Lékař by měl následovat volbu pacienta

MT: Věnujete se problematice osteoporózy prakticky po celou svou profesionální kariéru; mohl byste proto stručně charakterizovat, jak se během této doby vyvíjely terapeutické přístupy k tomuto onemocnění?

Především je třeba připomenout, že osteoporóza jako patologická jednotka byla definována teprve v polovině minulého století, kdy vyšla slavná publikace Fullera Albrighta a E. C. Reifensteina „The parathyroid glands and metabolic bone disease“ (Williams and Wilkins, Baltimore, 1948). A jako nemoc byla uznána teprve v minulém desetiletí. S tím (i když nejen s tím) logicky souvisí také vývoj terapeutických přístupů. Zpočátku, při neexistenci účinné léčby, byla diagnóza osteoporózy jen akademická a zlomeniny se považovaly za nezbytný průvodní jev stáří. K prevenci i léčbě se užívalo jen nefarmakologických opatření, která ovšem tvoří základ preventivního i terapeutického přístupu k tomuto onemocnění dodnes. Byla a je to výživa s dostatečným příjmem vápníku, dostatek vitaminu D a dostatečná tělesná zátěž, přiměřená věku a stavu pacienta. Toho všeho s postupem civilizace ve všech vyspělých zemích ubývá. Jestliže např. v paleolitické době činil denní příjem vápníku 1,5 gramu, dnes je to průměrně jen 0,7 gramu, čili zhruba polovina. Pokud jde o vitamin D, trpí jeho nedostatkem nejméně padesát procent obyvatel Evropy nad 37. stupněm severní šířky, a to se odráží nejen v nižší minerální denzitě kostí, ale i v oslabení imunitního systému nebo ochablosti svalů. A jak to vypadá s fyzickou aktivitou moderního člověka, není třeba rozvíjet.

Po uveřejnění zmíněné publikace se zjištěním, že to, co působí na kosti a chybí po menopauze, jsou hormony, se začalo s podáváním hormonální substituční léčby. Ta prodělala typický vývoj většiny nových metod v medicíně. Po počátečním nadšení přineslo zveřejnění výsledků studie WHI (Women’s Health Initiative study) obavy z kancerogenních účinků této léčby, a teprve nakonec se dospělo k racionálnímu přístupu – moderní hormonální substituční preparáty podávají v malých dávkách po dobu ne delší než pět let ženám s jasným postklimakterickým syndromem gynekologové. Ještě obezřetnější postup se volí v případě androgenů.

...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 38/2006, strana 14

Zdroj: