Jednotná státní záchranka – dobrý nápad, či ne?

Česká lékařská komora představila na aktuálním sjezdu svůj návrh na centralizovanou státní záchrannou službu po vzoru jednotné policie a armády. Je dobrý nápad měnit nyní systém, který podle záchranek funguje dobře? Jaké budou hlavní přínosy této změny? Ve kterých zemích systém státní záchranky funguje a s jakými výsledky?

| MUDr. Milan Brázdil,

poslanec (ANO)

Byl jsem to já, kdo otázku centralizace záchranných služeb dal do usnesení z aktuálního sjezdu ČLK. A jsem to také já, kdo toto řešení od počátku svého mandátu poslance prosazuje na Výboru pro zdravotnictví. Média psala o tom, že tento návrh přichází v reakci na teroristické útoky v Paříži. Není to pravda. S návrhem bych přišel, i kdyby k nim nedošlo. Dle mého názoru je sjednocení záchranek nevyhnutelné, jen je otázkou, kdy to bude. Sjednocení záchranek by přispělo k úspoře – jednotné nákupy, pokles administrativních pracovníků… Jedno místo pro soutěžení zakázek povede ke snížení korupce a k lepším množstevním slevám. U nás máme čtrnáct originálů, různě podfinancovaných a politicky zabarvených podle toho, kdo zrovna vede hejtmanství. Hasiči a policie fungují dobře, proč ne záchranka? Je to stejná hlavní složka IZS. Nevím, v jakých jiných státech funguje podobný model, ale je zřejmé, že jedno vedení z centra znamená větší jednotu než čtrnáct rozdílností. Dnes se nedokáží zdravotnické záchranné služby ani jednotně bavit na stejné radiové frekvenci, a co teprve komunikovat s policií a hasiči. Co se týče legislativy, pro tuto změnu by bylo nutné změnit § 8 odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb. Nevím ale, jak by došlo k finančnímu vyrovnání krajů a státu. Otázkou zůstává, zda záchranku dát pod ministerstvo zdravotnictví, či pod ministerstvo vnitra, kde jsou ty další dvě hlavní složky IZS. Obě varianty jsou možné, já bych se přikláněl spíše k tomu, aby celý IZS byl organizován pod ministerstvem vnitra.

| MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Sloučení zdravotnických záchranných služeb je podle našeho názoru nevyhnutelné. Zhoršující se bezpečnostní situace samozřejmě zvyšuje naléhavost tohoto logického kroku. Odpůrci návrhu poukazují na to, že provoz státní záchranky by byl dražší než záchranka provozovaná kraji. Dost by mne zajímalo, o jaké důkazy se taková tvrzení opírají. Z logiky věci naopak vyplývá, že jednotné řízení sníží počet administrativních pracovníků a jednotné nákupy zboží a služeb sníží jejich jednotkové ceny. Cílem našeho návrhu však není primárně ušetřit peníze, snad jen s nimi lépe hospodařit. Zdravotnická záchranná služba naopak potřebuje větší finanční podporu od státu, aby mohla lépe platit lékaře a záchranáře za jejich extrémně náročnou práci. Za práci, na jejíž rychlosti a kvalitě může kdykoli záviset život každého z nás. Záchranáři dělají, co mohou, a zasloužili by si od státu větší podporu. V pořádku však všechno není ani náhodou. Dojezdové časy stanovené zákonem nejsou všude dodržovány. Stále častěji jezdí posádky bez lékařů a následné převozy pacientů na vyšetření do nemocnic pak zbytečně zatěžují jejich urgentní příjmové ambulance. Poskytování neodkladné lékařské péče se tak prodražuje a navíc roste nespokojenost zdravotníků i pacientů. Co se týče otázky, ve kterých zemích systém centrální záchranné služby funguje – analýzu kvality, dostupnosti a efektivity zdravotnických záchranných služeb v rámci Evropy lékařská komora k dispozici nemá. Nejsem si jist, zda taková studie vůbec existuje. Spíše očekávám, že s ohledem na mnohotvárnost zdravotnických systémů budou v Evropské unii existovat záchranné služby státní i regionálně organizované. A každý si pochopitelně pro podporu svého názoru bude vybírat ten příklad, který se mu bude hodit. I já si však dovolím položit otázku: Co dobrého přineslo pacientům rozbití jednotné záchranné služby? Jednotné velení naopak usnadní spolupráci posádek z různých výjezdových míst. Vždyť v současnosti spolu čtrnáct samostatných krajských záchranných služeb není schopno ani společně komunikovat na stejné radiové frekvenci. A co teprve úroveň komunikace s policií či hasiči. V žádném případě bych nechtěl, aby to vyznělo jako kritika práce záchranářů, kterých si naopak nesmírně vážím. Sjednocení záchranné služby a větší podpora ze strany státu jsou podmínkou pro to, aby lékaři i ostatní záchranáři dostali za svoji tvrdou práci více zaplaceno a aby se konečně dočkali benefitů srovnatelných s výhodami vojáků, policistů či hasičů. V každém případě považuji za nesmysl, že k převozu pacientů nejsou využívány stroje a piloti armády a policie. To je vyslovené plýtvání prostředky i lidskými zdroji. Nasazení policie a armády pro tyto účely údajně brání nějaké předpisy Evropské unie. Podrobnosti nevím, ale považuji za hloupost platit soukromým firmám za to, co by mohla policie a armáda zajišťovat v rámci svého povinného výcviku. Když už stát helikoptéry má a piloty platí, tak proč je nevyužít pro potřeby obyvatel i v mírových podmínkách. A pokud se ptáte na bezpečnostní rizika, pak především považuji za chybu, že stát nemá v ruce všechny potřebné nástroje, kterými by v krizových situacích zajišťoval bezpečnost svých občanů. V případě záchranné služby nejde o byznys, jde o život! V první řadě je třeba změnit zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, zejména jeho § 8. Otázkou k diskusi bude majetkové vyrovnání krajů se státem a bude nutné se rozhodnout, zda sjednocená státní zdravotnická záchranná služba bude podléhat ministerstvu zdravotnictví, což je logické, nebo zda bude fungovat pod ministerstvem vnitra tak, aby všechny tři složky integrovaného záchranného systému státu měly jednotné řízení. I to by mělo své výhody.

| MUDr. Marek Slabý, MBA,

ředitel Asociace zdravotnických záchranných služeb ČR

Záměr vytvořit jednu celostátní záchrannou službu jsme již zaznamenali v předchozích letech, neboť se samozřejmě nabízí podobnost s policií, hasiči nebo armádou. Obávám se však, že za tímto bohulibým aktem se zpravidla skrývají neznalost prostředí, nenaplněné osobní ambice nebo častěji poměrně úzce viděná špatná zkušenost z okresu nebo kraje, kde dotyční pracovali, případně současná tendence sjednocovat bez ohledu na praktické dopady vše, co si je nějak podobné, pod ideálem transparentnosti, úspor, celostátně vypisovaných veřejných zakázek apod. Je třeba si však uvědomit šíři úkolů, které v současné době ZZS plní, do kolika oblastí zdravotní péče v krajích zasahuje a kolik výjezdů ZZS na rozdíl od ostatních složek IZS denně absolvuje. ZZS je nedílnou součástí dennodenního chodu zdravotního systému a není vytvářena a priori za účelem reakce na mimořádnou událost, jako je požár, dopravní nehoda, živelní pohroma, zločin atd. Posádky ZZS vyjíždějí cca každých 30 vteřin k pacientům s širokým spektrem poruch zdraví s naléhavostí počínající zástavou oběhu a končící psychosociální pomocí. V různých regionech suplují praktické lékaře, nedostatek specialistů či lůžkových kapacit, smluvní lékaře sociálních zařízení, lékaře protialkoholních záchytných stanic, koronery apod. To vše v různé míře dle potřeb kraje nebo konkrétního regionu a v návaznosti na síť specializovaných center, krajských a jiných nemocnic a lůžkových zdravotnických zařízení a ordinací. Jsem přesvědčen, že současná legislativa umožňuje naplnit veškeré snahy o sjednocení tohoto typu zdravotních služeb v celé ČR, činí ze ZZS plnohodnotnou složku IZS (viz zákony č. 372/2011 Sb. a č. 374/2011 Sb. nebo zákon č. 239/2000 Sb. o IZS a další) a současně umožňuje pružně a smysluplně reagovat na potřeby jednotlivých krajských samospráv, resp. jejich zdravotních systémů, které se pochopitelně regionálně odlišují dle rozlohy kraje, hustoty osídlení, počtu větších měst nebo zdravotnických zařízení.

Současná komunikace mezi jednotlivými institucemi je dostačující. Jsem přesvědčen, že komunikace mezi MZ ČR, kraji, AK ČR a Asociací zdravotnických záchranných služeb je natolik přímočará a vyhovující, že není překážkou v dalším rozvoji jednotlivých ZZS, jejich akceschopnosti nebo financování. Jistě bychom v některých oblastech komunikace našli rezervy, ale pokud se podíváme na armádu, policii nebo jiné centrálně řízené resorty, nezbude než konstatovat, že se jedná o drobnosti.

Dalším bodem pak je vícezdrojové financování ZZS, na kterém se podílejí MZ ČR (LZS a fond krizové připravenosti dle zákona č. 374/2011 Sb.), zdravotní pojišťovny a zejména jednotlivé kraje ze svých rozpočtů. Struktura nákladů na ZZS je taková, že kolem 80 procent tvoří náklady osobní (platy a povinné odvody), v této oblasti lze do budoucna předpokládat spíše navýšení než úspory.

Co se týče ostatních provozních nákladů, budou i ty poměrně fixní, neboť se odvíjejí zejména od počtu najetých kilometrů (PHM) a počtu základen (energie) či ošetřených pacientů (léky a zdravotnický materiál), což jsou parametry, které nelze povětšinou ovlivnit. Vybavení a počty vozidel záchranné služby se řídí zákonem o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče.

Rozhodně se nedomnívám, že vytvoření generálního ředitelství ZZS a její řízení z jedné centrály by přineslo náhle do systému více lékařů, sanitních vozidel, zvýšilo dostupnost ZZS, snížilo náklady na její provoz nebo zvýšilo akceschopnost ve směru k ostatním složkám IZS či krizové připravenosti.

Stejným nebo podobným způsobem je organizována ZZS i v okolních zemích, kde o organizaci ZZS rozhodují spolkové země, kraje nebo svazky měst a ministerstva plní pouze koordinační funkci (Rakousko, Sasko, Bavorsko, Polsko, Slovensko). Komerční vlivy u záchranky jsou z principu vyloučeny. Nerozumím též vyjádření ČLK, když říká, že jde o bezpečnost státu a není možné je nadále nechat v působení komerčních vlivů, v situaci, kdy ZZS jsou dle zákona č. 374/2011 Sb. metodicky řízeny MZČR a zřizovány krajskými samosprávami jako příspěvkové organizace a jakékoli komerční vlivy jsou tedy již z principu vyloučeny. Pokud by se toto vyjádření týkalo letecké záchranné služby, právě její zajištění je již plně v kompetenci ministerstva zdravotnictví a krajské ZZS pouze dodávají zdravotnickou část posádky. Její provozování soukromými provozovateli je určeno evropskou legislativou a neznám v EU zemi, kdy by vrtulníky LZS byly provozovány nějakým celostátním veřejnoprávním subjektem, resp. státem samým. Jsem si jist, že stávající systém zdravotnické záchranné služby plně odpovídá evropskému standardu a dokonce jej v celé řadě aspektů převyšuje, a není tedy nutno jej čtyři roky od vzniku zákona o zdravotnické záchranné službě měnit.

| MUDr. Petr Kolouch, MBA,

ředitel Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy

Současné krajské uspořádání ZZS plně umožňuje pružnou a smysluplnou reakci na specifické potřeby jednotlivých krajů a jejich zdravotních systémů. Jako plnohodnotná složka IZS nebyla ZZS primárně vytvořena za účelem reakce na mimořádnou událost. Je nedílnou součástí každodenního chodu daného regionu a šíře jejích aktuálních úkolů je rozsáhlá, zasahuje do mnoha oblastí. Současný stav zdravotnické záchranné služby v ČR snese s přehledem srovnání s okolní Evropou, v některých parametrech je dokonce na světové úrovni. Ke změně nevidíme důvod. Stejným způsobem je zdravotnická záchranná služba organizována i v okolních státech (Rakousko, Polsko, Slovensko), kde ministerstva také plní pouze koordinační funkci. Negativní dopady by mohla generovat právě rozdílná specifika a potřeby jednotlivých krajů – rozloha, hustota obyvatel, počet větších měst a podobně. V Praze bychom uvítali stejné postavení, jako má městská policie, která je orgánem města, je zřízena obecně závaznou vyhláškou. Městskou policii řídí prostřednictvím jejího ředitele primátor nebo pověřený člen zastupitelstva hlavního města Prahy.

Zdroj: