Ke zdravotní problematice u nás v zázemí 1. světové války
Sdělovací prostředky připomínají sto let od začátku světové války, kterou nazývají Velkou; pozornost věnují událostem na válečných polích, na kterých zahynulo 300 000 vojáků pocházejících z českých zemí. Válka však tragicky postihla také naše obyvatelstvo v hlubokém zázemí. Dobové regionální dokumenty autenticky vypovídají o tehdejších zdravotních problémech.
Podle hlášení podávaných farnostmi umíraly za války na Rokycansku děti na střevní katar, psotník, záškrt, zánět plic, souchotiny (TBC plic), kostižer (TBC kostí), chřipku, vrozenou slabost a nedonošenost. Matky kojily málo i z důvodů módních, některé dělaly kojné v bohatých rodinách. Zastánci kojení už tehdy uváděli přesvědčivé statistické údaje o větší odolnosti kojených dětí vůči nemocem. Kvalitní umělá výživa pro kojence ovšem neexistovala.
Stát ke zlé sociální situaci rodin lhostejný nebyl. Tzv. aprovizační komise, kterých se povinně účastnili obvodní lékaři, rozhodovaly o přídělech potravin, např. i kukuřičné mouky pro přípravu pověstných kukuřičných placek. Chodilo se na „sekotu“ až do vzdálených vesnic; byl to výměnný obchod tabatěrek za mléko a brambory. Stát všemocný nebyl, a tak si týdeník Brdský kraj mohl 6. května 1916 postěžovat: „Horečka zdražovací napadla každého, kdo má co na prodej. Je to jako rozšiřující se šílenství přítomné doby… Mnozí jednotlivci jsou podobni hyenám, jež člověka, nutně věc potřebujícího, ohlodají až na kost.“ O hysterický nářek pisatele věru nešlo; pouze namátkou – cena pšeničné mouky za 1 kg stoupla ze 14 haléřů na 6 až 15 korun, cena 1 kg vepřového masa z 1,60 koruny na 40 až 50 korun. Stát rekvíroval obilí a brambory. Přitom se vyvážely potraviny do rovněž válčícího Německa, ale obráceným směrem k nám nesměly být dováženy nejenom potraviny, nýbrž také morfium a opium, chirurgické nástroje a obvazový materiál; německý stát se choval ke svým obyvatelům zodpovědněji než rakousko‑uherský.
Tam (během posledního roku války zemřelo v Německu 300 tisíc lidí podvýživou) i u nás měli mnozí lidé hlad, o inanici (úplné vyhladovění) v pravém slova smyslu tohoto medicínského pojmu ale nešlo, a to i díky lékařům. Lékařská doporučení s určením potřebného množství potravin, které obdržely matky a jejich děti v aprovizaci, vystavovali v Rokycanech c. k. okresní lékař MUDr. M. Našinec a MUDr. J. Jirman (otec oftalmologa doc. MUDr. Jiřího Jirmana). Např. Jirman 8. 8. 1917 vystavil 27leté kojící matce a její pětiměsíční dcerušce poukaz na dva litry obyčejného mléka denně, dále na 2 kg bílé mouky, čtvrt kilogramu másla, jeden a půl kilogramu cukru a 1 kg masa na týden. Jirman měl vždy po ruce vysvětlující diagnózu, např. chudokrevnost. Našinec předepisoval o něco méně mléka, másla a masa, naproti tomu psal také krupičku, ovoce a zeleninu. Mohla taková pravomoc lékaře těšit?
Okresní zastupitelstvo v Rokycanech se 30. října 1914 podle zákona usneslo, že po dobu trvání války bude pracovat stálá okresní zdravotní komise kvůli zvýšenému nebezpečí epidemií. Členové komise byli voleni, členství bylo čestné, bezplatné, tudíž pro kantory jako dělané. Den před ustavením komise bylo do zdejších kasáren přivezeno 239 vojínů s úplavicí; šlo zřejmě o rekonvalescenty, protože zemřeli pouze čtyři z nich. Později přibyli další. Jako lazaret byla využívána sokolovna a tělocvična gymnázia. K nákupu dezinfekčních prostředků sloužil okresní rozpočet. V únoru 1915 provedl dr. Našinec očkování, resp. přeočkování žáků a učitelů gymnázia proti neštovicím. Žáci byli poučeni, jak se vyvarovat nákazy cholerou. Skutečným problémem byla v zázemí tuberkulóza. Během válečných let zemřelo několik dětí v Dýšině a v nejbližším okolí na tuberkulózní zánět mozkových plen. (V roce 1916 publikoval MUDr. Bohumil Prusík monografii o léčení tuberkulózy plic umělým pneumotoraxem. Protituberkulózní vakcína připravená Calmettem a Guérinem byla poprvé úspěšně použita až v roce 1921. Streptomycin, první účinné antibiotikum v terapii TBC, objevil S. A. Vaksman se spolupracovníky v roce 1944.)
Chronický hlad mění imunitu. V červenci roku 1918 došlo k rozšíření španělské chřipky ve střední Evropě. Tuto další pohromu ilustruje obsah korespondenčního lístku, který byl odeslán z Bohutína u Příbrami do Ctiněvsi v Polabí: „do týdne v Bohutíně umře 15–17 lidí na španělku, v Příbrami je až 80 pohřbů denně.“ (Pisatelka i adresátka patřily do širšího autorova příbuzenstva.)
Lidé se konečně dočkali konce války. Stav výživy dětí v prvním poválečném roce v nově vzniklé Československé republice ukazuje třídění dětí podle stavu jejich výživy; třídění měli samozřejmě opět podle úředních pokynů na starosti lékaři. Do nejpotřebnější třídy C mohlo být zařazeno nejvýše 30 až 35 % z celkového počtu dětí, aby se potraviny vydávané ze skladů dostaly především jim. Existovaly předpisy na přípravu polévek a kakaa. Odborníci radili vařit dětem odvar z ovesné mouky vzhledem k vysokému obsahu tuku. Z hlášení lékařů vyplývalo, že děti z rolnických rodin a vůbec z venkova na tom byly lépe. Obvodní lékař MUDr. Jaroslav Spal v srpnu roku 1919 prohlédl 270 školních dětí ve Vranově a v Břasích a zjistil následující: úplně zdrávo 17 dětí, plicním katarem trpělo 84 dětí, bledničkou 137 dětí (!?), ekzémem 3, skrofulózou, tuberkulózou kostí a rachitidou po jednom dítěti, svrabem 5 a podvýživou 21. Jejich mladší sourozenci na tom byli hůře. Podle zpráv lékařů bylo 90 % školní mládeže náchylno k TBC.
Pod Vršíčkem u Litohlav zřídilo město Rokycany dětskou ozdravovnu s plným zaopatřením. Prusíkův spolupracovník MUDr. Evžen Eiselt uznal místo jako vhodné. (O vhodnosti nemohlo být pochyb, protože tu stávalo už v roce 1689 morové karanténní zařízení.) Na ministerstvo sociální péče poslali Rokycanští také prosbu, aby zámek Kozel u Šťáhlav byl přeměněn na sanatorium pro děti trpícími plicními chorobami. Proslýchalo se totiž, že valdštejnský zámek bude vyvlastněn. Prosbě vyhověno nebylo.
Státu v potírání TBC, která byla u nás hlavní příčinou úmrtí až do roku 1934, a s fenoménem podvýživy pomáhalo několik dobrovolných a charitativních organizací a spolků, jako České srdce, Masarykova liga proti tuberkulóze, Ochrana matek a dětí (hlavními organizátory od vzniku v roce 1914 byli J. Brdlík a Q. Mann) a různé dispenzáře; lidé se na ně mohli obracet. Situace se zlepšila, jak dokládají na populačních ukazatelích demografové. Politické důsledky první světové války nás a svět ovšem poznamenávají dodnes.
Zdroj: Medical Tribune