Komu slouží manipulace s daty?

Takže za prvé: Bude nám všem největším potěšením, když svaz lázní svou hrozbu uskuteční a stížnost na antimonopolní úřad podá. Nepochybuji totiž o tom, co nastane a vyjde najevo. Rozhodně nejméně to, že nelázeňské léčebny dělají svou práci podle platných předpisů a smluv se zdravotními pojišťovnami. Ale myslím si, že to platí i pro léčebny lázeňské. Jenže ono stejné není vždy stejné…

Za druhé: Tvrzení, že všichni poskytujeme srovnatelnou péči (beru to jako absolutní pojem), je směšné a postrádá logiku. Přece máme léčit podle klinického stavu nemocného, a ani mezi lázeňskými zařízeními, ale ani mezi nelázeňskými zařízeními, není rozsah poskytované léčebné péče zcela stejný. To doloží zdravotní pojišťovny, protože neplatí všem stejně ani uvnitř skupin. Je prostě nutno říci, o které péči mluvíme a jak naplňujeme předepsané podmínky pro její poskytování. Na to vše jsou předpisy, které nějak historicky vznikly. Ve většině skutečně rehabilitačních nelázeňských léčeben totiž najdou svou léčbu ti, kteří jsou z lázeňské léčby obecně vylučováni. Mají totiž výrazně těžší klinické postižení (nic neplatí absolutně, jsou lázně, které berou i tyto těžké pacienty, alespoň zčásti).

Nelze míchat hrušky s jablky

Za třetí: Důvodem špatných výkladů o penězích je míchání všeho dohromady. Nelázeňské léčebné ústavy následné péče tvoří především léčebny psychiatrické, které zastupuje nynější místopředseda Asociace nemocnic ČR MUDr. V. Žižka, ředitel PL Dobřany. Tyto léčebny také spotřebovávají většinu prostředků, o kterých se ve vyjádření lázeňských kolegů píše. A troufám si dodat, že těchto prostředků je v těchto léčebnách i tak výrazně málo – oproti reálným potřebám psychiatrických zařízení v současné době. Reakcí na to bylo i rozhodnutí ministerstva zdravotnictví o způsobu financování v roce 2008, kdy psychiatrické léčebny dostaly do vínku o jedno procento vyšší nárůst plateb než léčebny ostatní (míněno nelázeňské).

Za čtvrté: Netuším, jak je financována kardiologická, vysoce odborně i jinak výtečně zajištěná část lázní v Poděbradech. Ale jejich práci nelze opět po stránce ekonomické srovnávat s dalšími typy zařízení. Ten příklad uvedený v článku je skutečně velmi příhodný. Nemůže přece být jedna péče a jedna platba pro všechny a za všechno. Myslím, že i laik chápe, že potřeby psychiatrických léčeben jsou jiné než potřeby lázeňských pacientů na léčení několik měsíců po operaci žaludku (viz indikační lázeňský seznam). Naopak zase jinak na tom jsou jistě pacienti kardiologičtí. Prostě je nutno léčbu diferencovat i podle evidence based medicine. Dávat to, co je potřeba, a dle toho to platit.

Za páté: Hrubým zkreslením je poznámka o platbě podle množství práce. Všechny léčebny, tedy i nelázeňské, jsou placeny za tzv. ošetřovací den, který je vázán na pacienta. Nemáme žádný měsíční paušál natrvalo. Takže co dr. Bláha svou poznámkou myslel, mi není známo.

Lázeňská péče opravdu pro potřebné?

Za šesté: Pokud budeme chtít poskytovat léčebnou péči za stejných podmínek, což ostatně odpovídá i zákonu č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, musíme tyto podmínky přijmout navzájem. Zeptám se čtenářů a všech, kdo se s tím setkali: Kolik lázeňských zařízení u nás přijímá např. pacienty ještě prakticky ležící, po překladu z interního, či správněji neurovaskulárního pracoviště k intenzivní rehabilitaci? Ano, i já taková znám. Ale tvoří téměř zanedbatelnou část v onom velkém počtu lázeňských lůžek.

Za sedmé: Nelázeňská skupina léčeben předložila oficiální návrh, jak věci řešit, již v roce 2007. Na odpověď dosud čekáme.

Za osmé: Takže to celé je jen nesprávný výklad nesprávně namíchaných statistických dat. Není problém tato data nalézt celá, z ročenky ÚZIS a též z dat např. VZP, která jsou k dispozici. Po jejich zpracování vyjdou najevo jiné skutečnosti. Ale to by zase asi nebylo pro někoho tak dobré po pravdě podrobně zveřejňovat. Takže budeme jen tak střílet.

Lázeňská léčebná péče v ČR je, jak známo, na velice vysoké úrovni kvality. Problém je jinde. Bude nutno řešit, co je obsahem péče hrazené, za jakých podmínek má být poskytována a jak dosáhnout stejné dostupnosti a kvality této péče každému pojištěnci, jak zákon předepisuje. Otázka tzv. následné péče byla řadu let po stránce organizačních řešení odsouvána. Možná, že bude nutno kolegům za jejich aktivní volání poděkovat, protože přilákají zájem médií, a tím i politiků. Nejde jen o tzv. klecová lůžka ve zdravotnictví či sociálních ústavech, která jsou nyní opět kříšena jako problém. Jde o celkové řešení pro větší počet lůžek v ČR, než je počet všech lůžek v nemocnicích. Jen bych prosil nepoužívat při tom argumentaci, která jaksi jednostranně a rozhodně ne pravdivě napadá jiné. V tomto státě chybí lůžka pro následnou péči. My si z mého hlediska nekonkurujeme. Každý dělá určitý úsek práce. Odborné léčebny nelázeňské se v obecném průměru nedají, co do honosnosti, s lázeňskými domy srovnávat. Ale nijak jsme si na svůj úděl nestěžovali. Naším cílem je kvalitní léčba pacientů, kteří léčbu potřebují. Věřím, že ve většině skutečně srovnatelných léčeben lázeňských je to stejné. Takže zbývá jen jedna otázka: Cui bono?

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2008, strana B4

Zdroj: