČR založili rodiny a časem získali české státní občanství. Proto již v seznamu nefigurují, ale o to víc jsou dokladem toho, že původ není žádnou překážkou pro výkon lékařské profese v ČR, a to i v řídících funkcích.

• Ing. Vojtěch Krump,

náměstek pro řízení lidských zdrojů Krajské zdravotní, a. s.

V nemocnicích Krajské zdravotní, a. s., pracuje řada lékařů‑cizinců, včetně lékařů ze zemí mimo Evropskou unii. Řada z nich působí v našich nemocnicích již dlouhou dobu. Rozhodující hlas při náboru těchto lékařů mají primáři příslušných oddělení, kteří při jejich přijímání hodnotí jak odbornou erudici daného lékaře a jeho dosavadní zkušenosti, tak i jeho motivaci, schopnost spolupracovat s kolegy a komunikovat s pacienty.

• Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident České stomatologické komory

Jako všichni zubní lékaři, kteří vystudovali mimo EU, musejí zubní lékaři z Ukrajiny od července 2017 splňovat požadavky jako čeští stomatologové. U aprobační zkoušky, která jejich znalosti prověří, ale uspěje jen každý desátý.

Nelze paušalizovat a ke každému zubnímu lékaři přistupujeme individuálně, ale poslední dobou se počet stížností na lékaře původem ze zemí mimo EU zvyšuje. V tuto chvíli je na ně cca třikrát více stížností v poměru k počtu zubních lékařů. Řada je jich v řešení, tak nemohu dát přesnou statistiku oprávněných a neoprávněných stížností. Krom podobných stížností jako u českých lékařů zde přistupuje navíc podezření z práce mimo platná povolení, neznalost českého pojišťovenského systému a z toho plynoucí spory s pacienty na téma, co je a co není hrazeno z pojištění. Přibývá stížností na neoprávněné používání univerzitních titulů, překvapivě vždy od pacientů. Velká část těchto lékařů je ale mimo naši kontrolu, někteří ještě nejsou členy ČSK, neb nedokončili aprobace nebo jsou v projektu Ukrajina. Na ně logicky nejsou a nikdy nebudou evidované stížnosti. Pakliže jsou, jdou statisticky za českým lékařem, který za ně má ručit. Proto ministerstvo nebude nikdy řešit problém s účastníkem projektu Ukrajina, není to de iure lékař, ale student. A tak budou statisticky nejlepší.

• MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Tak jako mezi našinci, i mezi cizinci jsou lepší a horší lékaři. Samozřejmě je výhodou, pokud cizinec vystudoval lékařskou fakultu v ČR. V takovém případě získal stejné vědomosti jako naši mladí lékaři a lékařky a samozřejmě také mluví plynně česky.

Cizinci ze států EU do Česka s výjimkou Slováků nikdy moc nechodili. Ubohá úroveň českých mezd nikoho neláká. A poté, co i Slovensko přijalo euro, nejsou české mzdy atraktivní už ani pro ně. Drtivou většinu cizinců, kteří mají o práci v českých nemocnicích, léčebnách a lázních zájem, tak tvoří lékaři ze zemí bývalého Sovětského svazu, kde je zdravotnictví na mnohem nižší úrovni, než na jakou jsou čeští pacienti zvyklí. Bohužel tomu často odpovídají i odborné znalosti těchto kolegů, kteří nejsou schopni složit zkoušky na úrovni státních zkoušek předepsaných pro mediky z ČR před promocí. Oni samozřejmě nemohou za to, kde se narodili a kde mohli studovat. Na druhou stranu však my musíme držet úroveň české medicíny a chránit pacienty.

Lékařská komora cizince nijak nediskriminuje, a proto si ani nevedeme nějakou speciální statistiku, jaké národnosti je ten který kolega, na kterého byla podána stížnost prošetřovaná disciplinárními orgány komory. Cizinců přijímáme stále více. V loňském roce jsme přijali do komory 133 lékařů, kteří vystudovali medicínu na Ukrajině. Počet Ukrajinců tak poprvé překonal počet Slováků, kterých k nám ze slovenských fakult přišlo 131. S nimi nemáme problém, i když všichni cítíme, že by bylo lepší podpořit naše mladé lékaře a nevyhánět je nesmyslnými požadavky do ciziny než dovážet cizince.

Problémem jsou však cizinci, kteří pracují jako lékaři v našich nemocnicích nelegálně. A je úplně jedno, z jaké země mimo EU přišli. Symbolem se stali Ukrajinci, kterých v rámci projektu Ukrajina dovolilo ministerstvo zdravotnictví dovézt 150. Pracují v nemocnicích, aniž by někdo prověřil pravost jejich diplomů, aniž by někdo zkontroloval jejich znalosti češtiny a ověřil odborné znalosti zákonem předepsanou aprobační zkouškou. Navzdory opakovaným dotazům nám ministerstvo odmítá sdělit, kde se tyto osoby vyskytují. To je neskutečný hazard se zdravím našich pacientů. A je smutné, že stát nerespektuje zákony, které vydává. Jediné, co ČLK může v této situaci pro pacienty udělat, je to, že si na stránkách www.lkcr.cz v rubrice „Seznam lékařů“ mohou ověřit, zda ten, kdo je ošetřuje, je skutečně lékař.

Lékařská komora požaduje dodržování platných zákonů. U všech cizinců ze zemí mimo EU musí být ověřena pravost jejich vysokoškolského diplomu, prověřena schopnost domluvit se česky s pacienty i se svými kolegy a ověřeny odborné znalosti na úrovni českých mediků složením aprobační zkoušky. Dokud tyto podmínky nejsou splněny, pak takový člověk nemůže pracovat jako lékař, neboť podle zákona je v postavení studenta lékařské fakulty, který v nemocnici vykonává odbornou praxi. Pokud dnes ředitelé nemocnic a hejtmani vyhrožují tím, že bez práce těchto osob by bylo nutno některá oddělení či celé nemocnice uzavřít, pak tím jen sami usvědčují tyto nemocnice z porušování platných zákonů. Kam jsme se to dostali? Toto je ostudný důsledek toho, že politici brání České lékařské komoře v tom, aby provedla nezávislé kontroly personálního vybavení nemocnic.

• Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Měl jsem možnost setkat se s kolegy z Ukrajiny jako přednášející, vyslaný mezinárodní odbornou společností na edukační workshopy a semináře a také na kongresy tamních největších společností (interna a kardiologie). Kolegové jsou nesmírně vstřícní, řekl bych, že lační po informacích (zejména zahraničních), a velice se snaží.

Nicméně, mám ještě docela slušnou znalost ruštiny, tak jsem ledacos vyslechl – zdravotnictví je na Ukrajině na nesrovnatelně nižší úrovni. Pro nás zcela běžné léčebné postupy místní celebrity znají, přednášejí o nich (a asi je i využívají), ale pro lékaře z praxe je obvyklejší léčba, no říkejme jí „tradiční“ (to, co jsme se učili před [hodně] pár lety, kdy jsem býval medik). K tomu přispívá i lobbing farmaceutických firem, které v méně ekonomicky silných zemích podporují prodej a využití léků, které již na „západě“ byly z větší části opuštěny.

Zajímavý je i rozdíl v přednáškách (třeba v USA nebo EU, včetně ČR, a na Ukrajině). U „nás“ se obvykle jde hned ke zkušenostem, studiím a doporučení diagnostiky a léčby. Na Ukrajině je to dlouhá historie, pak patofyziologie nemoci (obojí je zajímavé) a nakonec krátce klinické využití nebo i nějaká novinka. Podobná je moje zkušenost ze zemí severní Afriky (Maroko), kde ale přeci jen je vidět lepší znalost angličtiny a také to, že více „prestižních“ kolegů má za sebou studium nebo delší pobyt v USA či Evropě. Jejich znalosti a zkušenosti se pak rovnají zhruba našim.

Mé zkušenosti z opakovaných (i když krátkých) pobytů na Ukrajině odpovídá i velmi nízká úspěšnost tamních kolegů u našich aprobací. Na adaptaci a doplnění znalostí (včetně češtiny) potřebují prostě více času. Představa, že by jim měl být umožněn snazší vstup do praxe prostým snížením laťky, je cestou do pekel. Pro ně samotné (dáme jim tedy také plnou zodpovědnost za jejich případná pochybení, nebo ta zůstanou na primáři!?) a především pro náš zdravotní systém.

Na klinice zatím kolegy z Ukrajiny nemáme. Co však popisují primáři z nemocnic mimo velká města, je zkušenost pestrá. Někteří kolegové, kteří se prodrali jednak skutečně potřebnými zkouškami, jednak i některými byrokratickými překážkami, se stávají platnými členy kolektivu, nicméně trvá delší dobu, než je možné je považovat za zcela samostatné. Jiní ale překračují svůj stín jen velmi obtížně. Je to pochopitelné. Začínají ve středním, či dokonce vyšším věku (s jistou [ale jakou?] zkušeností), v konkurenci s absolventy domácích fakult, kteří krom přeci jen praktičtějšího a modernějšího vzdělání mají obrovskou (alespoň v některých oborech) jazykovou výhodu. Otázka jazyka pak bývá dominující i u cizinců z dalších zemí. U těch pak navíc i v běžném životě vyvstávají problémy s odlišným kulturním základem.

Zdroj: MT