K čemu je robot RP‑7 v českém zdravotnictví?
Jak jsem se dozvěděl, robotický monitorovací sytém zkoušela pražská Nemocnice na Homolce na jednotce intenzivní péče, a dále jej vlastní Masarykův onkologický ústav v Brně, který jej využívá v případě, že je léčba pacientů nebezpečná pro personál. Jistě, medicína bez robotiky a naopak je dnes nemyslitelná (viz například článek In Touch with Robotics: Neurosurgery for the Future Nathoo, Narendra M.D., Ph.D.; Çavuşoğlu, M Cenk Ph.D.; Vogelbaum, Michael A. M.D., Ph.D.; Barnett, Gene H. M.D. Neurosurgery: Volume 56(3) March 2005 pp. 421–433). Ale po zhlédnutí prezentace a vysvětlení činnosti robota RP7 jsem o jeho užitečnosti v našich podmínkách zapochyboval.
Robot přenáší obrazové informace – umožňuje pohled na pacienta a jeho kamerový systém může číst ze zdravotnické dokumentace – a komunikuje zvukem i obrazem. K jeho ovládání je zapotřebí někoho z personálu. Dotyčný RP7 řídí a na obrazovce sleduje jeho pohyb, aby například dojel ke správnému boxu pacienta nebo cestou neboural. Ke komunikaci je zapotřebí WiFi sítě, která může rušit monitory.
Několik postřehů z prvních dojmů
Jedná se nepochybně o technicky velmi zajímavé zařízení a příjemnou „hračku“ a v případě katastrofy (jaderného výbuchu, zamořeného území apod.) by se mohl robot hodit. Ale za svoji dlouholetou praxi na JIP si nepamatuji příklad, že by nebyl kvalifikovaný lékař včas u akutně postiženého pacienta, ať už léčba dopadla jakkoli. O pacienty se na jednotce intenzivní péče starají zkušené sestry, vyškolené v problematice daného oboru. Kvalitu jejich informací RP7 rozhodně nenahradí. Všechny změny vitálních funkcí, měření ICP nebo mozkové perfuze jsou sledovány a jakákoli odchylka od normy je hlášena například alarmem. Nastaneli taková situace a jeli spuštěn alarm, musí k pacientovi personál, nikoli robot. Navíc pokud chci dostat kvalifikované informace o pacientovi ležícím na JIP či ARO, zvednu telefon a informace jsou mi poskytnuty lépe, než když budu navigovat robota.
Pokud se týká čtení informací z teplotek a monitorů či superkonzultací staršího kolegy, lze vše vyřešit jinými telemedicínskými aplikacemi. Číst teplotky a sledovat monitor mohu bez telefonování a vyrušování sestry či kolegy při práci a nepotřebuji k tomu RP7.
Po zhlédnutí prezentace kolegů z Masarykova onkologického ústavu v Brně si myslím, že i zde je využití robota sporné. Sledovat pacienta při ozařování jde jistě zařídit i jiným způsobem než drahým robotem. Z mého pohledu je RP7 nešťastným řešením takových situací.
Využití – ano nebo ne?
Své využití najde RP7 nepochybně v systému zdravotní péče plně tržním („for profit“), jako je tomu v Americe, kde existuje bohaté zdravotnictví s nepovinným zdravotním pojištěním. Pacient se svobodně rozhodne, zda použije peníze na léčbu robotem nebo lékařem. Nicméně, jak vyplynulo z diskuse na kongresu Americké neurochirurgické společnosti, který se konal v loňském roce v Chicagu, ani v USA není RP7 standardem u akutních stavů a v budoucnu zatím nebude. Monitorovací systém RP7 by tedy rozhodně neměl být využíván v akutní medicíně, kde musí být pacient léčen personálem u lůžka a ne sledován robotem, byť se na pacienta dívá a hovoří z obrazovky superspecialista.
U nás zatím funguje nedokonalý systém solidarity („welfare“) špatně kopírující evropské systémy, kde se pacient z mnoha příčin nemůže plně svobodně rozhodnout o způsobu léčby. Systém je chudý, nemá finance ani na základní moderní lékařskou péči a její dostupnost. Co je platný robot, když nebudou peníze na opravy budov nebo onkologickou léčbu dětských pacientů. Nasazení RP7 vede z mého pohledu k odčerpání financí určených pro pacienty i na platy zdravotníků a ve svém důsledku nakonec významně zhorší péči o nemocné. Je tedy opravdu RP7 prioritou našeho zdravotnictví? Možná k jeho řízení v našich katastrofických podmínkách ano, ale v péči o nemocné rozhodně ne.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2007, strana B4
Zdroj: