Laskavost je provozní forma tolerance

Předsudky, nevědomost a neuvážené soudy mohou totiž poškodit nemocného více, než by se na první pohled mohlo zdát. S nimi se setkávají mnozí pacienti s roztroušenou sklerózou opakovaně. Zejména ti, kteří znají jméno své choroby jen pár chvil, nesou neporozumění velmi těžko. Mnohým trvá velmi dlouho, než se s RS naučí žít. S čím se obracejí pacienti po sdělení diagnózy na psychologa, resp. jak jim může psycholog pomoci, o tom vypráví psychoterapeutka MS Centra 1. LF UK a VFN v Praze Renata Malinová. „Každý zná řešení svého problému, jde o to jen nemocného poslouchat a nastavit mu laskavé zrcadlo,“ říká psychoterapeutka.

Pacient, kterému je sdělena diagnóza roztroušená skleróza, není v jednoduché situaci. Prožívá šok, hrůzu až paniku, nebo naopak úlevu, protože po měsících potíží, vyšetřování a nejistoty se totiž konečně dozvěděl příčinu, zná svůj stav. Ale i tito nemocní dojdou k negativním emocím. Roztroušená skleróza má špatnou pověst, a tak první, co pacienty napadá – je to se mnou špatné, to je konec normálního života, budu invalidní, skončím na vozíku. V tu chvíli si nemocný neuvědomuje, že realita může být úplně jiná.

První fáze – popření

Přestože jsou pacienti v kontaktu s lékaři a dostávají potřebné informace, v daném momentu nejsou schopni vše přijmout, natož si zapamatovat. Mají‑li však možnost o svých pocitech mluvit s psychologem, utřiďují si myšlenky, ujasňují si, co je nejvíce trápí nebo čemu nerozumějí. I když jsme všichni unikátní jedinci, psychika funguje podle určitých obecných schémat. To, co člověk v této chvíli prožívá, je reakce na ztrátu. Tento stav lze přirovnat k úmrtí blízké osoby či ničivým povodním, které odnesly dům; v tomto případě jde o ztrátu zdraví.

Popření problému, strach a hrůza jsou prvním stupněm na cestě k vyrovnávání se ztrátou. Člověk se stáhne do sebe, je ochromený a není schopen nic podniknout. Jde o určitý ochranný mechanismus, aby nemocný nespáchal čin, kterého by později litoval, aby nereagoval zkratově.

Emoční mixér – fáze číslo dvě

Po určité době přichází druhá fáze, v níž vyplavou na povrch emoce, kvalitativně i kvantitativně nebývalé. Projevovaný strach, rozčilení, vztek vůbec nemusejí mít zjevnou souvislost s onemocněním. Pacienti se zlobí na osud, hledají viníka své choroby nebo obviňují sami sebe a chorobu považují za trest za své jednání. V této etapě začínají přemýšlet i o budoucnosti: jak to bude s mým tělem, zvládnu to, co se bude dít, jak se ke mně bude chovat okolí? V této fázi je nutné všechno pomalu kousek po kousku rozplétat.

V druhé fázi je velmi důležitá empatie. Věty „No tak seberte se, bude lépe“ prostě nefungují. Je to stejné jako třeba u deprese. Je důležité, aby nemocný ventiloval všechny emoce, strach, vztek, zlobu, zoufalství. U terapeuta je možné nadávat, plakat, vztekat se, stěžovat si, bát se. To nikde jinde nemocný nemůže, ani v práci, ani před partnerem a už vůbec ne před rodiči, případně dětmi. Je se svým trápením sám.

Fáze třetí: kudy ven?

V třetí fázi jsou již emoce zpracované a je čas se rozhlédnout, co s problémem provedeme. Můžeme se naučit poslouchat své tělo, co nám vlastně svou chorobou říká. A je toho stále hodně, protože tělo, emoce a život tvoří jeden celek tří propojených částí. Zásah v jedné části ovlivní ty další dvě. A tady se můžeme učit žít se svými symptomy, jak se orientovat ve svých vztazích, jak v budoucnosti, případně jak se vyrovnat i s dalšími ztrátami, například v rodině, partnerství. Když do života zasáhne takováto vážná choroba, velmi často to odkryje problémy, které byly doposud netušené. Pokud si v této fázi člověk uvědomí, že chce pro sebe to nejlepší a nechce si ubližovat, pak to lze vnímat jako velký přínos a šanci na zlepšení zdravotního stavu.

Je velmi obtížné, aby pacient dovedl přijmout sám sebe jako člověka s určitým zdravotním handicapem. Neznám člověka, který by v takové situaci nepřehodnotil své priority a žebříček hodnot.

V této etapě řeší pacienti i vztahy s lékaři, pochybnosti o léčbě. Pro léčbu je velmi nutné najít v sobě důvěru. Když je člověk srovnaný sám se sebou a terapii důvěřuje, léčba také lépe funguje.

Roztroušená skleróza nemá logiku, imunitní systém, který tu je proto, aby nás chránil, nám začne ubližovat. Jako by tělo říkalo, že je zapotřebí v životě a chování sama k sobě něco změnit, protože si škodíme. Když se změní životní priority, začneme se věnovat tomu, co máme rádi a dělá nám dobře, a to i po psychické stránce, pak sice asi nespravíme škody v nervové soustavě, které doposud roztroušená skleróza napáchala, ale je možné, že se léčba stane účinnější a postup choroby se zvolní.

Čtvrtá fáze: přijetí

V tomto období jsou nemocní schopni vést klidný, smysluplný spokojený život přes někdy i značné zdravotní handicapy. V každé fázi lze nechat život protéci mezi prsty nebo jej zúročit a prožít. Ti, kterým se po čase podařilo svou diagnózu přijmout a vyrovnat se s ní, se mohou posunout například do terapeutické skupiny, kde si pacienti pomáhají navzájem. Jsou to někdy obdivuhodné zkušenosti, kterými si pacienti dávají zpětnou vazbu v problému, s nímž se v individuální terapii pereme měsíce.

K cíli individuálním tempem

Je třeba postupně projít všemi fázemi vyrovnání se ztrátou – a tedy i chorobou, ale nikde není psáno, jak dlouho která fáze má trvat. Všichni máme své tempo, své zkušenosti. Je však důležité růst z jedné fáze do druhé, aby se člověk posouval a nezamrzl. Někteří lidé zůstanou v první fázi, a přestože vypadají, že svou chorobu přijali, stále ji popírají, a proto nemusí ani léčba naplno fungovat. Když je na nevědomé úrovni „příkaz“, že se „nic neděje“, tak se nikde nic neděje. Každý má možnost najít své zdroje k plnohodnotnému životu i s nemocí, ale musí je hledat, pracovat na své cestě k úzdravě.

Co řeší pacienti, kteří jsou už déle po diagnóze?

Buď se se svým problémem již vyrovnali a potřebují se ujistit, popovídat si, nebo se v jejich životě vyskytlo něco dalšího, s čím potřebují pomoci, například ztráta partnera či odchod do důchodu. S nimi je zpravidla dobrá spolupráce. A pak také přicházejí ti, kteří zahořkli, zůstali ve svém hněvu a nemají už sílu. Nelze se na ně zlobit, protože každý máme své limity, každý jsme si prošli něčím jiným. Ale i tak má kontakt a sdílení s terapeutem v individuální konzultaci či s ostatními pacienty ve skupině povzbuzující účinek. Těch, kdo jsou úplně propadlí do bezmoci a beznaděje, je opravdu málo.

Co nemocným ubližuje?

Ti vyrovnaní si ubližovat nenechají. Nově diagnostikovaným pacientům nejvíce škodí neinformovanost, hloupost, předsudky a strach okolí. Laskavost je provozní forma tolerance a někdy nám chybí.

Mají sportovci výhodu?

Sportovci se umějí prát, ale když prohrají, tak je to velká prohra se vším všudy. Ti, co sportovali před chorobou, v tom budou pokračovat. Je to jejich životní styl a cestu si zpravidla najdou. Neprohrají ti, kteří své omezení přijmou a najdou si jinou možnost, pokud jim zdravotní stav neumožňuje pěstovat původní sportovní aktivitu.

V trojlístku duše–tělo–život sázejí sportovci na somatický přístup a touto cestou si pomáhají. Možná to mají o něco lehčí, kolektivní sporty napomáhají komunikaci, umějí poměřit úspěch. Když si své předsevzetí nesplní, pád může být o to bolestnější, avšak najdou‑li ve sportu radost, tak to funguje jako jakákoli jiná pozitivní motivace. Mají‑li respekt vůči nemoci, tak mohou vylézt na jakoukoli horu. Tak to funguje asi pro všechny, a nejen pro nemocné s roztroušenou sklerózou a pro sport. Je důležité dojít do svého vlastního cíle.

Zdroj: Medical Tribune