Kráva krásu dává
Snad jen smrtnost nákazy se během staletí poněkud zmírnila. Když byly neštovice někdy počátkem 2. tisíciletí (z Číny a Indie přes Arábii) zavlečeny do Evropy, kosily až třetinu obyvatelstva; podobně dopadli indiáni po svém prvotním nakažení bělochy v 16. století. Koncem 18. století, kdy už si jednotlivé populace přece jen na tuto chorobu trochu imunitně „zvykly“, umírala „pouze“ sedmina (za celé 18. století celkem 60 milionů lidí). Při klasickém průběhu pravých neboli černých neštovic nemocnému naskáčou puchýřky – napřed na tváři, pak po celém těle. Následují vysoké horečky, puchýřky zhnisají, ve čtyřiceti procentech případů následuje smrt na oběhové či dechové selhání. A kdo tuto vysoce nakažlivou nemoc přece přežije, odnáší si většinou doživotní zohyzdění (ze starší literatury známe termín „tvář poďobaná od neštovic“), výjimečná není ani slepota (puchýřky se tvoří i na oční rohovce).Čertem proti ďáblu
prvního tisíciletí, kdy se Číňané pokoušeli o imunizaci sérem z krve pacientů s mírnou formou neštovic. (Termín imunizace ovšem vznikl až v osmdesátých letech 19. století.) Později se pak v Indii (kde měli hinduisté dokonce bohyni neštovic – jmenovala se Šri Šitala Devi), Číně a Turecku používala imunizace foukáním zaschlých neštovičných příškvarků do nosu nebo pícháním jehlou smočenou v neštovičném hnisu. S touto takzvanou variolizací se Evropa seznámila díky Mary Montaguové, manželce britského vyslance v Cařihradu. Sama lady Mary v šestadvaceti neštovice prodělala a zůstala trvale poďobána. Když pak na ně zemřel její mladší bratr, nechala v roce 1718 variolizovat svého šestiletého syna. Pak o tom napsala do Anglie. Roku 1722 – po vyzkoušení na odsouzencích k smrti – byla variolizace zavedena na britském dvoře. Na kontinent se dostala roku 1749 přes Benátky.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2006, strana 14
Zdroj: