Jiné přesčasy i odměny

Návrh obsahuje dvě zásadní úpravy. První se týká pracovní doby lékařů, zubních lékařů a farmaceutů i zdravotnických pracovníků nelékařských zdravotnických povolání.

Ve zdůvodnění návrhu se mimo jiné píše: „Zrušení pracovní pohotovosti na pracovišti zaměstnavatele se projevilo negativně zejména v těch zařízeních, kde je nepřetržitý provoz. Zaměstnanci odpracují stejné množství hodin jako za účinnosti starého zákoníku práce, navíc ovšem jsou časově a administrativně zatěžováni činností spojenou se ?zaměstnáváním se` formou různých variant pracovněprávních vztahů prakticky u jednoho zaměstnavatele.“

Podstata návrhu T. Julínka spočívá v tom, že lékaři a zubní lékaři s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou ve zdravotnickém zařízení s nepřetržitým provozem práce, včetně zdravotnické záchranné služby, mohou pracovat v průměru více než 48 hodin týdně za předpokladu, že zaměstnanec s takovým rozsahem pracovní doby souhlasí a pokud rozsah týdenní pracovní doby nepřesáhne v průměru 56 hodin (až 48 hodin dohodnutá delší týdenní pracovní doba plus 8 hodin přesčasové práce).

Redakce MT obdržela k danému návrhu komentář RNDr. Jiřího Schlangera, předsedy Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče. Autor upozorňuje na fakt, že na řešení pracovní doby lékařů se již intenzivně pracovalo na půdě Rady hospodářské a sociální dohody (tzv. tripartity sdružující zástupce zaměstnanců, zaměstnavatelů i vlády).

„Je jasné, že v tuto chvíli je nezbytné hledat, jak zlegalizovat více přesčasů, než povoluje EU,“ píše pro MT J. Schlanger. „S reprezentací zaměstnavatelů jsme se shodli na tom, že přijaté opatření by mělo být dočasné, nejspíše na čtyři roky. Zároveň požadujeme v resortu změny, které přesčasy sníží. Za přijatelné považujeme, aby dotčené zaměstnavatele a skupiny zaměstnanců, na které se bude vztahovat úprava přesčasů, stanovil zákon. V tomto duchu jsme také ministerstvu předložili náš návrh řešení.“

Pomohou mzdy místo platů?

Druhá část senátního návrhu podaného T. Julínkem upravuje odměňování zdravotníků v  organizacích přímo řízených ministerstvem, resp. kraji. To se až dosud řídí ustanoveními zákoníku práce o platu. Režim platových tabulek a tříd však podle T. Julínka není dostatečným nástrojem motivace zaměstnanců, jejich udržení a získávání nových. Zdravotníkům pracujícím v přímo řízených zdravotnických zařízeních by tedy napříště náležela odměna podle zákona o mzdě (podobně jako v privátních zařízeních).

„Ministr dokonce mluví o zvýšení odměn v řádu desítek procent,“ komentuje návrh J. Schlanger. „Přitom polovina českých nemocničních lékařů už pracuje v akciových společnostech, kde neplatí platové tabulky, ale smluvní mzda. Kdyby se ministr Julínek o důsledky této pro něj kýžené změny zajímal, zjistil by, že nedošlo ani k zásadnímu zvýšení, ani k zásadní diferenciaci mezd. Pokud práce v nemocnici nebude lépe organizována a nemocnice nebude řízena jako dobrý podnik, zdravotníci zůstanou placeni stejně špatně s platovými tabulkami i bez nich. Vlastně je tomu spíše naopak - tabulky dávají jistotu, že nemohou spadnout pod určitou úroveň. A tomu, aby někdo dostával vyšší plat, rozhodně nebrání platové tabulky, ale v případě dobře řízených nemocnic objektivní situace - celkový objem mzdových prostředků. Ten se nezvyšuje, protože úhrady od zdravotních pojišťoven zůstávají skoro stejné a často neodrážejí skutečně kvalitně poskytnutou péči,“ dodává J. Schlanger.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 35/2007, strana B3

Zdroj: