K hlášení pádů musí být odvaha
Od roku 2002 probíhá v Česku unikátní studie, jejímž cílem je zmapovat na velkém počtu hospitalizovaných pacientů, za jakých okolností a jak často nemocní padají a jaké mají tyto pády následky. Tato práce je svým rozsahem i délkou unikátní i v mezinárodním srovnání.
Iniciátorem sledování byla Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze (FTN). V současné době na tomto projektu spolupracuje 18 nemocnic, které dohromady pokrývají více než třetinu českých lůžek. Velikost sledovaného souboru se blíží milionu pacientů. Nyní zde dochází ke změně. „Ministerstvo zdravotnictví usoudilo, že by bylo dobré tento indikátor, který je dobře podchycen a dokumentován, vyhlásit jako národní indikátor kvality ošetřovatelské péče. Je tedy na čase, aby FTN tento projekt předala nějaké nezávislé organizaci s celostátní působností. Logicky připadá v úvahu Česká asociace sester a my se tohoto úkolu rádi ujímáme, stejně jako zpracování národního standardu péče o pacienta ohroženého pádem,“ říká prezidentka České asociace sester Mgr. Dana Jurásková, MBA.
Z vyhodnocených dat vyplývá, že k pádu dochází u 1,17 procenta hospitalizovaných pacientů.
Jsou však obrovské rozdíly mezi jednotlivými odděleními. Nejvíce jsou ohroženi nemocní na lůžkách následné péče, zde padá více než 7 procent pacientů, na druhé straně u chirurgických oborů dochází k pádu jen u 0,5 procenta hospitalizovaných.
Když nedojde ke zranění, nic se neděje?
Podle těchto statistik přibližně 40 procent pádů má za následek zranění. „V zahraničí je podíl zraněných zřetelně nižší, přibližně 30 procent. Pravděpodobně to znamená, že se u nás ještě stále hlásí pád teprve tehdy, vyžádá-li si zranění. Pokud k úrazu nedojde, nepovažuje se to za událost hodnou oficiálního řešení,“ komentuje data Mgr. Jurásková.
Otevřenost v této oblasti je přitom pro zvýšení bezpečnosti pacientů klíčová. „Nesmí to být tak, že když dojde na oddělení k pádu, okamžitě se předpokládá, že sestra ve službě je neschopná a nezodpovědná. Tím dosáhneme jedině toho, že se zdravotníci budou snažit podobné situace zlehčovat a zatajovat. Naopak musíme všestranně podporovat motivaci a odvahu personálu tyto události hlásit,“ uvádí D. Jurásková.
Mohlo by se zdát, že čím starší člověk, tím vyšší pravděpodobnost pádu. Není tomu tak, pacienti z nejvyšších věkových kohort padají méně. Pokud však už u nich k pádu dojde, má závažnější následky.
Alarmující je, že pouhá dvě procenta pacientů byla po pádu schopna sama přivolat okamžitě pomoc. Na adekvátní reakci spolupacientů vždy spoléhat nelze. „Proto komunikujeme s institucemi, které se zabývají vývojem zdravotnických technologií. Ve spolupráci s nimi bychom rádi získali lepší komunikační systém, než je běžný, pro pacienta v této situaci těžko dostupný zvonek.
Podnětem k zamyšlení je i to, že polovina pacientů spadla buď z lůžka, nebo při vstávání z něj. „Je to impuls k tomu ještě více se zaměřit na výzkum vhodného lůžka a věnovat větší pozornost k indikaci lůžka,“ říká Mgr. Jurásková.
Podobné sledování má svůj význam nejen pro popsání situace na celostátní úrovni, ale především jako zdroj pro zpětnou vazbu. Pro management nemocnic je cenná informace, jak na tom konkrétní pracoviště je v porovnání s ostatními, podobně zaměřenými. Zatím to většinou vypadá tak, že lepší zdravotnická zařízení mají tyto parametry horší - prostě proto, že je více sledují a zodpovědněji o nich komunikují. „Úroveň hlášení postupně stoupá. Je to i díky tomu, že stále více zařízení prochází akreditací. Svůj význam jistě má i zvyšující se počet žalob, které jsou v souvislosti s pády podány. Při stávajících trendech se do tří let dostaneme na tzv. tvrdá čísla, o která se budeme moci skutečně opřít,“ soudí Dana Jurásková.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 2/2008, strana A16
Zdroj: