Lékařova preventivní etuda

Známe je všichni. Odvážnější absolventi lékařských fakult o jejich veleprospěšnosti přesvědčují své klienty, já co absolvent‑psavec poučuji ty odvážné. Řeč je o preventivních prohlídkách. Vědoma si jejich důležitosti pro spokojenost mou i mé praktické lékařky jsem se s ní poněkud vágně domluvila na začátek ledna, což mi dovolilo těšit se na jednu ze vzácných chvil v životě člověka, kdy slova skutečně mohou přejít v činy.

„Ahoj, posaď se, máš nějaké problémy?“ přivítala mne moje známá praktička. „Ne, nic mi není, v pohodě!“ Ovšem tak jednoduché to nemůže být, moje snaha projít preventivní prohlídkou, aniž bych cokoli prozradila, se nesetkává s pochopením. Eso je na straně protihráče, pečlivě odebraná anamnéza z poslední návštěvy, kdy jsem byla v jasné nevýhodě vinou jakési krční nesrovnalosti, prozradila, že jsem majitelkou varixů a alergie úplně na všechno. „Varixy, dobrý, jen prostě nenosím krátkou sukni. No jo, alergie, teď v zimě bez problémů. No tak jo, někdy si na alergologii zajdu… až se to bude hodit.“ Zhotovený status praesens chvíli volá po diagnóze, nakonec se konečně dočkám odeslání do „laborky“.

Říkám konečně, neboť se mi chce čurat už přes dvě hodiny, ale vědoma si plně všech souvislostí jsem nešla. V „laborce“ si vyžádám klíče od WC, dostanu kelímek, instrukci, vše tak, jak má být, příjemná sestřička. Uklidním se, vždyť močový měchýř se má vbrzku dočkat organického rozhřešení, pečlivě si vyrovnám budoucí „rezervoáry“ svých odpadních tekutin a usedám.

Chvíle naprosté duševní pohody zcela přirozeně přechází v zamyšlení, a … veškerý objem mého močového měchýře nenávratně končí v místě, odkud jej do kelímku nedostane ani vědecká rada Harvard Medical School. Rázem mne ovládá smršť protichůdných pocitů, z nichž se po chvilce začnou vynořovat náhradní varianty, které po zralé úvaze všechny zavrhuji jako nedůstojné.

Po pěti minutách zhola zbytečného pouštění vody a živých imaginací sestupujícího močového vřeténka vycházím s pocitem naprostého idiota, u něhož bude patrně brzy vyslovena diagnóza dementia senilis praecox.

Potupa je o to větší, že sestřička s nadějí v očích ode mne žádá plnou zkumavku. „Nemám, minula jsem, zamyslela jsem se, omlouvám se, napravím…“ Sestra na mé blekotání reaguje povzdechem, že den se prostě nevyvedl a k tomu ještě „paní doktorka“.

Měla jsem dobrou vůli, avšak překvapivě to k pocitu sebeuspokojení nestačí. Smutně si přiznávám, že kovářova kobyla bude navždy světem běhat bosa, a ordinaci opouštím s lehkým chvěním v podbřišku při pomyšlení na reprízu. Vždyť při preventivních prohlídkách se toho tolik ukáže!

Zdroj: Medical Tribune