Ještě si dobře vzpomínám na „mokrou metodu“
Jak jste se k hojení ran dostala?
Pracovala jsem na oddělení doléčování nemocných a zde v tomto ohledu byly obrovské, nevyužité příležitosti. Leželi zde starší polymorbidní pacienti, u kterých chronické defekty nebyly žádnou výjimkou.
Jak se tenkrát při ošetřovaní ran postupovalo?
V té době byly rány převážně léčeny tzv. mokrou metodou. Ještě si dobře pamatuji napřed navlhčené a pak přischlé mulové čtverce v ráně. Pacienty odstraňování obvazového materiálu bolelo, nový roztok je pálil. Není divu, že byli nespokojení.
A co to znamenalo pro sestry?
Jen plno práce s převazy. Ty se prováděly většinou třikrát denně.
To vše pro vás bylo důvodem přemýšlet o změně. Předpokládám, že to nešlo hned…
Zkušenosti jsem získávala postupným seznamováním se s terapeutickým obvazovým krytím, které bylo v té době na trhu. Ve FN Plzeň jsme byly dvě začínající „ranhojičky“, na II. interní klinice dosud mám velice šikovnou kolegyni Bc. Ivanu Musilovou. Prokousávala jsem se počátečními problémy, opakovaně jsem počítala srovnávací kasuistiky a zdůvodňovala nákup nového „moderního“ obvazového materiálu. Přelomem v mé práci bylo v roce 1996 školení ve Výzkumném vzdělávacím centru pro hojení ran v anglickém Cardiffu, kde jsme s další českou kolegyní získaly teoretické i praktické zkušenosti. Znalosti nám předával lékař Keith G. Harding, světová kapacita tohoto oboru.
Jak se na vaše úsilí dívali lékaři?
Právě na oddělení doléčování nemocných byla v tomto směru velmi dobrá spolupráce. Lékař nám dával obrovský prostor, možnost realizovat se a uplatnit své sesterské schopnosti. Na toto oddělení docházel chirurg, který se také ztotožnil s naším pojetím hojení ran. Nebylo to ale hned – opakovaně jsme jej přesvědčovaly, ukázaly mu pěkně se hojící ránu a následně se „přiznaly“ k použitému materiálu. Pak jsem spolupracovala s lékařkou na oddělení geriatrie, která se zabývala mimo jiné i hojením ran u polymorbidních pacientů. Na tomto pracovišti funguje i specializovaná ambulance pro léčbu ran. Na některých odděleních, spíše na interních, kde se vyskytuje více chronických ran, zůstává ošetření rány převážně na sestře. Ta ošetřuje ránu, vede dokumentaci, při negativní změně konzultuje lékaře. Nejčastěji pak v péči sestry zůstává dekubit. Každý pacient s ránou musí být léčen komplexně, proto nelze lékaře z hojení rány vynechat. Třeba léčbu bércového vředu má podle mého názoru vést dermatovenerolog.
Od roku 2007 pracujete na úseku náměstkyně ošetřovatelské péče jako odborná asistentka pro klinický provoz, indikátory kvality a vzdělávání nelékařských zdravotnických pacientů. Na samotné léčení ran už tolik času nemáte. Vychováváte si a školíte také nějaké své nástupkyně?
Ano, provádíme pravidelné semináře a školení, prostor je i na individuální vysvětlení. Například obě naše interní kliniky mají na každé stanici sestru „ranhojičku“, která doporučuje hojivé materiály, orientuje se v nich a více se problematikou hojení ran zabývá. U složitější rány může zavolat ke konzultaci mě. Základní školení prevence a léčby dekubitů absolvují všechny sestry, patří to k jejich vzdělání. Dokonce již studentky mají tuto problematiku zařazenou do předmětu ošetřovatelství.
Co byste poradila kolegyním, na jejichž pracovišti k takové změně ještě nedošlo a moderní materiály jsou tam vnímány jako jakýsi nadstandard?
Vlastně se stále používá název „nové“ nebo „moderní“ krytí. Ale když si koupíme nějaké oblečení, je také po deseti letech nové? Je to tak z doby devadesátých let zažité, ale myslím, že bychom to mohli pomalu opustit. Je to jen odlišný přístup k hojení rány. Funkcí tradičních materiálů bylo především ránu překrýt, odsát sekret a možná částečně chránit před traumatizací použitím silné vrstvy, naproti tomu terapeutické krytí udržuje v ráně optimální prostředí, nepřisychá ke spodině rány, tvoří účinnou bariéru proti infekci a má řadu dalších výhod. Důležité je umět popsat funkčnost materiálu tak, aby mohl být obvaz správně aplikován a ránu skutečně léčil. Neméně důležitý je ekonomický dopad, včetně zkrácení hospitalizace. Pokud sestry umějí dobře použít tento materiál, vyznají se ve skupinách obvazů, potřebují již jen pozitivní vztah ke změně léčby a dokázat, že materiál opravdu zajistí větší komfort pro nemocného i pro sestry samotné. Takto ušetřený čas mohou vyplnit jinou činností ve prospěch pacienta. Vždy doporučuji, aby ten, kdo se této problematice začíná věnovat, nezkoušel toho příliš najednou. Může vést třeba jen jednu ránu, o to pečlivěji ale musí sledovat, jak se defekt vyvíjí a jak pacient reaguje.
Zdroj: