Korunka ke korunce…
Podle těch telefonátů to vypadá, že někteří lékaři se s vervou pustili do vybírání. I tam kde by to jasně neměli dělat. Někteří se začali “více věnovat pacientům”. Měření tlaku, převaz či přilepení náplasti, vydání receptu, který se kdysi podával mezi dveřmi – prostě vše, co dříve dělala sestra, teď dělá paní doktorka a účtuje si při tom za vyšetření. To jsou ty nejběžnější telefonáty a dotazy.
Ovšem někde jsou vynalézavější a člověk až žasne. Jeden pacient například přišel na vyšetření a zaplatil za ně 30 Kč – až potud je vše v pořádku. Lékařka mu ale poté řekla, že neschopenku si může vyzvednout až druhý den ráno u sestry a musí za to zaplatit dalších 30 Kč…
V jedné nemocnici na gynekologii se zase vybírá 50 Kč za vystavení receptu na antikoncepci. Prošla jsem metodické pokyny zezadu i zepředu, ale zmínku o padesátikoruně jsem tam nikde nenašla. Zeptala jsem se hlavní sestry zmíněné nemocnice, odkud vzali tu cifru, nehledě na to, že za opakované recepty bez kontaktu s lékařem se platit nemá. Sestra mne informovala, že z příkazu ekonomického náměstka se u nich vybírá 50 Kč a nakonec dodala: “Když neumějí držet kolena u sebe, ať platí!” Nevím, zda z ní mluvilo náboženské zanícení, nebo slepá závist. Jejich pacientkám nicméně doporučujeme, aby si našly jiného lékaře a aby vždy žádaly o potvrzení, za co bylo inkasováno.
Horší to bylo s pacienty jisté diabetoložky, k jejíž ordinaci vede šedesát schodů, a pacienti, hlavně senioři, nejsou schopni se tam vyšplhat. Místní charita k nim posílá zdravotní sestry, které jim změří tlak, krevní cukr, zkontrolují dietu a výsledky přinesou paní doktorce. Vezmou si u ní recept na inzulin, vyzvednou jej v lékárně a odnesou pacientovi. A ejhle! Najednou důchodci platí 30 Kč za služby charity (což považují za oprávněné), 30 Kč za položku na receptu (což jim už vadí) a dalších 30 Kč paní doktorce (což je pobuřuje, když lékařku ani nevidí). Terénní sestry, které pacienty navštěvují, jí protesty tlumočily, ale bez 30 Kč prostě od lékařky recept na inzulin nedostanou. “Když se jim to nelíbí, budou chodit do ordinace a stejně budou platit,” pravila na můj dotaz, jak se věci mají, zmíněná paní doktorka. A dodala, že ona přece kvůli třiceti kačkám své pacienty doma navštěvovat nebude.
Minulý týden zase volala paní, že jí lékař předepsal infuze, na které dojíždí ráno na sedmou do nemocnice vzdálené 21 kilometrů. Hned po infuzi jede zase zpátky domů. Nemocnice nejenže jí účtuje 60 Kč denně za hospitalizaci, ale chce po ní poplatky i za sobotu a za neděli, kdy infuze nedostává. Když se ohradila, že přeci v nemocnici neleží a ani tam nejí, lékař jí velkoryse nabídl, že se tam může v poledne stavit a naobědvat se. Kdo by nejezdil denně extra 42 km za takovou příležitostí kulinárních zážitků, že?! Na to nemusí být člověk absolventem detektivní akademie Sherlocka Holmese, aby mu došlo, že inkriminovaná nemocnice účtuje pojišťovně hospitalizaci, a aby na sebe neupozornila, chce po pacientce “zákonných” 60 Kč denně. Pokud tam skutečně dělají na pojišťovnu takové podvody, neměli by aspoň být tak hamižní. Stačilo by vybrat z kasičky šedesát korun, zaplatit z nich poplatek za pacientku a nikdo by na nic nemohl přijít…
Nejhorší je, že se pacienti nemají kam odvolat. Když pacienti volají pojišťovnu, řeknou jim, ať volají na lékařskou komoru – a v komoře jim doporučí Koalici pro zdraví. Je to pro nás pocta, že komora najednou bere naši existenci na vědomí, ale drobné krádeže by spíš měly spadat do jejích pravomocí stran etického a morálního kodexu. Jediné, co můžeme pacientům radit, je, aby žádali stvrzenku, za co přesně platí – nebo aby změnili doktora. Jsem přesvědčena, že ti, kteří se přiživují na svých pacientech, jsou skutečně jen výjimkou, a že náš telefon postupně zase utichne. Na druhé straně slibuji, že pokud neutichne, nepůjde jen o tvrzení proti tvrzení a my budeme mít konkrétní důkazy, můžeme příště zveřejnit jména lékařů a adresy zdravotnických zařízení, na něž sedí povzdech jednoho z pacientů, který jsem nedávno také zaslechla: “Paní doktorka byla vždycky na prachy, tak teď to může dělat legálně…”
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 7/2008, strana B2
Zdroj: