Kdo potrestá neoprávněný výběr poplatků?
Stížnosti pacientů směřují na ministerstvo zdravotnictví, na krajské úřady, na zdravotní pojišťovny i na lékařskou komoru. A zdá se, že všem se úspěšně daří vyhýbat se jejich řešení.
Ministerstvo stížnosti předává krajským úřadům k přímému řešení, ačkoli ví, že podle oficiálního právního názoru nemá kraj možnost pochybení lékaře postihnout – protože i kdyby je bylo možno klasifikovat jako přestupek, není stanovena sankce, a správní úřad nemůže udělovat pokuty dle svého uvážení. Zdravotní pojišťovny stížnosti odmítají s tím, že ze zákona mají pouze kontrolovat to, zda poplatky byly vybrány v oprávněných případech, ale nikoli neoprávněný výběr. A ČLK se také tváří, jako by se jí to netýkalo – ať si to pacienti vyřídí sami. Vždyť jde jen o pár korun…
Tak kdo tedy je správnou autoritou, která se bude zjevnými křivdami zabývat? Především musíme jasně říci, že zásadní odpovědnosti se nemůže zbavit ministerstvo zdravotnictví. Opět nedokázalo dobrou myšlenku kvalitně zpracovat. Ustanovení § 16a zákona o všeobecném zdravotním pojištění obsahuje tak špatnou podmínku výběru poplatku za vyšetření (totiž provedení nebo neprovedení klinického vyšetření), že nikdo není jednoznačně schopen vždy rozhodnout, zda se poplatek má nebo nemá vybrat. Klinické vyšetření není nikde dobře definováno a odkaz na Seznam výkonů v tom nepomůže.
Přes uvedené výhrady zákon platí, a je povinností zdravotníků se jím řídit. Je tedy stejně protizákonné poplatky vědomě nevybírat jako i vybírat je, když vybrány být nemají. Takovou situací je především případ, kdy pacient není vůbec vyšetřen (takže odpadají dohady, zda to bylo nebo nebylo vyšetření klinické). Mám na mysli případy, kdy si pacient přijde pro recept na chronicky zavedenou medikaci, kdy je na základě anamnézy odeslán na vyšetření EKG nebo RTG a pak (v lepším případě) dostane recept nebo je mu sděleno, že je zdráv, nebo kdy je mu na základě dokumentace vyplněn nález pro kohokoli atd.
Tím, kdo porušuje zákon, tedy je lékař – a dodržování právních předpisů souvisejících s výkonem povolání je také jedním z požadavků Etického kodexu, který by lékaři měli ctít snad ještě více než zákony. Vždyť dodržování pravidel stavovské etiky je ta nejzákladnější esence příslušnosti k profesnímu společenstvu. Je výsměchem, pokud správní úřady nemohou postihovat nedodržování zákona z tak banálně formálního důvodu, jakým je absence stanovení rozmezí pokuty. A tato nedůslednost v legislativě je jednou z příčin nevymahatelnosti práva v Čechách.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2008, strana B2
Zdroj: