Kdo ovládne primární péči, ovládne celé české zdravotnictví

Dnes se díváme na primární péči – placenou z našich daní – jako na bezplatnou službu, kterou jsme si předplatili tím, že jsme pracovali či pracujeme. Pacient má takovou péči, jaká je politická garnitura, kterou si zvolil. levičáci hlásají: vše zadarmo, bezplatně a všechno všem; když regulace, tak pouze a jen zdravotníků, protože to bolí nejméně. Je lepší mít sto tisíc nespokojených zdravotníků, než několik milionů nespokojených voličů, kteří by to politikům spočítali při příštích volbách.

Pravičáci volají před volbami: uděláme ve zdravotnictví pořádek, zavedeme poplatky! Ale jak se po volbách ukazuje, i 30 korun platby u lékaře – což mimochodem dnes není ani litru benzinu Natural – je prakticky všem proti srsti. Myslím si, že pravice v tomto směru velmi, ale velmi zaspala. Reforma zdravotnictví se nedá dělat jen z pozice poplatků u lékaře, ale nejdříve se musí říci lidem, na co mají u lékaře bezplatně nárok a na co už si musejí připlatit, neboť v systému zdravotnictví již není dalších peněz k ukojení všech náročných, ale bohužel i nenáročných úkonů. Vzhledem k tomu, že politici se v dnešní době plné vypjatých emocí stavějí do role spasitelů a hrají proti sobě spíše populisticky, nelze očekávat, že se něco významného v reformě zdravotnictví stane.

Proč se řetězců nebojí stát a pojišťovny?

Proklamaci, že primární péče je nezastupitelným článkem v systému zdravotnictví, chápu dnes již jako frázi. Internisté by chtěli všeobecné lékařství jen jako nástavbu na obor – a nejlépe kdyby dostali razítko jen za požádání o kvalifikaci, bez nutnosti skládat atestační zkoušku a bez předchozí předatestační přípravy. Tak se tomu přechodně dělo ještě v minulém roce.

No, a co nám ve stabilitě primární péče ještě chybělo? Řetězce privátních praxí! Hezká věc na pohled. Necháme se překvapit, či se tomu budeme bránit? Proč my, praktičtí lékaři? Proč ne pojišťovny, proč ne stát jako objednatel a zřizovatel primární péče, který nás nechal zprivatizovat a nyní možná ani neví, co se děje v terénu? Snad ani pojišťovny nevědí, co se chystá. Možná se tomu bránit ani nebudeme, třeba to budeme vítat, třeba se zlepší postavení praktického lékaře v naší společnosti… Dnes již kvůli výrazné administrativní zátěži ze strany všech možných institucí (například České správy sociálního zabezpečení, úřadů práce, komerčních pojišťoven…), kvůli psaní předoperačních vyšetření, návrhů na lázně, návrhů na všechno možné i nemožné, dále kvůli tomu, že velmi často suplujeme závodní preventivní péči pro všechny možné továrny, k tomu samozřejmě připočtěme vlastní činnost, resp. to, že máme hlavně diagnostikovat a léčit, vlastně neexistuje možnost objednání pacienta a praktický lékař je pro pacienty spíše nárazníkem i hromosvodem. Pro pacienty, kteří chtějí nejlépe všechno hned a bez čekání.

Když k tomu připočteme ještě mizerné ohodnocení od zdravotních pojišťoven s dlouhými termíny splatnosti (a pak se ještě po roce dozvíme, že jsme minulý rok léčili moc, budeme vracet peníze a nemáme nikde zastání), pak se opravdu dnes nikomu nechce jít na pozici praktického lékaře pro dospělé. Čeká ho totiž jen a jen dřina, finanční nejistota, nekontrolovatelné množství pacientů proudících přes ordinaci, kdykoli se jim zachce, navíc udivených z toho, že po padesátém pacientovi za den již máme minimální chuť komunikovat. Když si dovolíme sami onemocnět, musíme mít ihned (do tří dnů) kvalifikovaný zástup. Pak se nedivme, že nemáme nástupce, kteří by projevili o tento obor zájem.

Do toho všeho se nám přiřítí ještě vítaná či nevítaná pomoc – odkoupení praxí a jejich spojení v několik řetězců v okrese, kraji, republice…

Praktický lékař – druh na vymření

Nedej bože, aby došlo k zavření všech ordinací v důsledku krachu řetězce či nedohody s pojišťovnou (důvodů může být samozřejmě mnohem více). Kdo a co s tím pak bude dělat?

Vůbec bych se nedivil všem praktickým lékařům před důchodem či v důchodovém věku, kdyby chtěli svoji praxi prodat a ještě pár let ordinovat jako zaměstnanci v řetězci. Ale co když například bude doktor nahrazen týden po prodeji své praxe? Může skončit i na úřadu práce, což není krásná představa před nástupem do důchodu, že? V lepším případě bude několik let zaměstnán jako praktický lékař, který je odkázán na milost i nemilost zaměstnavatele, včetně platového ohodnocení. Pak se ovšem nabízí otázka, jaká bude náhrada za odcházející praktické lékaře? Budou je nahrazovat rekvalifikovaní internisté ze zeštíhlených nemocnic po privatizaci? Nebo noví kolegové z východních zemí, jako je Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko atd.? To abychom si pak snad brali s sebou do ordinace slovník. Nechci povyšovat úroveň naší lékařské péče nad jiné státy, ale když se mi nedávno vrátil z Bulharska z dovolené pacient, vyjádřil se, že již nikdy více nechce být ošetřen u balkánského doktora. Sám mnohdy ošetřuji ve své praxi ukrajinské dělníky a dělnice. Když mi sdělují, jakou mají doma medikaci a léčbu, oprávněně si myslím, že jejich primární péče srovnatelná s naší není. V dnešní době není příliš mnoho našich lékařů, kteří by měli zájem pracovat v primární péči v České republice. Hrozí, že odchodem zhruba tisícovky praktických lékařů do starobního důchodu u nás nastane doslova a do písmene krize tohoto stavu

Nechci vytvářet poplašnou zprávu ve stavu lékařském ani mimo něj. Ale bylo by vhodné počkat si na první projevy takového řetězce, respektive se zeptat našich krajských i ministerských úředníků, ale i zástupců ústředních orgánů České lékařské komory, zda jsou informováni o stavu primární péče. I na to, jak by reagovali, pokud by se mé výše popsané domněnky staly realitou (neboť v našem státě mne opravdu již máloco dokáže překvapit). Kdo by totiž ovládl primární péči, ten by svým způsobem mohl velmi silně ovlivňovat celé zdravotnictví – preskripcí, tokem indikovaných vyšetření a nasměrováním k ambulantním specialistům či do nemocničních zařízení. A naopak by měl i možnost nenasměrovat pacienty tam, kde nemá jako majitel řetězce své zájmy.

A k tomu si připočtěme mnohdy velký lobbistický tlak na pojišťovnu… Například v regionu, kde sídlí 15 lékařů, by bylo všech 15 ordinací odkoupeno – a majitel má okamžitě velmi slušnou pozici na vyjednávání s pojišťovnou. Když oznámí všem pacientům v regionu, že na týden zavře ordinace, protože pojišťovna nesplnila jeho požadavky (např. na regulace, výší kapitace atd.), dokáže díky tlaku občanů dotlačit pojišťovnu i politiky do kouta. Troufnu si tvrdit, že dnes není nemocniční zařízení, které by bylo schopno kapacitně zastoupit nejen akutní, ale i administrativní péči více než 10 lékařů z regionu (míním tím např. bývalý okres).

Takže když se na to podívám okem lékaře primární péče, který by chtěl odejít do důchodu, proč neprodat svoji praxi řetězci, jenž by mohl alespoň částečně finančně ohodnotit snažení privátních lékařů? Když to nechce udělat tato společnost, čili stát, který si primární péče asi moc neváží.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19/2007, strana B4

Zdroj: