Konkurenční boj zdravotních pojišťoven z veřejných peněz?

KOMENTÁŘ:

Zaujal mě boj zdravotních pojišťoven o klienty. Velmi často narážím v médiích na reklamní slogany různých zdravotních pojišťoven. Často i na billboardy podél silnic. Ani reklama v rádiu není výjimkou. Nemám námitek k reklamní propagaci u soukromých pojišťoven. Platí ji ze svých peněz. Reklama a snaha získat klienta patří ke kapitalistickému podnikání. Ale u zdravotních pojišťoven s tím mám trochu problém.

Stát platí z daní armádu. Máme jen jednu. Ze soukromých peněz bychom asi žádnou armádu nezaplatili. Z rozpočtů se platí také policie. Máme dvě, státní a městskou. Není žádná soukromá policie. Stát také platí státní hasiče a přispívá na provoz soukromých. Stát se tedy stará o vnitřní a vnější bezpečnost a o protipožární ochranu. Je to jeho úkol.

Stát se také stará o zdravotní péči. Určil výši zdravotní daně a vybírá ji. Bylo by logické, aby ji i sám rozděloval, tak jak to činí v případě armády, policie či hasičů. Ale zde byl zvolen jiný model. Vznikly organizace zvané zdravotní pojišťovny a ty fungují jako předistributorky vybrané zdravotní daně směrem k poskytovatelům zdravotní péče. Stačila by asi jedna, ale je jich víc. Nemá to logiku. Dělají úplně to samé.

Představte si, že bychom měli třeba tři státní, navzájem si konkurující policie a občan by měl právo rozhodnout se, která z nich by vyšetřovala jeho případ. A tak by existovaly reklamy: „Se svou krádeží jděte k nám. My ji vyšetříme rychleji než konkurence.“

Občan má právo přihlásit se k určité zdravotní pojišťovně. Tím ale jeho práva končí. Se zdravotní pojišťovnou nemá žádnou smlouvu, nejsou mu známa žádná pravidla hry. Neví dopředu, co mu zdravotní pojišťovna zaplatí a co ne. Je zcela závislý na rozhodnutí managementu či revizních lékařů. Pojišťovna mu určí, ke kterému lékaři smí chodit a ke kterému ne. Klient nemá jakékoli právo mít svůj názor. Lékař je na tom ještě hůře. Jeho obchodní partnery mu vybírají jeho pacienti. Neznám podobný případ podnikání.

Lékař je zcela závislý na vůli pacientů, jaké zdravotní pojišťovně bude fakturovat poskytnutou zdravotní péči. Jeho názor tady nikoho nezajímá.

A o pacienty zdravotní pojišťovny bojují. Kdysi jsem s jednu partou nespokojených lékařů spolufinancoval jistou reklamní kampaň za lepší pracovní ohodnocení lékařské práce. Od té doby vím, že v reklamě a public relations se točí neskutečně velké peníze. Reklama, kterou některé zdravotní pojišťovny platí, musí být ve statisícových částkách. Místo peněz na léčení chodí statisíce do reklamních agentur. A jedná se ne o soukromé peníze, ale o peníze veřejné, které byly vybrány státem jako zdravotní daň na léčení. To se mi nelíbí.

Lékaři mají reklamu zakázanou, jak to, že zdravotní pojišťovny ne? Jak morální je za veřejné peníze určené pro léčení nemocných nakupovat reklamu, která ke všemu často ještě poskytuje zavádějící údaje? A jak je vůbec možné z veřejných peněz nabízet nějaké bonusy klientům? Neměli by mít klienti bonusy zcela stejné, když platí zdravotní daň podle stejných zákonů? A je vůbec morální, aby nějaké bonusy měli klienti, za něž zdravotní daň platí stát?

Jaká jsou vůbec pravidla pro poskytování bonusů a jaká pro reklamu u zdravotních pojišťoven? Budu rád, pokud by to redakce MT zjistila a zveřejnila.

Zdroj: