K založení výměnného programu mne vedla vzpomínka na otce

Počátkem listopadu proběhlo slavnostní vyhlášení cen Neuron 2011. Za obor medicína ocenění za celoživotní dílo získal prof. MUDr. Tomáš Klíma, Ph.D., který je nejen uznávaným odborníkem v oblasti transplantační medicíny, ale hlavně neúnavným organizátorem a zakladatelem programu výměnných stipendijních stáží mladých lékařů mezi 1. a 2. lékařskou fakultou UK v Praze a Texas Medical Center v Houstonu. Tento program, který nese jméno MUDr. Jaroslava Klímy, otce prof. Tomáše Klímy, významně přispěl ke zvýšení kvality a úrovně mnoha lékařských oborů v Česku. S prof. Klímou MT hovořila nejen o tom, co ho vedlo k založení takového programu, ale i o detailech jeho organizace.

Texas‑Czech Physician Exchange Program, který od roku 1991 umožňuje stáže mladých lékařů z 1. a 2. LF UK v Texas Medical Center, jste před 20 lety založil a později pojmenoval po svém otci MUDr. Jaroslavu Klímovi. Co zrodu myšlenky na organizování takových stáží předcházelo?

Dovolte mi začít nejprve popisem, jak jsem se dostal k medicíně a později začal pracovat v Texas Heart Institute v Houstonu. Už jako malé dítě jsem slýchával o stipendiu mého otce od Rockefellerovy nadace, díky němuž v letech 1931 až 1932 pobýval ve School of Hygiene v Johns Hopkins Hospital v Baltimoru. Právě z této nadace byl také mimo jiné vybudován v roce 1925 Státní zdravotní ústav v Praze, kde pak otec pracoval a kde také naše rodina bydlela.

Zájemcům, kteří se do Státního zdravotního ústavu hlásili, byl totiž nabídnut studijní pobyt v zahraničí v oboru, jemuž se později chtěli věnovat.

Můj otec působil po absolvování medicíny v Košicích jako „hlavní městský lékař“. Následně se ucházel o místo ve Státním zdravotním ústavu a výhra v konkursu mu posléze umožnila odjet na roční praxi do zmiňované School of Hygiene v Johns Hopkins Hospital, během níž jsem se narodil a díky které jsem vedle československého občanství získal i americké vzhledem k místu narození v Baltimoru.

Po návratu otec své zkušenosti uplatňoval ve své pozdější funkci přednosty oddělení pro epidemiologii a sociální hygienu Státního zdravotního ústavu. Lékařkou byla také má matka, ale i její otec, můj děd, takže mé pozdější rozhodnutí studovat medicínu nebylo překvapivé.

Nedotkla se otcova kariéra vašich studií? Medicínu jste absolvoval až po únoru 1948…

Pomineme‑li tragické rodinné události během druhé světové války, je pravda, že jsem měl díky svému dvojímu občanství větší nebo menší komplikace neustále. Komplikovalo to má studia na gymnáziu i později na lékařské fakultě.

Navzdory potížím při přijetí jsem nakonec zdárně absolvoval medicínu na Fakultě všeobecného lékařství UK a začal pracovat v Ústavu patologické anatomie Fakulty dětského lékařství UK. V roce 1967 jsem na americkém velvyslanectví v Praze složil nostrifikační zkoušky v rámci přípravy na stipendijní pobyt USA, nicméně výjezd mi napoprvé nebyl umožněn.

Vycestovat se mi podařilo až v březnu 1968, kdy jsem odletěl na stáž do Texas Children’s Hospital v Houstonu, jenže když pak pražské jaro ukončil vpád spojeneckých vojsk, uvědomil jsem si, že mé roční stipendium bylo prodlouženo na zbytek mého života. Díky pomoci amerických konzulů ve Vídni, Bernu a Bonnu se mi podařilo dostat do USA také manželku, dceru i matku.

V Americe jsem po čase začal pracovat jako kardiovaskulární patolog v St. Luke’s Episcopal Hospital a Texas Heart Institute v Houstonu, kde jsem se také ujal výuky kardiologických stážistů. Podílel jsem se i na programu transplantace srdce či implantace umělé srdeční náhrady a podpory, při nichž bylo třeba vypracovat postupy histologické verifikace důvodu rejekce implantátu.

Jak vás tedy myšlenka organizovat stáže pro české lékaře napadla?

ři vzpomínkách na otce, který často zval své žáky a spolupracovníky domů na návštěvu na improvizované semináře, na nichž se občas hovořilo i o jeho zahraniční stáži, mě napadlo, že pobyt českých lékařů v USA by byl přínosem nejen pro ně samotné, ale také pro českou medicínu. Se svým plánem pozvat do Texasu ke stážím mladé lékaře z 1. a 2. LF UK v Praze s takovou znalostí svého oboru, aby byli schopni po poznání americké medicíny přinést na svá pracoviště nové zkušenosti, jsem nejprve seznámil kolegu internistu a spolu jsme pak hledali podporu u proděkana, jemuž se tento nápad také líbil. To hovoříme o období po sametové revoluci, počátku roku 1990. Protože ovšem byrokracie existuje na obou stranách oceánu, program se nám podařilo zahájit až po mnoha měsících nutných jednání v srpnu 1991.

I když jste byl vůdčí osobou celého programu, předpokládám, že jste se neobešel bez pomoci jak na vašem domovském pracovišti, tak zde v Čechách…

Pro rozjezd tohoto programu byla klíčová pomoc nejen kolegů v USA – mezi nejbližší, kdo se se mnou na přípravě stáží posléze podíleli, patřil MUDr. Jansa, MUDr. Šťastný a MUDr. Stavinoha –, ale také spolupracovníků v České republice, kteří by zajišťovali výběr správných kandidátů. Na začátku jsem se proto obrátil o radu při organizaci programu kandidátů z Fakulty dětského lékařství UK na profesory Kouteckého a Tošovského. Spolupracovníky byli prof. Horký, který dělal koordinátora pro Fakultu všeobecného lékařství, a následně hlavně profesoři Aschermann a Starý, s nimiž pro fakultu dětského lékařství spolupracuji na organizaci stáží dodnes.

Jsem rád, že do dnešního dne stáže absolvovalo 182 lékařů, kteří bez výjimky reprezentovali v USA dobré jméno i úroveň české medicíny. I na základě svých zkušeností a podle kvality stážistů, kteří k nám z Čech přijíždějí, mohu říci, že odborná úroveň přípravy budoucích lékařů je zde velmi vysoká.

Na druhou stranu je vidět, že zkušenosti z pobytu v USA pomáhají zvyšovat i kvalitu zdejší medicíny. Stáže v Texasu absolvovalo například několik lékařů z II. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, včetně prof. Aschermanna, a je možné bez přehánění prohlásit, že tato klinika se může srovnávat např. s institucemi v Texas Medical Center.

Jak je program organizován?

Stáže jednotlivých lékařů byly a jsou vždy tříměsíční. Doplňuje je i možnost účasti na symposiích, ve výzkumných projektech a podobně. Vždy dva stážisté jsou zváni na jednotlivá oddělení jako pozorovatelé. Sledují vyšetřování a léčení pacientů „americkým způsobem“ a porovnávají je s českou praxí, čímž získávají cenné zkušenosti. I když mám blízko hlavně ke kardiologii, jezdí k nám lékaři z různých oborů medicíny, jimž pomáhám domlouvat stáže v rámci jejich odbornosti, takže kromě kardiologů, jichž byla asi polovina, u nás byli na stáži například oční lékaři, gynekolog, neurologové, specialisti v ORL, hematolog, patologové atd. Toto je pro mne jedna z těch obtížnějších povinností.

Byli u nás nejen lékaři z Prahy, ale také z Plzně, Karlových Varů či Brna, všechno absolventi 1. a 2. lékařské fakulty UK. Samozřejmě jsem se stážisty pravidelně ve styku jak během pobytu v Houstonu, tak s některými i po návratu do Čech. Pravidelně jednou za rok organizuje prof. Starý dokonce setkání někdejších stážistů, kde se s mnohými setkávám.

Zatím jsme nehovořili o nezbytné součásti programu, bez níž by se nemohl rozjet, penězích. Jak byl program zajišťován finančně?

Když k nám začali čeští lékaři jezdit, museli jsme jim zajistit ubytování, letenku, pojištění a další podporu včetně kapesného 1 000 dolarů. Financování stáží probíhalo zpočátku prostřednictvím nadace, jíž poskytovali peníze dobrovolní dárci, vzácně instituce, ale především lékaři Texas Medical Center.

K tomu se nám později v Čechách podařilo domluvit sponzoring farmaceutické společnosti Zentiva, která šest let do roku 2005 poskytovala našemu programu asi polovinu prostředků potřebných pro roční fungování. S touto podporou, stejně jako třeba s podporou aerolinek KLM, jež nám čtyři roky dávaly dvě letenky ročně zdarma, již nemůžeme počítat. Postupně, jak polevovala „kritická potřeba“ podpory podobných programů, bylo získávání finančních prostředků stále obtížnější, až nakonec v posledních letech si pobyt a cestu uchazeči musejí hradit z vlastních prostředků nebo od sponzorů, které sami získají. Náklady spojené s celou stáží se pohybují kolem částky 3 500 dolarů.

Co vám osobně přináší organizování takových stáží?

Samozřejmě to s sebou přináší mnoho starostí a práce, ale mám velikou radost, že se tento stipendijní program podařilo rozjet a celých dvacet let v jeho organizování vytrvat, i když v posledních dvou letech si kandidáti musejí obstarávat finanční podporu pro pobyt v Houstonu sami. Přesto zájem neupadá, což mě těší. Mým osobním krédem vždy byla snaha udělat pro lidi něco dobrého, pokaždé se to nepovede, pak je třeba alespoň neuškodit. Díky tomuto krédu mám mnohem více přátel než nepřátel…

A co bych si ještě přál do budoucna? Byl bych rád, aby byl tento výměnný program pojmenován po mém otci, MUDr. Jaroslavu Klímovi, k uctění jeho památky. První lékařskou fakultou byl sice tento název přijat, ale stále se moc nepoužívá.

Během dvaceti let si program získal určitou tradici. Dominantně byl však závislý na vašich aktivitách a osobním nasazení. Myslíte, že má šanci pokračovat, až vy osobně s touto činností skončíte? Máte nějaké mladší kolegy v Houstonu, kteří by po vás mohli převzít pomyslnou štafetu?

Bohužel příliš spolupracovníků při organizaci stáží v Texas Medical Center nemám. A tak v organizování programu pokračuji, i když už jsem delší dobu v důchodu. Jediný, kdo mi stále pomáhá, je MUDr. Stavinoha. Jsem rád, že mohu o programu hovořit. Není sice zamlčován, ale nedostává se mu žádné větší publicity. Trochu mě však mrzí, že navzdory pozitivům, která výměnný program za 20 let českým lékařům i české medicíně přinesl, o něm veřejnost není příliš informovaná.

Doufejme, že tento dluh vůči vám naším rozhovorem trochu splatíme. Naštěstí v odborných kruzích se o vašich aktivitách při organizování stáží českých lékařů v USA dobře ví. Jako uznání za tuto činnost jste obdržel řadu vyznamenání a poct. V roce 2007 vás za pomoc České republice vyznamenal prezident Václav Klaus medailí Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a vědy. Nejnověji jste také před několika týdny obdržel cenu Neuron za celoživotní dílo od Nadačního fondu Karla Janečka. Jak vnímáte tato ocenění své práce?

Velmi si této ceny vážím a samozřejmě mě takové uznání těší. Nejvíce si však cením právě medaile, kterou jsem obdržel od prezidenta Václava Klause.

-------

ton

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune