K účasti v týmu jsou potřeba znalosti a zkušenosti

Při léčbě chronických kožních defektů nejsou možnosti praktických lékařů vůči specialistům o moc omezenější. Předepisovat terapeutické obvazy pro vlhké hojení může totiž kterýkoli lékař. Je jedno, zda jde o specialistu nebo praktika. Předpisovat může materiály uvedené v číselníku. Většina z krytí má u sebe označení „Z“ a je proto nutné žádat revizního lékaře o schválení. Doba, kdy takto schválené materiály šly mimo preskripční limit praktického či ambulantního lékaře, je pryč. Nyní se tyto materiály do limitů započítávají. A bohužel v neprospěch pacientů mohou být jak specialisté, tak praktičtí lékaři po překročení limitu, jak pan doktor Karen uvádí, od zdravotních pojišťoven sankcionováni. Označení „Z“ je vlastně takovou psychologickou, ale i skutečnou brzdou, jež je spojena s nárůstem administrativy, kterou jsme všichni zahlceni. A růst papírování jistě neskončil.

Česká společnost pro léčbu rány, která podporuje moderní terapeutické postupy v léčbě ran, proto oslovila řadu odborných společností se žádostí o podporu při zrušení tohoto označení. Rozhodnutí o zrušení musí potom vyjít z Ministerstva zdravotnictví ČR. Reakce nebo spíše nereakce některých oslovených odborných společností jsou zajímavé. Ukazuje se, které společnosti, lépe řečeno jejich zástupci, nemají přehled o tom, jakým směrem se terapie v této oblasti vyvíjí a co je potřeba.

Guidelines vyžadují nadhled

Bohužel jsem neměl možnost vidět nebo slyšet Doporučený postup pro léčbu chronických ran pro praktické lékaře. Záleží, kdo ho napsal a jak ho „udělal“ volný a s nadhledem. Léčba ran, obzvláště komplikovaných, vyžaduje umění léčit. A doporučené postupy by měly hlavně vyřadit nebo omezit postupy, o kterých se ví, že jsou překonány. Jako příklad můžeme uvést používání určitých oplachových nebo antiseptických roztoků či masivní používání gázy na defekty. S moderními terapeutickými obvazy se musí umět pracovat a bohužel z jednoho pracovního dne či semináře se to nikdo nenaučí. Naopak lze pacientovi ublížit a terapii prodražit. Edukace musí být proto dlouhodobá a s aplikací těchto postupů by se mělo začít ve spolupráci s někým, kdo má s moderní terapií chronických ran již zkušenosti. V dnešní době umějí sestry s materiály zacházet většinou lépe než lékaři. Na druhou stranu proč by erudovaná sestra nemohla vést lokální terapii, když přitom úzce spolupracuje s lékařem. Léčba chronické rány je totiž o komplexním přístupu. Lékař musí pacienta vyšetřit jako celek a ne se jen podívat na defekt. Pokud se nedaří terapeuticky ovlivnit, musí lékař přehodnotit diagnózu, ev. požádat kolegu jiné odbornosti o konziliární vyšetření. Vždyť ty nejnáročnější defekty vyžadují většinou mezioborovou spolupráci.

Za zahraničím nezaostáváme

Nerozumím konstatování, že v geriatrické péči obecně za zahraničím zaostáváme. Předpokládám, že v článku byla míněna léčba defektů. Pravda je v tom, že projevy ageismu v naší společnosti a naší medicíně určitě jsou. Už podstata následné péče, kam jsou geriatričtí pacienti z neznalosti rychle zařazováni, spolu s kroky, které zdravotní pojišťovny ve snaze o úspory provádějí, jsou naplněny prvky ageismu. Co se týče lokální terapie defektů u seniorů, domnívám se, že ten, kdo umí defekty léčit a má výsledky, využívá správné terapeutické postupy, ať je pacient mladší nebo starší. V praxi zatím vázne rozvinutí terapeutických postupů do co největšího počtu ambulancí a lůžkových zařízení. Ti zdravotníci, kteří v této oblasti na sobě pracují a mají dlouhodobé zkušenosti, mohou směle konkurovat kolegům kdekoli v zahraničí.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2007, strana A15

Zdroj: