Limitem biologické léčby v ČR je její dostupnost
ANKETA
Prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc., MBA, FERA, FASN,
Klinika nefrologie 1. LF UK a VFN, Praha
Jak biologická léčba změnila váš obor?
Nefrologie byla jedním z prvních oborů, kam biologická léčba pronikla, rekombinovaný erytropoetin byl v léčbě renální anémie poprvé použit již v polovině 80. let 20. století a v ČR se stal běžně dostupným pro pacienty léčené náhradou funkce ledvin zhruba od poloviny 90. let 20. století s tím, že jsme kromě krátkodobě působících epoetinů měli později k dispozici i dlouhodobě působící léky obsahující různé modifikace molekul rekombinovaného epoetinu, které umožnily prodloužit frekvenci podávání místo třikrát týdně až na jednou měsíčně. Léčba renální anémie výrazně zlepšila kvalitu života pacientů s chronickým selháním ledvin, bez použití různých modifikací epoetinů si dnes již komplexní léčbu pacientů léčených náhradou funkce ledvin vůbec nedovedeme představit. Stala se u nich běžným standardem.
V posledních deseti letech proniká biologická léčba i do klinické nefrologie, zejména léčby glomerulopatií a jiných nemocí ledvin, v jejichž patogenezi hrají roli poruchy imunity. Tyto nemoci jsou relativně vzácné, ale biologická léčba může u některých pacientů zásadním způsobem ovlivnit průběh onemocnění a zvýšit kvalitu života léčených pacientů. V této oblasti je ale třeba ještě provést řadu dalších studií a biologická léčba těchto pacientů by jistě měla být soustředěna do specializovaných center. Biologická léčba má pochopitelně své místo i v transplantologii, ale v této oblasti se necítím být odborníkem.
Jaký má biologická léčba hlavní přínos pro vaše pacienty a jaké má limity?
Léčba anémie rekombinovanými epoetiny a jejich modifikacemi výrazně zvyšuje kvalitu života pacientů s chronickým selháním ledvin. Bohužel se ale nepotvrdila očekávání, že by mohla mít zásadní vliv na mortalitu nebo kardiovaskulární morbiditu těchto pacientů, naopak léčba může ve vyšších dávkách a při snaze o výraznější zvýšení hemoglobinu zvýšit riziko některých trombotických komplikací, indikace této léčby a dávky podávaných léků musejí být proto pečlivě váženy a léčba musí být adekvátně monitorována. Biologická léčba některých méně častých onemocnění ledvin může být život zachraňující nebo může pacientům zachránit nezávislou funkci ledvin. Příkladem může být léčba ANCA‑asociované vaskulitidy rituximabem nebo léčba atypického hemolyticko‑ ‑uremického syndromu eculizumabem. V těchto případech je hlavním limitem cena léčby, která je ale pro různé druhy biologické léčby velmi rozdílná (rituximab je např. dramaticky levnější než eculizumab).
Co od biologické léčby očekáváte v budoucnosti?
Očekávám její použití v dalších indikacích (např. další glomerulopatie – lupusová nefritida, membranózní nefropatie, IgA nefropatie) a zpřesnění indikací tam, kde je již používána (tedy např. u ANCA‑asociované vaskulitidy). K optimalizaci výsledků je nutné pacienty soustředit ve specializovaných centrech, jednou z možností, jak sledovat vliv léčby a monitorovat její potenciální nežádoucí účinky, jsou registry, které by ale nikdy neměly soustřeďovat jen pacienty na biologické léčbě, ale i podobné pacienty biologickou léčbou neléčené. Limitem může být v České republice zejména dostupnost léčby pro všechny indikované pacienty, víme, že již dnes je dostupnost biologické léčby v etablovaných indikacích (např. revmatoidní artritida či střevní zánětlivá onemocnění) v ČR významně nižší než např. v zemích západní Evropy.
Zdroj: Medical Tribune