Lékaři se v dobré víře ničí vzájemně
Co podle vás vedlo k současné napjaté situaci ve zdravotnictví?
Asi budu muset začít trochu obecněji. V každém z nás je namícháno dobro i zlo, obojí je součástí lidské podstaty. Ve správně vedené společnosti se zlo potlačuje a dobro podporuje. Mechanismy, které takovou rovnováhu ohrožují, jsou různé.
Jedním z nich je pocit nespravedlnosti. Ten naruší jakékoli společenství – rodinu, profesní kolektiv stejně jako složitou strukturu zdravotnického systému. Když se všeobecně vyvine pocit, že pravidla, podle nichž se hraje, nejsou férová, lidé začnou být nespokojení a začnou protestovat. Nejpozději v tuto chvíli by měl rozumný správce věci napravit. Když se to neudělá a nechá vyrůst, tak napětí přejde přes určitou mez a začne dominovat nenávist, agresivita, neschopnost naslouchat – dalo by se říci síly zla. Na takové hraně se ocitáme nyní – současná situace se už vymyká rozumné možnosti dialogu.
Hlavním fenoménem našeho zdravotnictví je, že funguje technicky dobře, rozsah péče se neustále rozšiřuje a její kvalita je v mnohém srovnatelná s tím, co pacienti dostávají v podstatně bohatších zemích.
Co srovnatelné není, je postavení zdravotníků. Jsou nespokojení, a to chronicky. Často slýchávám, že v politice něco jako spravedlnost neexistuje, že možná řešení je třeba posuzovat především podle toho, zda jsou průchodná nebo ne. Já si myslím, že to není pravda. Jakkoli je pocit spravedlnosti těžko uchopitelný, je velmi dobře hmatatelný, když je porušen – a to vidíme právě nyní, když čelíme zcela reálnému výbuchu nahromaděných, odsouvaných problémů a negativních emocí.
Jedním z bolavých míst, na něž lékaři upozorňují, je korupce. Není načase dát nějak silněji najevo, že s korupcí hodláte bojovat?
Ne že bych si nemyslel, že tady korupce není, nemyslím si však, že je tím úplně hlavním problémem zdravotnictví. Je to strašně špatně uchopitelné téma. Určitě bych mohl ze zdravotnických zařízení, o kterých se v této souvislosti mluví, vybrat jednoho obětního beránka a toho exemplárním způsobem popravit. Na to ale nějak nemám žaludek. To udělám, až budu mít rozumnou míru jistoty, že budu postupovat spravedlivě. Teď by to bylo laciné. I v této oblasti chystáme kroky, které budou systémové, i když asi ne tak efektní.
Určitou rozbuškou pro šíření napětí mezi lékaři byl také systém specializačního vzdělávání. Proč to ministerstvo nechalo dojít tak daleko?
Nerad bych soudil své předchůdce, také spoustu věcí dělali pod tlakem. Doufám, že se nám již povedlo většinu chyb napravit a že tento klíčový problém bude v dalším pololetí vyřešen, i když ne ke spokojenosti všech, což ani není možné. Zdá se, že celý proces je odstartován velmi dobře. Neakceptovali jsme vše, co mladí lékaři požadovali, v hlavních principech jsme jim však vyhověli, včetně toho, že budou moci volit, zda vzdělání dokončí podle staré nebo podle nové úpravy.
Jak si vysvětlujete, že vaše „domovská“ nemocnice, FN Hradec Králové, je protesty zasažena možná více než jiné fakultní nemocnice?
Nepřekvapuje mě to. Měl jsem v Hradci spoustu konfliktů, některé došly až na hranu stávky, ale vždy se podařilo najít nějaké východisko. Se současným zastoupením LOK mám dlouholetou zkušenost. Pan doktor Doležal trpělivě a úporně vyjednával, jako vyjednavač byl ostrý, někdy na samé hranici toho, co bych já považoval za slušné. Teď už to ale přehánějí.
Postupoval byste nyní jako ředitel razantněji?
Samozřejmě se nabízí radikální řešení – zakročit tvrdě proti rebelům. Protestující lékaři ale nejsou homogenní skupina – na jedné straně jsou mezi nimi ti agresivní, kteří se vyžívají v tom, jak jsou nekompromisní, a jiné názory než své v podstatě nepřipouštějí.
Pak je ale mnoho lidí, kteří jsou do toho vtaženi ze zoufalství a dlouhodobé frustrace. Mnoha z nich jde skutečně o to, aby se zdravotnictví zlepšilo. Zakročit proti nim by mohlo zaktivizovat zbytek. A vlastně nemá ani smysl hledat vinu v lidech, kteří se postavili do čela, najali si mediální agenturu a používají prostředky, jež jsou někdy až ostudné. V tom onen problém není. Hlavní problém je v tom, že systém není nastavený rozumně a tak, aby se jeho rozvoj neděl na úkor zdravotníků – aby oni sami nedostávali prostor ke svému sebezničení.
Na podporu hnutí Děkujeme, odcházíme se objevila řada významných jmen. Všiml jsem si například profesora Růžičky, který je jistě mimořádný odborník – jako vědec i jako lékař. Sám jsem mu předával cenu za výzkum a jsem tomu rád. To jsou lidé, kteří se nechtěně spolupodílejí na současné situaci tím, že tlačí, aby se systém rozvíjel, aby v něm byl prostor pro vědu, pro zkoušení nových technologií. To vše je extrémně drahé. Zmíněné ocenění profesor Růžička získal za práci o hluboké mozkové stimulaci u Parkinsonovy choroby. To je zrovna dobrý příklad takové nákladné, inovativní technologie.
Jsou věci, u nichž je dobře, že se dostanou k pacientům, na té rozvojové hraně je však také spousta slepých cest. Už to přesáhlo míru, kdy je systém samoregulovatelný. Musíme tento proces usměrnit a mít jej pod kontrolou. To ještě nikdo nedokázal a tady se ztrácejí peníze, které by měly jít na platy. Po revoluci si soudci zařídili skokové navýšení své mzdy a vůbec jim nevadilo, že nemají počítače a že soudní procesy se táhnou, protože chybí potřebný servis. Zdravotníci k tomu s těmi nejlepšími úmysly přistoupili přesně opačně, až se přiblížili k sebezničení a došlo k tak těžkému střetu.
Proč není možné lékařům dát peníze, které požadují a jež si asi i zaslouží? V absolutní částce to přece není tolik…
Skutečně, nejjednodušší by bylo vytáhnout velké peníze, dát je na stůl a říci: „Tady máte a dejte nám rok pokoj, ať můžeme pracovat.“
To já ale nemůžu. Je naivní předpokládat, že ministr Kalousek požadované miliardy jen tak vydá. Vláda dobře ví, že pokud tady bude muset odtroubit ústup, tak to pro ni bude katastrofa. Takový krok by spustil lavinu protestů proti potřebným škrtům ve všech oblastech. Jiná situace bude, až se ukáže, že příští rok je stabilní. Přímých nástrojů na zvýšení platů moc nemáme, můžeme však nabádat ředitele, aby živelný rozvoj zastavili a dali peníze na personál.
Ostatně i lékaři argumentují tím, že ve srovnání s vyspělými zeměmi je podíl mzdových výdajů na celkových nákladech na zdravotnictví neúměrně nízký…
To je pravda. Už se ale neříká, že to nedělají lidi na ministerstvu ani pojišťovny. Tento tlak pochází zase od lékařů, jde o důsledek jejich snahy tlačit medicínu dopředu. Je to však jiná garnitura lidí než ti, co jsou dnes na barikádách; vzájemně se ale podporují, i když si současně podrážejí nohy. Když v Hradci šéfové klinik bojovali za rozvojové programy, tak LOK nijak neprotestoval.
Lékařský stav chce obojí – vysoké platy i ty nejmodernější výdobytky medicíny. Nejsou ochotni připustit, že rozvoj zdravotnictví dospěl na hranu možností této společnosti, a proto je zde ta tenze. Nechtějí připustit, že řešení je uvnitř a že se musí najít nějaký kompromis. Během roku dvou je možné potřebné peníze najít.
Objem péče se o něco sníží. Jsem si jist, že zdravotníci to umějí, aniž by pacienti byli ohroženi. Mohlo by to být podobné jako někdy v roce 2005. Od té doby jsme sice investovali do nových technologií, ale reálné výsledky se zlepšily jen minimálně. Tato křivka se ohýbá. Za každý milion, který přidáte, dostáváme stále menší a menší zlepšení.
Lékaři někdy mají pocit, že vaším primárním úkolem je hájit jejich zájmy. Vy jste však především ministr pacientů. Když se příjmy lékařů zlepší, znamená to, že pacienti dostanou lepší péči?
Samozřejmě, že úměra mezi výší platů zdravotníků a kvalitou péče není absolutní a může fungovat i opačně. Řekl bych, že ještě více než finanční ohodnocení má na kvalitu vliv skutečnost, že lékaře dusí přemíra práce. Kdyby nebyli tak uhonění, měli by čas na kultivaci některých věcí.
Chápu, že z celé situace špatně spíte, není však na tom pan doktor Engel ještě hůře?
Myslím, že ano. Odboroví předáci na vzali obrovskou zodpovědnost. Hrají vabank. Někteří lékaři by o práci klidně přijít mohli a nadlouho. Mezi těmi, co podali výpověď, je pár procent lidí, které zpátky nikdo chtít nebude. V tomto směru představuje celá akce dobrou příležitost, jak je eliminovat.
A je to také příležitost, jak redukovat síť nemocnic?
Nemyslím si, že je teď dobrá chvíle pro ministerstvo, aby do oné záležitosti mluvilo krajům. Pokud však hejtmani tento prostor využijí a určitou redukci prosadí, nebránil bych se tomu.
A pokud jde o přímo řízené organizace?
Ty tu také nemusejí být ve stávající podobě na věky věků. Například se můžeme opět bavit o tom, zda fakultních nemocnic není v Praze příliš mnoho. Ani tady není vyloučeno, že některé kliniky padnou, když z nich odejde určitý kritický počet lékařů. Možnost, že nakonec nám zbudou tři fakultní nemocnice místo pěti, je reálná. Řešení situace ale bude muset vždy preferovat zajištění péče.
Akci Děkujeme, odcházíme jste určitě řešit nechtěl. Co byste rád dělal, kdybyste nemusel zastavovat lékaře?
Za nejpodstatnější a hlavní klíč k reformě považuji nadefinování úhradových standardů. Musí se jasně říci, že lege artis není jenom takový postup, kdy pacient dostává poslední a nejdražší výdobytky. Musíme umět přijmout, když člověk spěje ke konci a jeho rezervy jsou vyčerpané. Kdyby bylo peněz desetkrát tolik, tak můžeme zkoušet cokoli s jedním promile naděje, že to třeba pacientovi na pár týdnů pomůže.
Možnosti medicíny se obecně přeceňují. Rozumným stylem života a prevencí si můžete prodloužit život i o desítky let. Podíl zdravotnictví na zdravotní prosperitě pacienta je až překvapivě nízký – často může za extrémní náklady přidat jen měsíce života o sporné kvalitě.
Lékaři to ale už začínají chápat. Nevolají po více penězích na léčbu, ale po jasných pravidlech…
Ano, ale oni si je nechtějí vytvořit.
Je to jejich úkol?
To za ně nikdo neudělá. Někteří se o to již snaží – příkladem mohou být elektrofyziologové, kteří velmi racionálně stanovili vlastní pravidla pro implantaci defibrilátorů a jiných drahých přístrojů. Modelem může být počin, s nímž přišli anesteziologové. Ti zpracovali materiál, který vymezuje přechod k paliativním přístupům v intenzivní péči. Je to dokument, který se zabývá těmi nejhlubšími etickými otázkami a přitom zohledňuje i ekonomické aspekty.
Podle mého názoru podporuje férový pohled na to, kdy léčbu přestat extendovat. Takto je třeba pojmout medicínu celou. Je také třeba přijmout jasná pravidla o pohybu pacienta. Vypadá to jako banalita, ale přispívá to nejen k plýtvání, ale i k tenzi mezi lékaři. Naštěstí většinou pacient nic netuší, konflikt proběhne mimo něj. Musíme lépe vymezit postavení praktických lékařů. Silná primární péče je to, co dělá systém efektivnější. Samozřejmě je pohodlnější, aby si pacient dělal, co chce, ale prodražuje se to. A když už se něco takového povolí, tak by za to měl platit nějakou spoluúčast.
Limity, které praktici mají, systém mnohdy destruují. Spektrum léků, jež mohou předepisovat, by mělo být širší, měli by mít mnohem volnější ruku v předepisování kompenzačních pomůcek. I poté by obraty v tomto segmentu péče byly mizivé proti tomu, jaké peníze se točí ve velkých nemocnicích.
.
Zdroj: Medical Tribune