Léčba komunitní pneumonie

Ačkoli pneumonie patří k nejčastějším onemocněním vůbec, není v této problematice mnoho jednoznačně doložených poznatků, které by bylo možno obecně aplikovat. Snad právě proto se v poslední době v různých zemích stupňují snahy o konsensuální postupy, které by byly použitelné v praxi. Přibývá rozsáhlých metaanalýz a organizují se prospektivní multicentrické studie za účelem tvorby klinických doporučení (clinical guidelines). Doposud se však žádné z takto vypracovaných doporučení nemůže opřít o dostatečně vysoké procento tvrzení podložených důkazy (nejvyšší úroveň průkaznosti má jen 6 až 21 % tvrzení). Neexistuje ani jednotný názor na klinickou definici pneumonie – nejčastěji se za pneumonii pokládá onemocnění s čerstvým infiltrátem na skiagramu hrudníku s přítomností (nejméně dvou) příznaků nebo nálezů typických pro infekci dolních dýchacích cest. Přesná je pouze definice patologická – pneumonie je akutní zánětlivé onemocnění postihující plicní alveoly, respirační bronchioly a plicní intersticium. Je samozřejmě nepříjemné, že tento nález může potvrdit pouze sekce, vzácně biopsie plic. Od ordinace k zelenému stolu
Jestliže existují rozpaky nad otázkou, co vlastně pneumonie je nebo jsou, větším problémem je poznávání příčin (etiologických agens) a optimální léčba pneumonie, o níž se mnohdy vedou bezbřehé diskuse. Zde se střetávají nejrůznější tradiční představy, empiricky vypozorované postupy a dogmatická tvrzení o vhodnosti či nevhodnosti jednotlivých antibiotik. Jiné názory vznikají při odečítání laboratorních testů a jiné v ordinacích praktických lékařů. Pokud by měla mít vznikající klinická doporučení zásadnější význam, měla by spojovat uvedené názory tak, aby prakticky vedená léčba měla racionální zázemí, ekonomickou efektivitu a neohrožovala budoucí rovnováhu mezi laboratorně zjišťovanou rezistencí patogenů a její kontrolou. Doposud koncipované konsensy se týkaly především komunitní pneumonie, která tvoří asi 90 % všech případů a etiologicky je ucelenější skupinou než pneumonie nosokomiální nebo pneumonie u pacientů s oslabenou obranyschopností. Konsensy se začaly tvořit v 90. letech minulého století a byly postupně inovovány.V současnosti lze vycházet především z posledních konsensů amerických, kanadských a britských. Zároveň si lze všimnout, v čem se tato doporučení shodují a v čem se zásadně liší. Průběžně se vyhodnocuje, jak konsensy ovlivňují klinickou praxi. Někde jsou akceptovány více, jinde méně, ale možná i díky nim lze konstatovat, že přes nejrůznější varovné signály o hrozící mikrobiologické katastrofě je léčba pneumonií zatím pod kontrolou. Výskyt nemoci se zřejmě podstatně nemění, ale počet hospitalizací pro pneumonii klesá a podle některých statistik lze očekávat i pokles mortality. Statistické trendy však může zásadně narušit neočekávaná nová infekce, jak to ukázal SARS, nebo naopak očekávaná pandemie chřipky.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 2/2004, strana 46

Zdroj: