Které akreditační standardy JCI se v praxi obtížně splňují

Akreditací Joint Commission International (JCI) se v Česku zatím mohou vykázat čtyři zdravotnická zařízení. Její získání či obhájení se váže na splnění přísných standardů, mezi nimiž však není od věci rozlišovat co do obtížnosti jejich naplnění. V předchozím vydání MT jsme vás informovali, že Nemocnice Na Homolce je prvním českým zdravotnickým zařízením, které před JCI obstálo už potřetí. Mgr. Barbora Vaculíková, MBA, vedoucí Oddělení kontroly kvality Nemocnice Na Homolce se zamýšlí nad tím, jak obtížné bylo jednotlivé standardy splnit a hlavně zavést je do běžné praxe.

Standardů JCI je celkem 331, indikátorů, tj. měřitelných prvků, podle kterých se posuzuje a matematicky vyjadřuje naplnění jednotlivých standardů, je 1 033. Standardy samotné jsou uspořádané do 14 logických kapitol, z nichž každá pokrývá určitou oblast medicínské nebo podpůrné činnosti nemocnice. Kapitoly na sebe navazují nebo se prolínají.

Například kapitola Práva pacientů a jejich blízkých se zabývá právem pacienta na pravdivé a úplné informace a ochranou těchto informací před zneužitím, poskytováním písemné formy informovaného souhlasu s výkonem a dále právem pacienta na druhý názor. Jiná kapitola se zabývá širokou oblastí bezpečnosti nemocničního prostředí, kam patří například nakládání s nebezpečnými chemickými látkami, bezpečnost při používání a skladování medicinálních plynů, stav přístrojové techniky a samozřejmě požární bezpečnost a postup při evakuaci lidí. ,

Na posuzování obtížnosti standardů se dá pohlížet i z jiného úhlu, než je přímý obsah jednotlivých kapitol. V každé kapitole se vyskytují různě obtížné standardy nebo jejich měřitelné prvky. Podle mé zkušenosti se dají standardy rozdělit na tři „stupně obtížnosti“ podle toho, jak výraznou změnu v zaběhlé praxi a v myšlení zdravotníků představují. K „lehčím“ patří například standardy požární bezpečnosti. O tom, že je správné zachránit pacienty a také sebe při požáru, nikdo nepolemizuje. Minimálně od tragického požáru v Hotelu Olympic v Praze v roce 1995 všichni víme, že veřejné instituce musejí počítat s tím, že hořet může a že je potřeba mít funkční a praktickým nácvikem ověřený způsob evakuace klientů i personálu. V případě standardů, které se týkají požární bezpečnosti, je třeba „jen“ najít odborníka, jenž vytvoří systém evakuačních cest, zajistí dostupnost hasicích přístrojů, označí únikové cesty, bude pravidelně školit personál a provádět praktické nácviky evakuace. Druhý stupeň obtížnosti představují standardy a jejich indikátory, které nějakým způsobem mění pohled zdravotníků na poskytování zdravotní péče, nutí změnit zaběhlou rutinu. Ještě poměrně nedávno si laická ani odborná zdravotnická veřejnost nebyla ochotna nahlas připustit, že lékař, sestra či jiný zdravotník může při své práci udělat chybu. Pokud se tak stalo, jednalo se výhradně o individuální pochybení, způsobené nedostatečnou erudicí chybujícího zdravotníka. Nyní víme, že většina chyb je způsobena nedostatečností systému, v němž zdravotník pracuje, tudíž se dají tyto chyby pojmenovat a následně se jim dá do určité míry zabránit vhodně nastaveným systémem prevence. V akreditovaném zdravotnickém zařízení tento systém obsahuje například zaškolení nových pracovníků nebo jasně dané kompetence jednotlivých zdravotníků v poskytování péče. Patří sem také pravidla, která jsou ve standardech JCI obsažená v kapitole Bezpečnostní cíle. Jde například o prevenci záměny pacientů rutinní kontrolou totožnosti pacienta před provedením každého výkonu s vyšší mírou rizika. Dalším příkladem může být systém týmové spolupráce a opakované kontroly před zahájením operačního výkonu, tzv. předoperační bezpečnostní proces. Celý operační tým kontroluje identitu pacienta, typ a stranu operace a připravenost k ní v průběhu celé předoperační přípravy se završením v podobě tzv. time out těsně před incizí. Nastavení těchto pravidel vyžaduje dobrou znalost prostředí konkrétní nemocnice, opakovanou práci s personálem a také kontrolu dodržování těchto pravidel, protože doba, než se postupy dostanou všem „pod kůži“, je poměrně dlouhá. Největší oříšek představují standardy, které vyžadují kromě změny myšlení a postojů zdravotníků také personální a finanční zdroje. Například část kapitoly standardů Skladování, předepisování a podávání léčiv, v níž se požaduje, aby lékařem ordinované léky kontrolovala odborně způsobilá osoba. Úskalí tohoto požadavku jsou nasnadě, je jich hned několik. Kdo je odborně způsobilá osoba a kolik takových odborníků bude třeba? Je správné, aby ordinaci lékaře někdo kontroloval? Jak by měla taková „kontrola“ vypadat v praxi? Přinese skutečně větší bezpečnost při farmakoterapii, nebo se jedná o zbytečný náklad a práci navíc? Jedinou erudovanou osobou v revizi farmakoterapie je specialista v oboru klinická farmacie. Na začátku úspěšného zvládnutí tohoto požadavku standardů bylo rozhodnutí managementu Nemocnice Na Homolce nově vytvořit samostatné Oddělení klinické farmacie. Postupně a s velkým úsilím se nám podařilo nastavit systém, v němž kliničtí farmaceuti „nekontrolují“ ordinace lékaře, ale formou písemných doporučení v dokumentaci pacienta přinášejí svůj odborně specifický pohled v širokém kontextu stavu pacienta, identifikují duplicity v podávaných lécích, odhalují závažné interakce, doporučují správné způsoby podání a upravují dávky léků s ohledem na změny farmakokinetiky. Díky hloubce vhledu do farmakologické problematiky se stali spolupracovníky a konzultanty lékařů v oblasti farmakoterapie, i když samozřejmě za ordinaci léčiv stále odpovídá ošetřující lékař. Kliničtí farmaceuti nám také pomohli svojí odborností zvládnout požadavky standardů na nakládání s vysoce rizikovými léčivy a aktualizovat pozitivní list léčiv. Významnou měrou přispěli ke zvýšení kvality a bezpečnosti péče v oblasti, která je z pohledu pacienta v nemocnici velmi riziková.

Zdroj: Medical Tribune