K analýze dopadu preskripčních limitů v roce 2006 . Na jakých lécích jsme ušetřili?
u Léky, jejichž spotřebu lze snížit bez výrazného postižení (části) pacientů, a kde spotřeba skutečně byla snížena – např. vasodilatancia užívaná u onemocnění srdce (dlouhodobě působící nitráty), periferní vasodilatancia, mukolytika, snad i antibiotika jako celek.
u Léky, jejichž spotřebu lze snížit bez výrazného postižení (části) pacientů, ale kde spotřeba nebyla (dostatečně) snížena – vasoprotektiva a venofarmaka, nesteroidní antiflogistika, myorelaxancia, z antibiotik chráněné peniciliny, makrolidy a chinolony.
Státní úředník nemůže přenášet na lékaře to, s čím si neví rady
Jak praví doc. Tomáš Sechser, pouze dvě věci máme v životě opravdu zaručené: jednak to, že jednou zemřeme, a pak to, že peněz nikdy nebudeme mít dost. Proto lze očekávat, že i v budoucnu budou lékaři vystaveni tlaku dodržet určitý finanční limit na předepisované léky. Z toho vyplývá, že rozhodování lékaře o předpisu léků se ani v budoucnu neobejde bez zvažování ceny léků. Optimální by bylo, kdyby byla na jedné straně zvažována cena léčby a na straně druhé předpokládaný výsledek léčby včetně zvažování rizik.
Takové rozhodování je značně časově i odborně náročné, nelze chtít od jednotlivých lékařů, aby sami ve svých ordinacích zvládali problémy, s nimiž má potíže i taková organizace, jakou je ve Velké Británii National Institute of Clinical Evidence (NICE). Proto od lékařů nemůžeme chtít, aby bez pomoci sami postupovali stoprocentně správně, zvláště když nyní musejí zvažovat nejen medicínskou, ale i ekonomickou stránku věci. Ve vyspělých zemích to od svých lékařů ani nechtějí, proto zavedli různé systémy podpory účelné farmakoterapie. Tyto systémy již existují ve všech patnácti původních zemích EU a začínají je přebírat i ostatní země. Pomocí speciálních programů se lékaři vzdělávají tak, aby se k ideálu „optimální léčby“ alespoň přibližovali.
U nás vzdělávání lékařů probíhá drtivou většinou na akcích sponzorovaných výrobci léků. Bohužel nelze očekávat, že výrobci léků dokážou lékařům ve finanční tísni poradit, který lék je v konkrétním případě ten pravý (každý výrobce totiž bude tvrdit, že to je ten jeho přípravek). Proto je zřejmé, že by stát měl přinejmenším zorganizovat systém účelné farmakoterapie i v ČR. Nebo je snad pravdou, že vysocí úředníci sice finanční limity přikazují a uplatňují, ale sami nevědí, jak vlastně mají lékaři při předepisování léků šetřit?
Zdroj: