K čemu nám je eHealth

V oblasti zdravotnictví již pojem eHealth (počeštěný někdy na e‑zdraví) zdomácněl. Obvykle jím označujeme vše, co ve zdravotnictví souvisí s využíváním možností elektronické komunikace. Podle definice ministerské deklarace přijaté na 1. konferenci Evropské unie o eHealth v květnu 2003 v Bruselu jde o „využívání moderních informačních a komunikačních technologií k naplnění potřeb občanů, pacientů, zdravotníků, poskytovatelů zdravotní péče i tvůrců zdravotní politiky“. Evropská unie eHealth podporuje již od roku 1990. V té době se na jeho financování podílely evropské zdroje objemem 500 milionů €. Již tehdy byly jako priority stanoveny elektronický zdravotní záznam v primární péči a zdravotní karty. Mezi přední programy podpory eHealth patří program eTen, iniciativa Informační společnost pro všechny či projekt Netcards, kterých se účastní i Česká republika.

Informace v medicíně můžeme rozdělit na obecné, které nesouvisejí s konkrétním pacientem, a na individuální, popisující zdravotní stav konkrétního pacienta a jemu poskytnutou zdravotní péči. Ve druhém případě se jedná o citlivá data podléhající důslednému systému zabezpečení. Zásadní součástí procesu výměny a sdílení informací je také identifikace konkrétní osoby. Jasná elektronická identifikace umožňuje jak autorizaci informací osobou poskytnutých, tak autorizaci přístupu k informacím dalším.

Elektronické informace step‑by‑step

V procesu sdílení a výměny informací v elektronické podobě lze identifikovat několik zásadních kroků:

Elektronizace – v případě informací vzešlých z laboratoří a pracovišť komplementu je jejich elektronická forma již samozřejmostí, protože všechny výsledky i výstupy zobrazovacích metod vznikají v elektronické podobě. V případě klinických informací je třeba tyto informace v elektronické formě uložit, nejčastěji prostřednictvím nemocničního či ambulantního informačního systému.

Dostupnost – nezbytnou podmínkou sdílení elektronických informací je jejich uložení tak, aby byly dosažitelné prostřednictvím tzv. vzdáleného přístupu, například pomocí interní či externí sítě.

Konektivita – další z podmínek výměny informací v elektronické podobě s využitím vzdáleného přístupu. Ti, kdo informace poskytují, i ti, kdo je přijímají či sdílejí, musejí být připojeni k příslušné síti, ve většině případů k internetu. Připojení by mělo být kvalitní, rychlé, nepřetržité a bezpečné.

Interoperabilita – tímto termínem se označuje vzájemná srozumitelnost formátů dat. Informace jsou zpracovávány v desítkách či spíše stovkách informačních systémů a každý z nich ukládá a exportuje informace v nějakém formátu.. Pokud nejsou formáty sjednoceny, data nelze v jiném informačním systému využít.

Kvalita – je nesmírně důležitá zejména v případě obecných informací. Již dnes najdeme na internetu desítky tisíc zdrojů informací. Mnoho z nich obsahuje kvalitní informace, ale najdou se i zdroje obsahující nepravdivé informace nebo informace, které nejsou evidence‑based, tedy založené na důkazech. Iniciativy směřující k zajištění kontroly nad kvalitou webových zdrojů zdravotních informací již existují, poprvé se o nich hovořilo v roce 2004 na ministerské konferenci EU o eHealth v Irsku.

Úplnost a spolehlivost – dva základní kvalitativní ukazatele individuálních zdravotních informací, které stojí v centru pozornosti hned za ochranou osobních údajů. V případě předávání informací v papírové podobě zaručuje jejich úplnost a spolehlivost autor svým podpisem. V případě komunikace elektronické tomu není jinak – i zde může autor svým zaručeným elektronickým podpisem potvrdit svou odpovědnost za správnost a úplnost informací.

Identifikace – je specifickou oblastí ve využívání informačních a komunikačních technologií ve zdravotnictví. V praxi je třeba zjistit a ověřit, zda je pacient skutečně tím, za koho se vydává, zda je pojištěncem pojišťovny, kterou uvádí, zda jeho pojistka odpovídá požadavkům, které pacient klade. Při práci s citlivými osobními údaji je třeba ověřit, zda osoba, která se domáhá přístupu k těmto údajům, je skutečně osobou, která je oprávněna se s informacemi seznámit. To platí jak pro pacienta a přístup k jeho informacím, tak pro zdravotníka v případě přístupu k informacím o pacientech.

Bez eHealth nebude možný volný pohyb osob po EU

Zdravotní systémy ve všech zemích hledají odpovědi na tytéž otázky. Je nezbytné vyrovnat se s rostoucími požadavky na zdravotní systémy. Hlavními problémy – v evropské terminologii „výzvami“ – jsou stárnutí populace, nastupující nové technologie v prevenci, diagnostice i léčbě a rostoucí informovanost a tedy i očekávání občanů. V Evropské unii kromě toho roste mobilita pacientů, volný pohyb osob (pacientů i zdravotníků) v rámci společenství je v kontrastu s rozdílnými zdravotními systémy, systémy úhrady zdravotní péče a především hospodářskými podmínkami v jednotlivých členských zemích. Je stále jasnější, že solidární systémy nejsou, nebudou a nemohou být schopny zajistit veškerou možnou zdravotní péči (ve smyslu všeho, co moderní medicína nabízí) všem, kdo by z ní mohli mít prospěch. Tak, jak roste a prohlubuje se propast mezi tím, co můžeme čerpat, a tím, co nám mohou solidární systémy zaplatit, roste i role občana a jeho rozhodování. Kdo jiný než občan sám by měl rozhodnout, zda a jakou zdravotní péči bude čerpat ze solidárních prostředků, zda a jakou péči si nakoupí z jiných zdrojů a zda a jaké péče se vzdá?

Pacient činí a bude více činit zásadní rozhodnutí. Pro tato rozhodnutí potřebuje informace, a to nejen informace obecné o zdraví a nemoci či o možnostech a rizikách léčby, ale také informace individuální – o svém zdraví, o zdravotní péči, kterou čerpá, o jejích výsledcích a v neposlední řadě o svém osobním účtu u zdravotní V oblasti identifikace stojí stále v popředí evropská karta zdravotního pojištění. Tento identifikační nástroj umožňuje jednoznačně určit nejen pojištěnce, ale i jeho pojišťovnu a pojištění. Do roku 2006 byly členské státy zavázány vydat svým občanům „papírové“ karty pojištěnců a Česká republika, konkrétně Všeobecná zdravotní pojišťovna Čr, byla mezi prvními, kdo tento závazek splnil. Dalším krokem bude vydání čipových karet pojištěnce, které je naplánováno nejpozději na rok 2008. V oblasti výměny a sdílení informací chápe Evropská unie eHealth jako mimořádně významný a účinný nástroj ke zvyšování kvality i efektivity zdravotní péče. Již v roce 2003 uvádí ministerská deklarace, že eHealth aplikace zamezí opakovaným či zbytečným diagnostickým i terapeutickým zásahům a podpoří kontinuitu zdravotní péče díky lepší komunikaci mezi jejími poskytovateli.

Nástroje informačních a komunikačních technologií jsou řešením pro udržení kontinuity a kvality zdravotní péče u osob migrujících multikulturální, multilinguální Evropou s tak rozdílnými zdravotními systémy. Evropský parlament ve své zprávě o mobilitě pacientů z roku 2004 zdůrazňuje postavení pacienta jako centrálního bodu zdravotního sytému a potřebu jeho plné informovanosti pro odpovědné rozhodování. Ve zprávě o modernizaci systémů sociální ochrany vyzývá Evropský parlament vlády jednotlivých členských zemí k praktické podpoře sdílení zdravotních informací a využívání elektronických informačních a komunikačních technologií. Zásadní otázkou zůstává interoperabilita, o které jednala v roce 2006 zatím poslední ministerská konference EU o eHealth v Malaze. Pozitivní rolí Evropské unie může, či spíše musí být definování a prosazování datových standardů tak, aby informace obsažené ve všech informačních systémech ve zdravotnictví všech evropských zemí mohly sloužit ve prospěch pacientů kdekoli v EU.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2007, strana B1

Zdroj: