Je rehabilitace ve zdravotnictví důležitá?

Při příležitosti 85. narozenin otce moderní české rehabilitace, prof. MUD r. Jana Pfeiffera, DrSc., se 17. dubna uskutečnila v Praze bohatě navštívená mezinárodní vědecká konference, jejíž název tvořila otázka „Je rehabilitace ve zdravotnictví důležitá?“. Byla to ovšem otázka řečnická, neboť dnes o významu tohoto lékařského oboru pochybuje jen málokdo. Ostatně znovu to potvrdilo i třicet sdělení, včetně pěti zahraničních, která během jednání zazněla. A nejlépe to vyjádřila Alexandria Graberová, manželka bývalého velvyslance USA v ČR R. W. Grabera, když svou přednášku nazvala „Rehabilitation is a Must in a Health Care System“. Nicméně v průběhu konference opakovaně zaznělo i to, že tomu tak zdaleka nebylo vždy. I sám jubilant zavzpomínal, kolikrát musel své okolí přesvědčovat, že „rehabilitace je mnohem víc než maštění bolavých zad, rašelina a bahno“.

Osoby se zdravotními postiženími a nejrůznějšími handicapy jsou největší minoritou současného světa. V globálním měřítku je jich více než miliarda, z toho téměř 200 milionů má obtíže závažné. A nejde zdaleka jen o osoby postižené následky přírodních katastrof, válečných konfliktů, terorismu či dopravních nehod, ale stále více i o pacienty s následky nejrůznějších chronických chorob, a také o stále větší počty lidí ve vyšším věku, kteří jsou kvůli svému křehčímu zdraví i celkové konstituci k nejrůznějším postižením zvláště náchylní. Přitom se odhaduje, že lidé ve věku nad 65 let budou již v roce 2040 tvořit nejméně 28 % populace. O situaci u nás bohužel zcela přesná čísla k dispozici nejsou, nicméně na základě mezinárodních srovnání nejspíše i u nás žije s handicapy kolem 10 % populace, čili zhruba jeden milion lidí. Platí přitom, že na jedné straně se prodlužuje průměrná délka lidského života, na straně druhé však zdaleka ne vždy jsou přidané roky spojeny s plným zdravím. Stále více lidí se tak dožívá nejrůznějších stavů a handicapů, jež vyžadují dlouhodobou, náročnou a často i nákladnou další péči, včetně rehabilitační. V angličtině se tento stav označuje jako „aging into and with disability“.

Z toho všeho vyplývají nové priority pro klinickou medicínu, lékařskou vědu, ale i pro socioekonomickou sféru a politiku. Dlouhodobě udržitelné je pouze jediné paradigma – prodlužovat nejen průměrnou délku života, ale zejména délku života ve zdraví. Disabilitu proto nelze redukovat jen na problém zdravotní a je třeba jí věnovat rozsáhlou společenskou a politickou debatu. Pozornost je nutné přesunout od problematiky disability a osob s disabilitou k prostředí, v němž se taková disabilita mění v handicap. Každý člověk může být v průběhu svého života postižen zdravotním problémem, ale ne každý takový problém se musí stát handicapem, pokud k tomu nenapomáhá negativní socioekonomické prostředí. Rehabilitace přesahuje ze sféry somatické do psychické, ale také pracovní či pedagogické, ekonomické či sociální, a proto je třeba prostředí pozitivně měnit nejen zdravotnickými, ale i legislativními a dalšími opatřeními. Rozsah disability v dané společnosti není nezvratným osudem, nýbrž volbou – jak citlivě ho daná společnost chce a umí vnímat a jak účinně se ho snaží omezovat.

Moderní rehabilitace se dnes v nejvyspělejších zemích chápe jako třetí fáze veškeré medicíny, či dokonce jako společenská povinnost. Toto pojetí má své počátky v USA v době po první světové válce; Američané se tehdy dohadovali, jak se budou starat o své vojáky, a dohodli se právě na pojmu rehabilitace, který jim připadal jednak jednoduchý, jednak velmi optimistický. U nás Rudolf Jedlička mířil ke stejným cílům, pojmenoval však disciplínu názvem příliš složitým: „Péče o mrzáky, zvláště vojíny, válečné invalidy, k práci výdělečné.“ A např. v Německu zdůrazňovali ekonomický rozměr problému: „Z těch, kdo dostávají almužnu, uděláme ty, co platí daně.“ Rozvoj rehabilitace jako oboru byl ostatně s armádou a válkou spojen již dříve. Už Ludvík XIV. ve Francii postavil Invalidovnu, kde byla poskytována péče vojákům z opravdu velkých armád a velkých bitev. (Mimochodem v Invalidovně je dodnes významné rehabilitační centrum, a Francouzi jsou snad jediným národem, který místo pojmu rehabilitace užívá pojmy reedukace či readaptace.)

U nás vyšší počet válečných invalidů bezprostředním důvodem rozvoje oboru nebyl – což mj. znamenalo, že musel mnohem usilovněji bojovat o svou existenci. Dnes si naše rehabilitace v evropském a světovém kontextu nestojí špatně, ale rozhodně stále ještě nezaujímá takové místo, jaké bychom si přáli. Nemáme žádné výzkumné pracoviště oboru, pokulháváme v protetice, stále není dobudována ani rehabilitace v komplexním pojetí, která by se zaměřovala na obnovu tělesných a psychických schopností i na návrat pacienta do normálního života a práce.

Již v roce 1893 byla vydána první Mezinárodní klasifikace nemocí, která se po řadě aktualizací užívá dodnes. Nicméně od určité doby nabývají vedle etiologických diagnóz na významu i následky, tedy to, co má na starosti právě rehabilitace. Tak vznikl podnět k vytvoření první International Classification of Impairments, Disabilities and Handicaps (IC IDH), a pak následovala 20 let trvající cesta od IC IDH k ICF, čili k International Classification of Functioning, Disability and Health. Její výchozí myšlenky lze shrnout takto:

- Jednotlivé orgány lidského organismu mají funkci a strukturu, které navzájem souvisejí, ale mají také svou identitu a samostatnost, takže když jeden z nich onemocní, ostatní nadále pracují. Prvním krokem tedy vždy musí být vyhodnocení přítomných poruch.

- Každý člověk vykonává nekonečné množství aktivit, z nichž některé lze třeba i oželet, zatímco jiné jsou důležité až nezbytné. Druhým krokem proto je postarat se o to, aby člověk mohl vykonávat právě ty nezbytné, a poskytnout mu k tomu odbornou pomoc, pomůcky atd.

- Rehabilitace je třetím stadiem zdravotně sociální politiky státu a současně třetím stupněm prevence; primární prevence má zajistit, aby choroba nevznikla; úkolem léčby a sekundární prevence je postarat se, aby choroba byla co nejrychleji vyléčena a nezanechala následky, jestliže již proběhla; a konečně úkolem rehabilitace je odstranit následky, jestliže k nim již došlo.

- To vše se odehrává v určitém ekonomickém, právním a sociálním prostředí, které rozhoduje nejen o dostupnosti technologií, ale i o tom, zda místo o invalidním důchodu budeme hovořit o rehabilitační rentě. Aby peníze na rehabilitaci člověk nedostával pod hrozbou, že o ně přijde, když se postaví na vlastní nohy.

Ostatně právě prof. Pfeiffer v práci zabývající se praktickým využitím mezinárodní klasifikace zdůraznil, že pojem „disabilita“ neznamená trvalý stav. Že místo výrazu „handicapovaná osoba“ je vhodnější pojem „osoba v handicapující situaci“. Když člověk bez nohou spí, nohy nepotřebuje a handicapovaný není – teprve když se probudí a má vstát, ocitá se v handicapující situaci. Proto je třeba se zabývat situacemi, které ho omezují. Včetně celkového socioekonomického prostředí, jež vyjadřuje i vyspělost dané společnosti.

Zdroj: Medical Tribune