Když si společnost sester neváží, přijde o ně

MT: Čeho byste ve své nové funkci prezidentky České asociace sester chtěla dosáhnout v krátkodobém horizontu?

V současné době se chystají novely vyhlášek, které se ošetřovatelství přímo týkají. Chtěla bych tedy na půdě ČAS dát dohromady skupinu lidí, kteří se těmto legislativním změnám budou věnovat. Do procesu tvorby těchto norem musíme vstoupit maximálně aktivně. Jde například o vyhlášku, která upravuje systém přidělování kreditních bodů za vzdělávací aktivity. To je norma, která má přímý vliv téměř na všechny sestry. Jednání o ní by mělo začít už v březnu. Další oblastí, které bychom se měli cíleně věnovat, je tvorba standardů na národní úrovni. To je něco, do čeho by sestry měly mluvit. S tím souvisí i sledování indikátorů kvality péče. Na tomto tématu léta pracujeme a byla by škoda, kdyby se tato práce nezužitkovala na celorepublikové úrovni.

MT:A jaké máte dlouhodobější cíle?

Tím je například profesionalita aparátu ČAS. Do budoucna nelze spoléhat jen na bezplatnou a dobrovolnou práci. Také bychom měli České asociaci sester nalézt důstojné a trvalé sídlo, zatím jsme stále v podnájmu Všeobecné fakultní nemocnice. Podle mého názoru je třeba otevřít diskusi o zásadní změně celé struktury ČAS. Dosavadní systém určité dvojkolejnosti, kdy se sestry sdružovaly jednak podle regionů a jednak podle specializací, odpovídá mnohem menší organizaci, než do které současná ČAS vyrostla. Některé sekce jsou tak velké, že to znemožňuje efektivní komunikaci mezi jejich členy. Bude rovněž nezbytné, aby některé sestry získaly status soudních znalců v oboru ošetřovatelství. Do budoucna není udržitelné, aby pokud dojde k soudnímu procesu, který se bezprostředně týká našeho oboru, za nás mluvili lidé, kteří žádnou kvalifikaci v ošetřovatelství nemají.

MT: Jedním z vnitřních ožehavých témat ČaS je zvyšování členských příspěvků. Je podle vás nevyhnutelné?

Nevyhnutelné není. Na druhou stranu, pokud k němu dojde, musí každá sestra pocítit, že za tyto peníze od ČAS také něco dostává. V získávání prostředků bychom se nemuseli omezovat jen na tuzemské zdroje. Řešíme řadu témat, která jsou evropská. Na některé projekty, které se týkají například vzdělávání nebo kvality poskytovaných služeb, bychom mohli získat finance z fondů Evropské unie. Máme v tomto směru co nabídnout.

MT: Veřejností bývá sestra stále vnímána jen jako asistent lékaře. Bude se ČaS snažit změnit obecné vnímání ošetřovatelství jako pomocné profese?

Snažit se samozřejmě bude. Má však v této oblasti jen omezené možnosti. V populárních seriálech je sestra dobrá k tomu, aby vařila kávu, případně slouží k tomu, aby posunovala děj coby objekt sexuálního zájmu lékařů. Nemáme žádný přímý nástroj, jak tyto mediální stereotypy změnit. Co ale můžeme, je působit na sestry, aby se v očích veřejnosti snažily samy svůj obraz změnit. Neupravená sestra, která se chová hrubě, škodí nám všem a poškozuje profesi. Neměly bychom se bát převzít roli odborníka. V jednom televizním pořadu radil lékař laické veřejnosti, jak žít s inkontinencí a jak se tento problém dá řešit. To je přece jasné sesterské téma. Souvisí to ale i s tím, jak jsou sestry ohodnoceny. Žádná profese, která je špatně placena, nemůže počítat s tím, že bude mít vysoký sociální kredit.

MT: Měla by se tedy ČaS zasazovat za zvyšování platů sester?

To není jejím úkolem. Naší výhodou například oproti České lékařské komoře je, že jsme se dosud důsledně drželi odborných témat a nezasahovali do problematiky, o kterou se mají starat spíše odborové organizace. To myslím přispělo k vysoké prestiži ČAS. To ale neznamená, že se nebudeme vyjadřovat k podmínkám, za kterých sestry pracují. Právě naopak. Mnohem důrazněji než dosud musíme říkat, že k tomu, abychom mohli poskytovat kvalitní péči, nás musí být dost a musíme mít potřebné vybavení a podporu. S odborovými organizacemi budeme spolupracovat, rozhodně se ale odborovou organizací nestaneme.

MT: Pokud si na něco sestry stěžují napříč svým pracovním zařazením a specializací, je to vzdělávací systém, který je všeobecně nazýván honem za kredity. Jak by se měl tento systém změnit, aby jej sestry vnímaly jako smysluplný?

Délka registračního období je dána zákonem a počet bodů, které je třeba získat, také. Bylo by ale možné zvýšit hodnotu kreditního bodu. Ta je dnes příliš nízká. Nyní sestra dostává jeden kredit za účast na dvouhodinové vzdělávací akci, napříště by za ni mohla získat třeba dva kreditní body. To si ale vyžádá poměrně složité jednání.

MT: Masová příprava budoucích sester na středních zdravotnických školách letos končí. Hrozí podle vás, že ČR bude mít sester nedostatek?

Pokud se pozice sester ve společnosti nezlepší, samozřejmě se to může stát. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že ten stát, který ošetřovatelství nepodporuje, vlastní sestry prostě nemá.

MT: Je podle vás reálné zvýšení kompetence sester? Zatím je to tak, že i když se sestra systematicky vzdělává, její kompetence se nemění nebo se mění jen minimálně…

To je otázka, která trápí řadu schopných sester. Je i mnoho lékařů, kteří by uvítali, kdyby vzdělané sestry část jejich kompetencí převzaly. V praxi se to i děje, na některých pracovištích například sestry dělají základní sonografické vyšetření. Takový stav však nemá žádnou oporu v zákoně a kdyby došlo k soudnímu sporu, budou sestry první, kdo na to doplatí. Cestou by byl systém certifi‑ kovaných kursů. Pokud by pak sestra složila příslušnou zkoušku, získala by i odpovídající kompetenci a tedy i zodpovědnost. Aby něco takového mělo smysl, musela by se ale sestra stát i nositelem bodů v systému úhrad zdravotní péče.

MT: Mělo by podle vás smysl, aby pro sestry bylo členství v ČaS povinné, podobně jako je povinné členství v komoře pro lékaře?

V žádném případě ne.

MT: Je něco co byste chtěla sestrám i ostatním zdravotníkům vzkázat?

Mám pocit, že v poslední době se vztahy uvnitř zdravotnických týmů zhoršily. Do určité míry to chápu, vše se zrychlilo a mnoha lidem chybí pocit jistoty. Všichni bychom si ale měli uvědomit, že jsme na sobě navzájem závislí a že pokud se k sobě budeme chovat slušně, budeme mít z toho prospěch všichni.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2007, strana A16

Zdroj: