Je lékařství uměním?
Naši učitelé to říkávali, zazní to i dnes. Bulvární tisk je schopen udělat z lékaře hvězdu, směle konkurující filmovým. Lékařství je samozřejmě vědou, řemeslem, dovedností, ale je i uměním? Pokusím se o odpověď tím, že porovnám kritéria pro posouzení kvality umění a vědy. Kritéria jsem si stanovil sám, ze své zkušenosti amatéra (z francouzského amateur – milovník), teoretikům umění se omlouvám.
V ideálním případě působí umění v kategoriích emocí a estetického prožitku, jeho předpokladem je dokonalé zvládnutí řemesla, musí být intelektuálně zajímavé. Do hry ovšem vstupuje móda, tedy to, co právě veřejnost zajímá. Ve dvacátém století se stává podstatnou hodnotou originalita, tedy odlišnost (např. od průměru, ale třeba i od normy). První tři kategorie (estetický účinek, působení na emoce, řemeslo) platily od dob, co jsou názory na umění známy. Moc toho nevím o autorech jeskynních maleb, ale je téměř jisté, že velkou úlohu hrál estetický prožitek, emoce a účel (zřejmě magický). Vysoká kvalita některých maleb ukazuje, že maloval ten, kdo zvládl řemeslo.
Ocenění odlišnosti ve smyslu vyšší než průměrné kvality je rovněž konstantou, ne tak odlišnost ve smyslu originality. Tři tisíciletí egyptského umění nebo více než tisíc let byzantského umění vyžadovaly a přikazovaly opakování motivu i formy. I u nás známe stále se opakující motiv madony, lišící se však kvalitou zpracování a tím estetickým účinkem.
Dekadentní 20. století vše změnilo. Hlavní kvalitou se stala odlišnost, nápad je vše. Začal Marcel Duchamp vystavením pisoáru, jedním z nepochybných vrcholů je konzerva s pravdivým popisem obsahu Merde d’artiste (Manzoni v r. 1963). Vysoce ceněný Baselitz staví své postavy na hlavu a tím vystihuje to, co vzbuzuje největší ohlas.
Emoce a estetika mohou mít záporné znaménko. Velký úspěch v mnoha městech a teď i v Praze zaznamenávají výstavy preparovaných – plastifikovaných – lidských těl vydávaných za anatomické studie a umění. Samozřejmě v záplavě originality nacházíme i skvělá díla, která jsou anebo nejsou originální, vždy ale plní základní kritéria na poli emocí, estetiky, profesionality, intelektu. Vynikající díla jsou ovšem stejně vzácná, jak tomu bylo v minulosti.
Lékařství a umění mají některé společné body, ty však sdílejí i s dalšími lidskými činnostmi. Předpokladem vysoké kvality v obou činnostech je dokonalé zvládnutí řemesla a zaujetí, nemůže chybět určitý talent. Medicína však přece jenom vyznává i jiné hodnoty. Emoce jsou z rozhodování vytlačovány, estetika nehraje velkou roli, dávno pryč jsou doby, kdy se na vědeckých pracích, např. na spisech Sigmunda Freuda, oceňoval skvělý styl. Odlišnost je v medicíně hodnocena pouze ve smyslu vysoké kvality, opět v rámci konvence, kterou můžeme někdy nazvat módou. Odlišnost ve smyslu originality se hodnotí více ve vědě, nepříliš v klinické medicíně. Zůstává to, co nelze přesně definovat, a tím je lékařská intuice, „diagnostický čich“. Myslím, že to je především zkušenost a empatie. Umění je ještě něco navíc, ten polibek Múzy. Ale stáli bychom my o polibek fousatého Asklepia?
Uzavírám tedy, že klinická medicína není umění. Sdílí s ním však některé hodnoty a zejména snahu o dokonalost.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2007, strana B2
Zdroj: