Jsem sestra celý život a jsem na to hrdá

Jak jste se stala sestrou? Vybrala jste si ošetřovatelství sama?

Ve čtrnácti letech jsem si zrovna moc vybírat nemohla. Svou roli hrál můj rodinný původ, v té době vysloveně nevhodný. Tatínek emigroval, zbytek rodiny šel později za ním. Nepovedlo se to. Maminka a sestra skončily ve vězení, já jsem vyrůstala u příbuzných. Vzpomínám si, jak pro mě bylo v dětství těžké odpovídat na otázky: Kde pracuje tatínek? Co dělá maminka? Najít pro mě uplatnění tedy nebylo jednoduché. Na zdravotnickou školu jsem se dostala jen díky pomoci mé osvícené a velmi inteligentní třídní učitelky a jejího přítele, který shodou okolností vedl zdravotnickou školu v Praze Na Košince.

Za normálních okolností byste asi směřovala ke studiu na vysoké škole? Litovala jste toho?

Pak už ne. Nakonec si myslím, že ošetřovatelství byla dobrá volba. Nikdy jsem toho nelitovala. Jsem sestrou celý život a jsem na to hrdá.

Když se podíváte na podmínky, za kterých jste nastupovala do praxe vy a za kterých začínají dnešní sestry, co je jiné?  

Samozřejmě to dříve bylo těžší, ale já na začátky své sesterské kariéry vzpomínám ráda. Pracoviště jsme si nevybíraly, dostávaly jsme umístěnky. Já jsem měla štěstí, dostala jsem se do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Byla jsem mladá, do nemocnice jsem nastoupila prvního července a osmnáct mi bylo až koncem září. Sestry na oddělení mě ale přijaly hezky mezi sebe, i když byly o dost starší než já. Bylo nás málo, ale dělaly jsme, co bylo v našich silách. Bylo například samozřejmé, že jsem během noční služby obešla pacienty a všem, nejen ležícím, namazala záda. Vůbec si nemyslím, že by sestra měla být nějaký anděl a svému zaměstnání se obětovat. Na druhou stranu by ale nikdy neměla ztrácet obyčejnou lidskost. A to mi dnes někdy chybí. Vůbec nechci zevšeobecňovat, ale bohužel se mezi námi asi až příliš  zahnízdila lhostejnost. V nedávné době jsem po nemocnicích doprovázela několik svých blízkých, tak jsem měla příležitost to vidět z trochu jiného pohledu.

Může to, jak sestry komunikují s nemocnými, nějak zřetelně ovlivnit ošetřovatelský management?

Určitě to může ovlivnit staniční sestra, ta je takový pilíř, který určuje atmosféru na oddělení. Vyšší management už má k tomu jen nepřímé nástroje.  

Jak se díváte na současný nedostatek sester?  

O nedostatku sester se mluví skoro po celou dobu, co ve zdravotnictví působím. A nejsme v tom žádnou výjimkou, podobné je to všude ve světě. Bohužel se nenaplnila očekávání spojovaná se zdravotnickými asistenty. Ti nám do praxe až na výjimky nenastoupili. Nemají k tomu žádnou motivaci. Převážná část z nich dále studuje, bohužel mnozí z nich i jiné obory než zdravotnické. Přitom to jsou kvalifikovaní profesionálové, připravení poskytovat ošetřovatelskou péči. Pokud jde o jednotlivé výkony, mohou dělat téměř to samé, jako všeobecné sestry. Myslím, že se na jejich postojích podepsalo i to, že velká část sester na ně hledí skrz prsty, jako na ošetřovatelky, které se hodí jen na pomocné práce. Měli bychom mnohem více nahlas říkat, kdo asistent je a že je to někdo, na koho jsme dlouho čekali. Možná je také nešťastné, že se tato kategorie zdravotnických pracovníků nazývá právě asistenti. To samo o sobě evokuje představu někoho určeného spíše pro servisní činnosti.  

Zdravotničtí asistenti ale školy opustili poprvé až letos, sestry přitom chyběly již dříve…

To jistě ano. Nemůžeme si zastírat, že finanční ocenění sester není v pořádku. Neodpovídá jejich zodpovědnosti a tomu, jak těžkou práci dělají. Někdy se třeba v novinách uvádějí průměrné mzdy sester. Do těch se ale promítají i příjmy sester na funkčních pozicích. Sestry u lůžka jsou na tom o poznání hůře.

Přechod kvalifikačního studia ze středních škol na školy vyšší a vysoké většina sester vítala. Teď to ale dělá v praxi problémy. Byl to podle vás krok dobrým směrem?

Určitě je správné, že sestry mají tyto možnosti. V současné době bych ale řekla, že trh začíná být bakalářkami a magistrami nasycen. Potřebovali bychom sestry, které netouží po manažerských funkcích a uspokojuje je přímá práce u lůžka. A jsme zase u toho, že nám chybějí zdravotničtí asistenti. Určitě by se také měly vysokoškolsky vzdělaným sestrám dále zvýšit kompetence. To ale znamená, že se lékaři budou muset některých svých činností vzdát, což určitě nebude jednoduché. Na druhou stranu je jedna kompetence, kterou může myslící a tvořivá sestra využívat kdykoli – vždy je na oddělení nějaký pacient, který si zrovna v tu chvíli potřebuje promluvit.  

Několik let jste působila jako hlavní sestra ministerstva zdravotnictví. Jak na toto období vzpomínáte?

Docela v dobrém, byly to hezké roky. Měla jsem ale strašně moc práce. Pozice ošetřovatelství na ministerstvu nebyla taková, jaká je dnes. Zůstala jsem tam velmi dlouho úplně sama, dokonce bez asistentky, a nevěděla jsem, čeho se chopit dříve. Navíc jsem nechtěla ztratit přímý kontakt se zdravotnictvím, tak jsem ze začátku pracovala na půl úvazku na dialyzační a transplantační jednotce v IKEM. To jsem samozřejmě vydržela jen tři měsíce. Začala jsem za ministra Rubáše a skončila za ministra Fischera. Musím ale říci, že politické tlaky do mé práce příliš nezasahovaly. Ošetřovatelství je už ze své podstaty apolitické a toho se mi dařilo držet i na ministerstvu.

Stála jste u zrodu vzdělávacích programů pro nefrologické sestry, jak jste spokojena se současným stavem vzdělávání v této oblasti?

Z mého pohledu je škoda, že eliminační metody tvoří jen jeden modul při studiu ARIP. Přece jen je práce nefrologické sestry velmi specifická. Na druhou stranu sestrám, které na dialýzách pracují, bude určitě širší rozhled v intenzivní péči užitečný. Pacienti se selhávajícími ledvinami jsou samozřejmě velmi často v závažném celkovém stavu.

Jak se změnila práce nefrologické sestry?

V něčem je stále stejná, pacienti stonají velmi podobně. Větší důraz se ale klade na jejich edukaci. Do dialyzačního programu už většinou přicházejí poučení od lékaře i od sestry, nejsou tak vyděšení jako dříve, kdy skutečně nevěděli, co je čeká. Velkou změnou také je, že se na dialýzu dostane každý, kdo to potřebuje. Dříve třeba už diabetes představoval kontraindikaci zařazení do programu. Tato specializace podle mě je vhodná pro sestry, které chtějí pracovat samostatně a mít prostor pro vlastní rozhodování. Lékař sice každého pacienta vidí, ale pokud nejsou komplikace, vede dialýzu sestra.

U příležitosti státního svátku jste 28. října na Pražském hradě dostala státní vyznamenání. Užila jste si ten večer?  

Užila. Sice jsem měla obrovskou trému, ale všichni se snažili, abychom se cítili dobře. Před slavnostním ceremoniálem jsem měla příležitost chvíli mluvit s prezidentským párem. Potěšilo mě, když při tom pan prezident moc hezky hovořil o sestrách a o ošetřovatelství a říkal, že i při své nedávné zkušenosti s pobytem v nemocnici ocenil, jak jsou sestry důležité.

Zdroj: