Komu patří evropské zdravotnictví

Zdravotnictví je stále více v popředí zájmu veřejnosti a tedy i politiků. V rámci Evropské unie je organizace a financování zdravotnictví plně v pravomoci členských států. Do pravomoci EU a její legislativy však spadají další oblasti, které se zdravotnictví přímo či nepřímo dotýkají: oblast práv občanů na přístup ke službám, oblast volného pohybu osob, pacientů i zdravotníků a s ní související oblast vzájemného uznávání kvalifikace, oblast ochrany zdraví a bezpečnosti při práci, oblast volného pohybu zboží, pravidla transparentního rozhodovaní o cenách a výši úhrad, pravidla o hodnocení léků a zacházení s nimi včetně pravidel pro reklamu, problematika ochrany veřejného zdraví a bezpečnosti potravin, otázky úhrady zdravotní péče poskytnuté v zahraničí a mnoho dalších oblastí.

Navzdory výše uvedenému neúplnému výčtu oblastí, ve kterých je suverenita členských zemí omezena, organizace a financování zdravotnictví jsou doposud v kompetenci každého členského státu. V důsledku toho má prakticky každý stát svůj vlastní systém organizace zdravotnictví a také svůj vlastní systém jeho financování. V některých zemích je to národní zdravotní služba financovaná z daní, v jiných zemích různé formy zdravotního pojištění financovaného většinou kombinací pojistného a příspěvku státu. V každé zemi nalezneme jinou míru i pravidla spoluúčasti, tedy podílu těch, kdo péči spotřebovávají, na její úhradě. Velké rozdíly jsou mezi jednotlivými zeměmi jak v absolutní výši veřejných výdajů na zdravotnictví, tak v podílu těchto výdajů na hrubém domácím produktu.

Spor o směrnici o službách

Už řadu let můžeme v evropské politice pozorovat snahu ovlivňovat oblast zdravotnictví, jeho organizace a financování, z úrovně orgánů Evropské unie. Tyto tendence jsou v souladu s tendencemi k další a další harmonizaci a koordinaci s cílem vytvoření jakéhosi evropského státu řízeného byrokratickou administrativou. Právě v těchto týdnech probíhá na úrovni Evropského parlamentu mimořádně důležitý kompetenční spor, který bude mít velký vliv na další vývoj zdravotnictví v jednotlivých členských zemích a v Evropské unii.

Vše začalo v minulém roce, kdy byla schválena směrnice o službách na vnitřním trhu. Tato směrnice, navržená Evropskou komisí ještě před rokem 2004 (tedy před vstupem ČR do EU), známá podle svého předkladatele jako tzv. Bolkensteinova, měla dokončit budování jednotného vnitřního trhu služeb v rámci společenství. Jednotný vnitřní trh služeb je faktickým naplněním volného pohybu služeb, jednoho ze základních principů, na kterých je Evropská unie postavena (spolu s volným pohybem kapitálu, zboží a osob). Jednotný vnitřní trh se službami stále není dokončen a jeho dobudování je jedním ze zásadních dluhů, které Evropská unie má vůči sobě samé, svým členským státům a především jejich občanům. Bolkensteinova směrnice o službách na vnitřním trhu totiž byla při projednávání výrazně „ořezána“ a z původního návrhu zbylo jen torzo. Celá řada oblastí byla ze směrnice vypuštěna, mimo jiné právě zdravotní služby. Evropský parlament rozhodl, že Evropská unie není připravena na volný pohyb zdravotních služeb uvnitř společenství.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 8/2007, strana B1

Zdroj: