Lékárníci nechtějí, aby

Ve dnech 6. až 7. listopadu se v Benešově uskutečnil XXV. sjezd delegátů České lékárnické komory. I když hlavním bodem programu byly volby do centrálních orgánů komory, včetně volby prezidenta a viceprezidenta komory, diskutovalo se i o dalších palčivých tématech, která lékárníky dlouhodobě trápí, zejména o změně systému financování lékárenské péče. O komentář k průběhu sjezdu Medical Tribune požádala PharmDr. Stanislava Havlíčka, který kromě role delegáta a člena představenstva zastával i roli „zpravodaje“, který ostatním kolegům přibližoval dění na sjezdu v on‑line reportáži dostupné na webových stránkách ČLnK.

| Jaké je čerstvé ohlédnutí za skončeným volebním sjezdem ČLnK, splnily volby vaše očekávání?

S ohledem na to, že jde o sjezd volební, dostali všichni možnost prezentovat svou kandidaturu už v letním čísle komorového časopisu. Pro volby do dvacetičlenného představenstva využilo této příležitosti pouze třináct kandidátů. Nakonec jich kandidovalo 33, mnozí z nich oznámili svou kandidaturu až v posledních dnech před sjezdem a jeden dokonce až na sjezdu samotném. To samozřejmě značně limituje orientaci delegátů (voličů) v názorech a cílech jednotlivých kandidátů. Krátké vystoupení na samotném sjezdu to nemůže nijak korigovat, a proto není velkým překvapením, že se do nového představenstva dostalo všech deset členů, kteří se rozhodli svou pozici obhajovat. Zbývající desítku pak delegáti vybírali z třiadvaceti kandidátů, a i tady dostaly přednost zejména známější jména a tváře, například jeden nově a tři opakovaně zvolení předsedové okresních sdružení. V nové sestavě tedy zasednou pouze čtyři úplně noví nebo méně známí kolegové.

| Můžete uvést, co vás zaujalo ve vystoupení jednotlivých kandidátů?

U kolegů z představenstva nebo z vedení okresů si troufnu za ty roky tvrdit, že vím, jaké mají priority a názory. Proto jsem se plně soustředil na ty úplně nové, u kterých jsem „mezi řádky“ občas registroval kandidaturu vyvažovací, proti něčemu nebo někomu. Jasný cíl se spíš ztrácel v mlze floskulí a frází, kde se poměrně často opakovala snaha sjednocovat a nerozdělovat členy komory podle toho, v jaké lékárně pracují. Přesto se do představenstva nakonec dostal jen jeden ze čtyř kandidátů z řetězcových lékáren. Na druhou stranu se do představenstva ke stávajícím čtyřem dostali další dva kolegové z nemocničních lékáren, i přes to, že na jejich adresu zaznívala v dalším průběhu sjezdu srovnatelná kritika jako směrem k řetězcům.

| Kandidoval jste i do funkce prezidenta, jak hodnotíte výslednou volbu? Nejste z výsledku zklamaný?

Nejsem ani smutný, ani zklamaný. Nemusím být prezidentem, abych byl komoře a lékárníkům prospěšný. Je spousta věcí, které se zvolením do funkce prezidenta dostanou mimo rozlišovací schopnost, přesto je nutné je odpracovat.

| A jaké hlavní úkoly tedy čekají na nové vedení komory?

Na program sjezdu se trochu neplánovaně dostalo téma výdeje léků přes internet. Myslím, že následně přijaté usnesení více než na vlastní téma reagovalo na vyznění článku z titulní strany jednoho deníku. Následná mediální odezva mě přesvědčila, že ten krátký čas na přípravu a snaha delegátů reagovat razantně příliš zjednodušila závažnost celého tématu. Věřím, že při rozvážnějších formulacích by se do mediálního prostoru podařilo dostat také informace o rizicích, která s sebou takový výdej nese. Zásilkový výdej léčiv s sebou totiž nese celou řadu rizik, pro která se v řadě zemí revidují dřívější rozhodnutí takový výdej umožnit. Není to jen otázka uvolnění výdeje léků přes internet, jde o pečlivé nastavení kontrolních mechanismů a pojistek pro ochranu zdraví pacientů. Překotné a nedostatečně připravené změny sice mohou zpočátku generovat rychlý zisk pro podnikavé internetové obchodníky, škody na zdraví pacientů a vlastně celém veřejném zdraví se ovšem objeví později. Účty za jejich nápravu bude ovšem hradit někdo jiný než provozovatelé e‑shopů. Zaplatíme je my všichni. A to je téma, na které jsme chtěli upozornit nejvíce.

Jsou ale oblasti, kde musíme naopak vystoupit razantněji. Týká se to zejména ekonomického nastavení fungování lékáren a změny přístupu státní správy a zdravotní politiky k systému poskytování lékárenské zdravotní péče. Nestačí pouze vyzývat ministra k řešení, musíme naše problémy přiblížit veřejnosti, nejenom politikům, ale také našim pacientům. A musíme je předkládat tak srozumitelně, jak je to možné. Nesmíme opakovat stále stejné fráze o snižujícím se příjmu a hrozícím rozvratu poskytování lékárenské péče. Ani nesmíme dále dovolit osobám podnikajícím v lékárnickém byznysu, aby vymezily lékovou politiku tržními mechanismy a redukovaly lékárnu na obchod s léky. Musíme začít vyprávět příběh, kterému porozumějí i malé děti.

| Jaký by to měl být příběh?

Dostanu se k němu. Ale připomeňme si na úvod, jak funguje zdravotnictví. Velká většina poskytované zdravotní péče je hrazena z prostředků zdravotního pojištění. Celá společnost akceptuje, že práce zdravotníků je téměř nedocenitelná. Pro záchranu zdraví jsou (nebo by měli být) pacienti ochotni zaplatit jakoukoli cenu, větší než za opravu auta nebo ledničky. Rozhodování o výši platby za „opravu“ zdraví je ale pacient ušetřen a zdravotníkům určuje mzdu výše úhrady ze zdravotního pojištění. A zdravotníci spokojeni nejsou, lékaři opakovaně protestují za vyšší platy, stomatologové za vyšší cenu aplikace amalgámové výplně. Lékárníci také nejsou spokojeni. Jejich mzda byla před desítkami let nastavena jako poměrná část ceny léku. Odměnu za práci tedy nedostávají podle vyjednávání se zdravotní pojišťovnou, ale podle výše ceny léků. Stát nikdy neurčil, kolik stojí práce zdravotníků v lékárnách. Stát určil cenu léků a také určil část ceny, která patří lékárnám. Ceny i část pro lékárny stát po ta léta trvale snižuje.

Za ta dlouhá desetiletí se ale stát (a ani lékárníci) nikdy ani nepřiblížil snaze vypočítat, kolik stojí práce lékárníka. Za poslední roky se ale stát intenzivněji než kdykoli v minulosti snažil snížit cenu léků.

A teď přijde ten příběh: Stát nešetří jen na cenách léků. Téměř čtvrtinu té sumy bere lékárníkům. Za rok 2015 se očekává úspora za léky na recept ve výši 1,8 miliardy korun. Čtvrtina té částky ale není cena léků, je to částka určená na mzdu zdravotníků v lékárnách. Na mzdu za práci, jejíž objem nejenže s cenou léků neklesá, naopak jí přibývá.

Čtvrtinu toho, co stát letos ušetřil, sebral z naší výplaty. Ve mzdových nákladech sebere stát měsíčně na každý pracovní úvazek lékárníka ve veřejné lékárně 7 500 korun!

Čtvrtina úspor za poslední roky, to je na každého lékárníka zhruba 25 000 korun měsíčně.

Chceme změnu financování lékárenské péče, musíme ji chtít. Poskytujeme lékárenskou péči našim pacientům a chceme za to dostávat mzdu. Nemůžeme donekonečna léčit chybně nastavená pravidla lékové politiky.

| Co je pro to potřeba udělat?

V první řadě stanovit cenu práce zdravotníků v lékárnách. A protože to stát za čtvrt století neudělal, musíme to udělat sami. A je to úkol především pro provozovatele lékáren. Zdravotníci v lékárnách jsou z 90 procent zaměstnanci a mají určitá očekávání o výši svých příjmů. Tato očekávání navýšená o provozní náklady musejí provozovatelé zahrnout do svých kalkulací a oznámit státu jednotkovou cenu lékárenské péče.

K tomu potřebujeme odvážnou a zdatnou organizaci provozovatelů. Zdatnou, aby to číslo spočítala dobře, a odvážnou, aby se nebála jít s kůží na trh. Na komoře a na nás všech pak zbude ten nelehký úkol najít a prosadit systém, který v ideálním případě ocení práci zdravotníků v lékárnách a ještě bude aktivně přispívat ke snižování nákladů na léky a současně ke zvyšování úrovně veřejného zdraví. To vypadá jako velký a důležitý úkol. 

Zdroj: