Lékař Vladislav Vančura – mistr literární exprese I

Když byl Arnošt Lustig v roce 2000 dotázán, co by si vzal s sebou do 21. století z klenotů české a světové literatury, uvedl mezi pěti autory rovněž Vladislava Vančuru a charakterizoval jeho dílo jako nepřeložitelné. Při čtení jeho Obrazů z dějin národa českého se o tom přesvědčujeme na každé stránce. Vančura, stejně jako kronikář Kosmas, jeho alter ego, píše „řečí nejlepší a s nejvzácnějším uměním zaznamenávat paměť“. Obrazy jsou tak originální kompozicí autorovy imaginace, expresivního vyjadřování, historické věrnosti, a dokonce i jeho medicínských znalostí.

Násilné oslepení

„Tu Ludvík kázal Rastislava oslepiti. I byly mu vypáleny oči hořícím kůlem. Byl svržen do temnoty, jež přihořívá dvěma uhlíky, byl svržen do temnoty pálící ranami, ze kterých vytéká krev. Byl zbaven zraku; a král a knížata světská a knížata církevní slyšeli jeho úděsné zavolání. Potom v kobce jakéhosi bezejmenného kláštera čekal Rastislav na svůj skon a čas, ta strašná přadlena, spřádala jeho hoře a jeho temné sny.“

Stalo se tak v roce 871 zajatému velkomoravskému knížeti z rozkazu německého krále. František Palacký píše v Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě, že král kázal Rastislavovi oči „vyloupiti“. Znalci z oboru oftalmologie uvádějí, že mechanismus oslepení býval různý: enukleace, popř. eviscerace bulbu, vypálení očí žhavým předmětem. Oslepování protivníků v raném středověku nejen ve sporech o vládu nebylo ničím neobvyklým; nepřátelům vítězové uřezávali nosy a utínali ruce a nohy. Z našich panovníků byla násilně zbavena zraku přemyslovská knížata Boleslav III. Ryšavý a Jaromír.

Válečné omrzliny a zmrznutí

„Ještě po dlouhé týdny klonilo se vítězství na stranu obránců, ale mráz, ta psice líhající s chuďasy, mráz a strašné vanutí větrů, zima, mráz a sníh postavily se vposled proti Stodoranům. Mrzli, nemohli udržeti ani meč, ani palici, ani kopí. I bylo zříti bělostnou barvu na konečcích jejich prstů, i bylo zříti, jak strážím padá z ruky luk, i bylo zříti, jak strašná únava níží jejich hlavy. Mrzli. Ztuhnutí vedlo je k spánku a spánek k smrti.“

Citujeme jenom část Vančurova líčení útoku proti slovanskému kmeni. Historikové připomínají také pozdější tragédie, na kterých se podepsal mráz. České vojsko pomáhalo císaři Fridrichu Barbarossovi při jeho výpravách do severní Itálie. „Ti pak, kteří se zachránili, museli prchat přes jezero Komské a zasněženými cestami alpskými (…) když hrdí šlechticové dorazili vposled do Čech, podobali se jen stínům (…) kníže (…) vrátil se bos, s ušima ohryzanýma mrazem a chřestil kostmi.“ Stalo se za panování Soběslava I. (1125 až 1140). Stále asi platí poučka z vojenské medicíny, že v míru vznikají omrzliny zřídka, ve válce se vyskytují častěji; většina vzniká v přímém boji.

Cévní mozkové příhody Boleslavů

„Když pak poznovu pokročil čas, stalo se, že byl Boleslav zachvácen na půl těla nesmírnou slabostí a že nemohl ani hýbat rukou a že vlekl nohu, jako by odumřela. Odtud dlel v hradech (…) a tam k němu přicházely staré skutky a vypravování (…) s myslí ztišenou naslouchal čtení legendy o svatém Václavovi (…) levá ruka spočívala mu bezmocně na koleni a ruka pravá zastřela jeho vousaté rty (…) řekl pak vévoda toto: Mé tělo zchřadlo, moje levice visí bez vlády podle závěsu meče, ale můj duch je živý a moje jméno vládne. I rozkazuji vám…“

Vančura zřetelně vylíčil postižení levé horní končetiny a relativní ušetření dolní končetiny. Tak tomu bývá u encefalomalacie. Pro ni hovoří také věk Boleslava II. Pobožného, jenž vládl v letech 967 až 999 a jako nejstarší syn Boleslava I. hájil vojensky Prahu už v roce 950, jistě už jako dospělý. Spisovatelův Boleslav II. po mozkové příhodě promlouvá, afázií tedy netrpí. Komentujeme samozřejmě umělcovu fabuli; historik Palacký je stručný: „Boleslav Pobožný, mrtvicí raněn a sotva při životě zachován.“ Zda a jak Boleslava II. léčil jeho osobní lékař biskup Thegdag, se od Vančury nedovídáme.

Na cévní mozkovou příhodu zemřel také jeho otec Boleslav I. Ukrutný (vládl 929 nebo 935 až 967), nejznámější z knížat Boleslavů. Vančura píše: „Boleslav byl již stár. Jeho mocné žíloví zchřadlo, jeho údy byly jen kost a kůže a čelo měl samou vrásku. Vášeň, radosti i války jej unavily, a tak jednoho dne stanula za ním smrt. Když zvedla pravici, když stín jejího strašného prstu se dotkl Boleslavovy skráně, bylo zříti, jak vladař vstává (…) jak se usmívá. Chtěl zakývat na svého syna? Smrt, ta přemožitelka knížat, nepopřála mu již času. Ztratil vládu nad svými údy. Ztratil vědomí. Tehdy otevřela se uvnitř lbi Václavovy tepna a vládce padl na tvář. Když vydechl svou duši, když dozněl jeho smrtelný chrapot…“

Náhlá smrt knížete Oldřicha

„… při hostině, když Oldřich pil a jedl a když s rozmarnou myslí chválil jídlo a když se smál poklepávaje prstem na obrubu číše, přihodilo se uprostřed žertování, že kníže zbledl a byl zachvácen nevolností. Potom vstal a opět usedl. Zdálo se mu, že jakési vanutí uchvátilo jeho dech (…) že nastává jakási zběsilá jízda (…) Tu se objevil na jeho tváři úžas a okouzlení. I pozbyl smyslů a dokonal.“

Antropolog Emanuel Vlček v práci Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko‑lékařského průzkumu shrnul výsledky svého zkoumání v případě Oldřicha takto: narodil se kolem roku 990, na knížecí stolec nastoupil jako 22letý a jako čtyřicátník zemřel po 22leté vládě; rozhodlo stanovení zubního věku profesorem Kilianem.

Oldřich si potrpěl na setkání. Palacký napsal o Oldřichově „náruživosti“, s jakou se na lovu zmocnil spanilé paní Boženy. Vančura to vidí takto: „Je ovšem dlužno věřiti, že se věc nestala proti vůli té paní a že jí nebyla protivná. Z toho spojení narodil se knížecí syn, který byl nazván jménem Břetislav.“ Jindy se setkal Oldřich v sázavských lesích se svatým Prokopem a založil tam klášter pro mnichy slovanského obřadu. Moru za knížete Oldřicha se týká údaj v Kosmově kronice o kácení lesů v okolí Prahy; pálení a vykuřování mělo vyčistit vzduch od miazmatu.

Z Palackého citujeme jednu medicínskou zajímavost, která se týká Oldřichova strýce Vladivoje, který panoval v Čechách jenom několik měsíců: „Vždy žízní trápen byv, takže ani hodinu bez pití trvati nemohl, umřel již na počátku r. 1003…“

Městnavé srdeční selhávání

Kronikář Kosmas si zval do svého domu čtyři staré chlapíky, aby mu vyprávěli o starých časech. Vladislav Vančura vylíčil jednoho z nich s typickými příznaky: „… chasník (…) kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale kde jsou ty časy! Na stará kolena chodil jen co noha nohu mine. Byl trochu dyšný, sotva po desíti krocích mu promodrávaly rty a lapal po dechu jako ryba, která se znenadání octne na vzduchu. Vedle toho měl chuďas těžké nohy. Ráno si mohl ještě jakž takž navléci škorně, ale když jej mezi dnem napadlo, že by si na okamžik mohl udělat pohodlí, a když se vyzul, nebylo široko daleko siláka, který by vpravil jeho ubohé tlapy do škorní. Tak čertovsky byly zpuchlé (…) Dyšnému zbrojenci působil (…) každý výstup nesmírné obtíže. Miloval roviny, miloval spánek pod širým nebem, kde vane pěkný větřík…“

I tak může umělec‑lékař vidět vzácné oboustranné (levostranné i pravostranné) srdeční selhání.

MUDr. Josef Žán, CSc.    
Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune