Když čert vyhání ďábla. Před 90 lety byla syfilis poprvé vyléčena malárií
Ještě mnohem dříve, počátkem 17. století, autor slavného výroku „Vědění je moc“ Francis Bacon napsal: „Bylo by velmi záslužné řádně prošetřit veškeré vyléčené případy ‚nevyléčitelných‘ chorob.“ A konečně: „Zoufalá nemoc vyžaduje nebezpečný lék,“ prohlásil zhruba ve stejné době, tedy před čtyřmi věky, spiklenec Guy Fawkes – a pokusil se vyhodit do vzduchu britský parlament.
„Zázraky“ se dějí…
Jen málokde „Fawkesovo pravidlo“ platí více než v medicíně, což potvrdí každý klinik, který jako poslední instance v posloupnosti specialistů zkoušel, co se dá, v naději, že se to třeba ujme… Takhle už někdy v polovině 50. let 19. století německý ředitel pražského ústavu pro choromyslné Franz Köstl zkoušel léčit progresivní paralýzu uměle vyvolanou variolou. Všiml si totiž, že stav některých psychotiků se zlepšil po očkování proti neštovicím.
Historie se zopakovala o třicet let později ve Vídni, kde Julius Wagner‑Jauregg léčil na psychiatrické klinice ženu s těžkou laktační psychózou, které šťastně přestálý břišní tyfus přechodně vrátil rozum. Mladého doktora tento „zázrak“ zaujal natolik, že začal kolem sebe pátrat. Objevil další podobné případy: Například žena, kterou přechod dohnal k beznadějnému šílenství, překonala otravu krve a vrátila se ke svým devíti dětem. Z 223 Jaureggem nalezených případů překvapivého uzdravení, jimž předcházelo např. prodělání růže nebo břišního tyfu, ustoupila psychóza v 77 případech, ve 22 dokonce trvale. Jauregg to publikoval v roce 1887 a rok nato začal u svých pacientů opatrně vyvolávat horečku injekcemi streptokoků. Nijak zvlášť neuspěl. Jen o pár let později, počátkem 90. let 19. století, si americký chirurg William Bradley Coley všiml, že když se jednou po operaci nádoru vyvinula sepse a pacient ji šťastnou náhodou přežil, nádor zmizel! Ponořil se do literatury a shledal, že podobná „zázračná“ uzdravení se tradují i v lidovém léčitelství.
„Vypadá to, že infekce a s ní spojená vysoká horečka vyvolávají tak bouřlivou a masivní imunitní reakci organismu, že někdy dokáže zdolat i nádor,“ usoudil. Tímto závěrem se ovšem dobrovolně vydal na plavbu mezi Charybdou a Scyllou; pooperační infekce je přece největším strašákem všech chirurgů – a tady najednou naznačuje cestu pro nevyléčitelně nemocné! Následujících 40 let života se pak milý Coley, kolegy vysmívaný až šarlatanizovaný, věnoval studiu imunoterapie nádorů.
… i na objednávku
A nyní zpět k Wagneru‑Jaureggovi. Řekli jsme, že tehdy v 80. letech předminulého století se svými streptokoky nijak zvlášť neuspěl. Nicméně toto téma neopustil, nepochybně i proto, že nemusel vykazovat vědecké výsledky za každou cenu. K výzkumu terapeutických účinků horečky si po dvou desítkách let vybral pacienty trpící progresivní paralýzou. Ze dvou důvodů: jednak jich bylo habaděj (tvořili plnou třetinu osazenstva blázinců – tehdy ještě nazývaných i „blbince“), jednak už měl k dispozici Wassermannovu reakci, která podle obsahu protilátek v krevním séru umožňuje sledovat průběh terapie. Vypukla 1. světová válka, šířily se infekční choroby. Jednoho dne, 14. června 1917, přišel k profesoru Jaureggovi asistent s dotazem: „Ten voják s nervovým šokem dostal malárii. Dáme mu chinin?“ Dali. Ale předtím přešlo pár kapek vojákovy krve do žil jiných dvou pacientů – bývalého herce a bývalého poštmistra, obou devastovaných pokročilou progresivní paralýzou (v těchto stadiích už tehdy známý salvarsan neúčinkoval). Zázrak se dostavil. Po záchvatu vysoké horečky ukončeném dávkou chininu se stav obou lidských trosek dramaticky zlepšil. Podobně u části z dalších sedmi – tři se víceméně uzdravili, jeden však zemřel. Po určitých komplikacích s neběžnými formami malárie se terapie syfilidy horečkou ujala ve velkém. Jejím vzorným apoštolem byl kupříkladu chicagský hlavní lékař Herman Bundesen, který počátkem 2. světové války prosadil jakási hromadná kurýrování syfilitiků (byť i jen s podezřením na tuto diagnózu) jednodenní horečkou vyvolanou chemicky. Jak píše americký mikrobiolog a popularizátor Paul de Kruif, „ze všech velkoměst Ameriky stalo se v druhé polovině roku 1943 Chicago co do pohlavních chorob nejbezpečnějším pro rekreační pobyt hochů naší armády.“
To však už Julius rytíř Wagner von Jauregg, ověnčený v roce 1927 Nobelovou cenou, tři roky sledoval z obláčku, vyhrazeného středně významným dobrodincům lidstva. Jakkoli dnes, v době antibiotik, je jeho Nobelovka považována za omyl, kdo ví – zítra se obdobná forma imunoterapie může stát pravdou a omylem se stanou antibiotika… Neboť řečeno s Fréderikem Joliotem‑Curie: „Věda jde stále dál, stále opravuje sama sebe.“ Mimochodem, podle nedávno zveřejněných výsledků průzkumu Sociologického ústavu Akademie věd je překvapivě právě medicína v očích české veřejnosti nejvědečtější ze všech základních vědeckých oborů! Až za ní zůstávají (v tomto pořadí) chemie, fyzika, biologie, matematika a technika! Ale o tom třeba zase někdy jindy.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19/2007, strana B8
Zdroj: