Karel Rokitanský – osobnost přesahující hranice svého oboru

Rokitanský se narodil v Hradci Králové, po absolvování gymnázia odešel do Prahy, kde zahájil studium na lékařské fakultě. Chudý, ale horlivý student Rokitanský se seznámil s chirurgickými metodami, které uplatňoval ve svých prvních patologických zkušenostech. Jeho strýc Alois Londgman, dvorní tajemník ve Vídni, nabídl Rokitanskému pomoc v neutěšené životní situaci, a tak mladý Rokitanský pokračoval ve studiu na lékařské fakultě ve Vídni. Právě zde v roce 1828 promoval. V době, kdy Rokitanský přišel do Vídně, zakládala fakulta své renomé na první vídeňské lékařské škole, Rokitanský ale považoval neustálé přejímání jejich tezí za nedostatek vlastních stanovisek. Rokitanského vědecká idea představovala patologickou anatomii ve službách klinické praxe, odmítal názorovou roztříštěnost a spekulativní filosofii v lékařství. Jako praktikant nastoupil již během studií v Ústavu patologické anatomie ve Vídni, kde byl pověřen prováděním soudních a policejních pitev. Zde se naučil pečlivé pitevní technice, vedení pitevních protokolů, preparování. Věnoval se také sbírce místního muzea, dodnes známé jako Collectio Rokitansky, kterou rozšířil až na 50 000 exponátů. Po smrti svého učitele patologa Jana Wagnera zaznamenala jeho profesionální kariéra strmý vzestup, v roce 1834 převzal všechny jeho funkce a stal se mimořádným profesorem patologické anatomie a kustodem patologického muzea. Řádným profesorem patologie byl jmenován o deset let později, jeho obor byl ustanoven povinným pro posluchače lékařství a stolice patologické anatomie byla první oficiální institucí patologie v německy mluvících zemích.

Těžištěm přístupu Rokitanského byl přesný popis detailů, oddělování podstatných znaků od nepodstatných a přihlížení k příznakům nemoci. Během svého života provedl nebo asistoval u neuvěřitelného počtu téměř 60 000 patologických pitev. Díky tomu měl možnost se setkat s mnoha anomálními anatomickými jevy, které posloužily také jako materiál pro jeho stěžejní třídílné dílo „Handbuch der patologischen Anatomie“. Tato základní příručka anatomie vyšla poprvé v letech 1842 až 1846, poté byla vydána ještě několikrát, a to i v zahraničí. Po kritice neprůkaznosti jeho teorie humorální patologie německým vědcem Rudolfem Virchowem Rokitanský v příštím vydání tuto pasáž vynechal.

Rokitanský přispěl výrazně k rozvoji tehdejší klinické medicíny v oblasti chirurgie, zajímal se především o neprůchodnost střev, jež znamenala v první polovině 19. století častou příčinu úmrtí. Chirurgové v té době neznali problematiku ileu a břišní chirurgie jako samostatný obor v podstatě vůbec neexistovala. Objevil a popsal neprůchodnost třetí a čtvrté části duodena, která byla nazvána syndromem arteria mesenterica superior. Poprvé upozornil na krvácení a místní oběhové změny v žaludeční sliznici při úrazech a onemocnění mozku, později pojmenované jako Rokitanského-Cushingův vřed. Rokitanského-Aschoffovy sinusy, vzniklé hypertrofií stěny žlučníku, Rokitanského hernie, způsobené herniací střevní sliznice, objev endometriózy či Rokitanského divertikl pomohly k hlubšímu poznání abdominální chirurgie.

Do problematiky plicní chirurgie zasáhl popisem Rokitanského laloku či plíce, anomálního plicního útvaru lokalizovaného většinou paravertebrálně vlevo mezi bránicí a dolním lalokem plíce. Rokitanského teorie ovlivnila přístup k tuberkulóze. Dodnes je v kardiochirurgii používán jeho řez na otevírání srdce. První popis polyarteritis nodosa, kterou sám nazýval diathesis aneurysmatica. Na tepnách srdce a ledvin nalezl aneurysmatické útvary vyplněné fibrinovými tromby, vzniklými podle Rokitanského oddělením intimy od medie tepen. Jeho makroskopické pozorování doplněné později mikroskopickým vyšetřením tepen prokázalo zánětlivý charakter tohoto onemocnění. Jako první také určil diagnózu myxomu chlopně arteria pulmonalis, vzácného a primárně srdečního nádoru. Známým kardiologickým pojmem je také syndrom Rokitanského- Abbottové, představující persistující ostium primum a rozštěp předního cípu mitrální chlopně. Rokitanského nemoc je názvem pro vzácné onemocnění vyznačující se jaterním městnáním a ascitem následkem obstrukce jaterních žil trombem nebo tumorem, ale i pro Rokitanského ledvinu, chronickou nefrózu s amyloidní degenerací.

Oblast ortopedie obohatil pojmem Rokitanského pánve, deformitou způsobenou sesunutím pátého bederního obratle a části bederní páteře. Mayerův-Rokitanského-Küsterův-Hauserův-Wickelův syndrom je gynekologicko-porodnickým onemocněním, vyznačující se aplazií či solidním rudimentem pochvy a dělohy. Rokitanského tumor způsobuje vznik stopkatých cyst na ovariu, které připomínají svým vzhledem hrozen. Rokitanského hrbolek či protuberance označuje ložisko nahromaděných tkání ve stěně cystického teratomu. Z hlediska neurologie bylo také podstatné popsání sclerosis multiplex.

Rokitanský svými precizními patologickými pitvami zasáhl do širokého spektra lékařských oborů, a tak přispěl ke stanovení základu, na nichž je dnešní chirurgie konstituována. Rokitanský patřil mezi přední osobnosti druhé vídeňské lékařské školy, stejně jako jeho krajané a kolegové Josef Škoda a Ferdinand Hebra. Své učení postavila druhá lékařská škola na pozitivním pohledu na lékařství skrze patologickou anatomii a fyzikální vyšetřování. Rokitanský byl zvolen rektorem Vídeňské univerzity, třikrát byl také děkanem lékařské fakulty. Za své zásluhy byl rovněž odměněn šlechtickým titulem „Freiherr“ s erbem. Zemřel 23. července 1878. Karel Rokitanský byl osobností přesahující hranice svého oboru, nadaným Čechem, na jehož význam pro moderní medicínu by se rozhodně nemělo zapomínat.

Zdroj: