Který lékař je kvalitní a zaslouží vyšší plat?

Jediná tarifní platová tabulka dokázala zvednout ze židle tisíce lékařů, zdravotnické odbory i Českou lékařskou komoru. V rámci úspor a desetiprocentního snižování platů státním zaměstnancům ji navrhlo ministerstvo práce a sociálních věcí.

Odpor zdravotníků je však pochopitelný; nejenže se v nejbližší době nedočkají zvýšení svých příjmů, o něž dlouhodobě usilují, ale chystaná změna pro ně představuje největší pokles tarifních platů ze všech zaměstnanců veřejného sektoru. Přišli by o růst základního platu podle odpracované praxe a těm nejzkušenějším lékařům by se podle České lékařské komory snížil plat až o 40 procent.

Vládní argumentace obhajuje toto snížení tarifní části platu možností zvýšení osobního ohodnocení až o 200 procent.

Podle ČLK je ujišťování ministerstva zdravotnictví, že ke snížení platů v resortu ve skutečnosti nedojde, neboť pokles jejich nárokové složky může být kompenzován zvýšením osobních příplatků, falešné, protože sám předkladatel návrhu v důvodové zprávě uvádí, že díky poklesu příjmu zdravotníků dojde k úsporám ve výši 6,4 miliardy korun.

Zástupci profesní komory se tak domnívají, že tím vláda vydává lékařům jasný signál – buďto si vybojujete důstojné platy silou, nebo vám nezbude nic jiného než emigrovat.

Zdá se, že podobně to vnímají i sami lékaři, a je dost dobře možné, že tato situace paradoxně konečně přispěje ke sjednocení lékařského stavu.

Dokončení na str. A8

Vládni návrhy týkající se změny tarifních tabulek již dokázaly zaktivizovat mnohé nerozhodnuté lékaře. Více než 3 000 z nich už podepsalo prohlášení, že ke konci roku 2010 podají výpověď z pracovního poměru, pokud jim nebudou platy zásadním způsobem zvýšeny.

ČLK navíc zaznamenala zvýšený zájem mezi svými členy o práci v zahraničí. Jen za prvních osm měsíců letošního roku vystavila více certifikátů potřebných pro práci v zahraničí než za celý uplynulý rok. Pokud by tito lékaři z nemocnic opravdu odešli, jen by se urychlila personální devastace, k níž v mnohých zdravotnických zařízeních došlo.

Poněkud překvapivé je, že ministr Heger v takové situaci za platy zdravotníků ve vládě nijak zvlášť nebojuje. Vysvětluje to tím, že úspory hledají všechny resorty a že navrhovaná změna k celkovému snížení příjmů lékařů a ostatních zdravotníků nepovede, protože již dnes jsou příjmy zdravotníků významně vyšší, než by odpovídalo tarifním tabulkám.

K uklidnění zdravotníků se snaží přispět také první náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Pavelka, který všem ředitelům fakultních a dalších státem vlastněných nemocnic nařídil, že mají příští rok škrtat jinde než v platech zdravotníků, a zároveň jim pohrozil, že pokud sníží příští rok objem platů, můžou přijít o místo. S ujištěním, že oni se splněním tohoto nařízení problém nemají, již v médiích přispěchali i někteří z ředitelů fakultních nemocnic.

Jedním z argumentů, který zaznívá v rámci debat o spravedlivějším finančním ohodnocení lékařů, je potřeba vytvoření systémových předpokladů, aby mohli být dobře zaplaceni ti „skutečně“ kvalitní lékaři. Nikdo z vládních úředníků však zatím nevysvětlil, podle jakých kritérií budou primáři určovat, kdo je kvalitní lékař a kdo méně.

Bude kvalitnější ten, kdo předepíše více léků a odoperuje větší počet operací nebo bude mít více pacientů hospitalizovaných kratší dobu, či ten, kdo indikuje více drahých vyšetření a pro nemocnici generuje více bodů a tím i větší příjmy…?

Z pohledu samotného lékaře se však zdá, že být tzv. dobrým doktorem ve státní nemocnici se za současných podmínek obecně příliš nevyplácí.

Dobře to ilustruje příklad onkologů. Když někdo z nich získá u pacientů pověst, že se jim snaží všemožně pomoci, je empatický k jejich situaci a nadto má možnost jim podat účinné, ale drahé léky, zájem nemocných na sebe nenechá dlouho čekat.

Výsledkem je neustále přeplněná čekárna a nové a nové žádosti pacientů o pomoc, zvýšená preskripce léků i počet indikovaných vyšetření, což ovšem s sebou nese nelibost nadřízených kvůli zvyšujícím se nákladům oddělení. To vše na úkor osobního a rodinného života lékaře a za hodinovou mzdu, za niž by mnoho zedníků a jiných řemeslníků ani nebylo ochotno o nějaké zakázce uvažovat.

A možnost lepšího ohodnocení takového lékaře? Zvýšená péče o pacienta s sebou nese zvýšené náklady a ty zase zhoršují hospodářský výsledek nemocnice, čímž se pravděpodobnost, že kvalitní lékař dostane přidáno, dosti snižuje.

Nelze se divit, že být vyhledávaným lékařem ve státních službách staví mnohé z nich do absurdní situace a demotivuje je.

Ať už bude další vývoj v oblasti odměňování zdravotníků jakýkoli, jedno je jisté. S velkou podporou veřejnosti při uplatňování svých požadavků počítat nemohou.

Reakce čtenářů internetových diskusí na toto téma jsou někdy řekněme „hodně zvláštní“ a svědčí o tom, že mimo zdravotnickou veřejnost oprávněné požadavky lékařů nepadají na úrodnou půdu.

Jeden příklad za všechny: „…Věřte tomu, že i z mnoha zedníků by v poměrně krátké době byli velmi dobří lékaři, ale když vidím, jak mnohý lékař bere do ruky jen špachtli, tak vůbec nevěřím tomu, že by to mohlo být i opačně…“ Zbývá jen doufat, že se v nemocnicích budeme se zedníky setkávat pouze během stavebních prací…

Zdroj: Medical Tribune