Jakub Jan Ryba očima lékaře

Rokycanský lékař MUDr. Josef Žán, CSc., píše pro Medical Tribune připomenutí osobnosti Jakuba Jana Ryby. Syn autora známé České mše vánoční Josef Arnošt Ryba přispěl k rozvoji oftalmologie, zejména jako operatér tisíců nemocných. Jeho otec skončil svůj život sebevraždou. Co ho k tomuto kroku vedlo? MUDr. Žán se zamýšlí nad fyzickým a duševním stavem této slavné české osobnosti…

Až se o Štědrém večeru ve sváteční náladě zaposloucháme do České mše vánoční, sotva si vzpomeneme na výročí kantora a hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby a oftalmologa Josefa Arnošta Ryby. Otec Ryba se narodil před 250 roky 26. 10. 1765, zemřel před 200 roky 8. 4. 1815 a od synova narození 21. 3. 1795 uplynulo 220 let. Připomeňme si některé jejich činy a názory z historicko‑medicínského pohledu.

Jakub Jan Ryba se narodil v Přešticích v rodině učitelského pomocníka. Rodina se přestěhovala do Nepomuka, kde malý Jakub začal hrát na několik hudebních nástrojů a pokoušel se psát noty. Od patnácti let studoval na piaristickém gymnáziu v Praze; chtěl se stát knězem. Žil hudbou a navštěvoval divadelní představení. Nedobrá finanční situace rodiny ho však přiměla absolvovat učitelský kurs, opustil po šesti letech kulturní Prahu a začal učit – nejdříve krátce v Nepomuku a posléze v Mníšku pod Brdy. Od roku 1788 až do své tragické smrti působil v Rožmitále pod Třemšínem. Oženil se s dcerou bývalého rožmitálského purkmistra a měl s ní celkem třináct dětí, z nichž se jenom sedm dožilo dospělosti; příčiny smrti zemřelých odpovídají době: „bouly v krku“, „spála“, „neštovice“, „chřadnutí“, „narodila se mrtvá“ a podobně.

Z bydliště ve Starém Rožmitále vycestoval pouze sporadicky a nakrátko. Veškerý pracovní čas věnoval jako kantor školním dětem, komponoval chrámové skladby, mše – mezi nimi vánoční Hej, mistře, i světské klasicistní. Hrál na varhany ve farním kostele Povýšení sv. Kříže. Dobře se staral o vlastní rodinu. V roce 1800, kdy se u nás začala provádět vakcinace podle Jennera, dal očkovat svého syna, maje na paměti nedávnou smrt dcerky na zlé neštovice (zlé rozuměj pravé).

Napoleonské války prožil jako loajální občan Rakouska. Vítal změny ve školství zaměřené na vyšší vzdělanost mládeže. Více než válka se ho osobně dotkl hladomor začátkem 70. let. Jako rozený Čech sympatizoval s českými vlastenci. Rybův smutný osud byl vícekrát detailně popsán regionálními historiky i znalci hudby a lékaři. A právě nad historicko- medicínskými konotacemi se chceme také zamyslet.

Dobrovolný odchod ze života

J. J. Ryba ukončil svůj život sebevraždou v lese Štěrbina nedaleko Starého Rožmitálu; otevřel si břitvou tepny na krku a na zápěstích.

Sebevraždy nebyly v té době ojedinělé, ačkoli je církev i lidé považovali za smrtelný hřích a pro pozůstalé měly neblahé společenské následky. (Statistické údaje nás informují, že např. v roce 1818 bylo v Čechách zaznamenáno 84 sebevražd.) Tím spíše se musíme ptát, co k ní Rybu přimělo. Známé jsou dvě hypotézy: endogenní deprese (P. Strejc, M. Beran, P. Novotný), nebo to byla bilanční sebevražda (J. Plas)? Asi by bylo možné se ptát, zda šlo o sebevraždu více patickou nebo více biickou.

Jaký byl niterně tento nadaný hudební skladatel? Už jako školní dítě viděl kriticky svého hrubého učitele v Nepomuku. Kritikou nešetřil vůči těm rodičům, kteří neposílali řádně děti do školy. Přidaly se konflikty a především hněv ve vztahu k místnímu faráři a později k hospodářskému řediteli panství. Ryba byl dlouhodobě duševně přepracovaný kvůli své důslednosti a preciznosti ve veškeré práci. Starost o zajištění vlastní rodiny ho neopouštěla až téměř do posledních chvil.

Události nešly podle jeho představ, a tak si začal víc a víc stěžovat na nepříznivý osud. Byl věřící, ale více útěchy nacházel v četbě děl antických filosofů.

Klinický obraz Rybovy choroby

Je nesporné, že Ryba nebyl duševně v pořádku. Ze zájmu se potom můžeme ptát, jak by nazval Rybovu psychickou poruchu např. lékařský reformátor psychiatrického názvosloví Felix Platter (1536–1614) – nejspíše mentis defatigatio (psychické vyčerpání), nebo filosof Immanuel Kant (1724–1804) – melancholie (blud životní mizérie), či velký klasifikátor psychických nemocí Emil Kraepelin (1856–1926) – chronické nervové vyčerpání. Jde ovšem o historizující úvahu autora tohoto sdělení.

Není známo, že by Ryba trpěl bludy nebo halucinacemi. Nyní platná Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů MKN‑10 nabízí psychiatrovi znalému Rybova života také několik možností k diagnóze Rybovy afektivní poruchy. Máme na paměti, že se klinické obrazy chorob mění. Není známo, že by Ryba vyhledal lékaře anebo jinou, třeba babskou pomoc; a i kdyby, sotva by někdo v Prácheňském kraji znal recept na léčebný olej z třezalky tečkované, který se uvádí v seznamu léčiv London Pharmakopoeia v roku 1618. (Ten byl určen k zevnímu užití, i na hemoroidy, kterými Ryba údajně trpěl, nikoli k léčení deprese.)

Co se Ryba mohl dočíst u antických filosofů, hlavně u stoika Senecy mladšího? Senecovo pojednání De tranquillitate animi (O klidu duše) našli vedle mrtvého Rybova těla. „Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před narozením.“

Mohl se u Senecy poučit také o škodlivosti hněvu, který se jeho samotného zmocňoval při sporech s lidmi nižší mravní úrovně. „Bezmezný hněv plodí šílenství. Nejlepším lékem proti hněvu je odklad.“

Existencialisté tvrdí, že člověk je jenom tím, čím se sám udělá, a že člověk je odpovědný za všechny své činy. Jakub Jan Ryba byl takovým člověkem a my jsme mu vděčni.

Rybův syn – významný oční lékař

Statisticko‑historický průvodce z roku 1910 uvádí mezi významnými rodáky Rožmitálu „okulistu Josefa Arnošta Rybu“ jako „syna hudebního skladatele Jakuba z Přeštic“. Okulistou dříve nazývali odborného očního lékaře. Životem a prací J. A. Ryby se zabývali historici medicíny a opakovaně zasvěceně i lékaři 1. oční kliniky v Praze. Jeho profesní dráha vrcholila profesurou očního lékařství.

Odborné veřejnosti je Rybova lékařská dráha známá, a proto ji shrneme jenom stručně: studoval na akademickém gymnáziu v Praze, medicínu tamtéž dokončil roku 1824 a byl v září promován na doktora lékařství, v říjnu udělal magisterium z očního lékařství.

Záhy po bezplatném praktikování na interním oddělení asistoval (už i za studií) na oční klinice profesoru Johannu Nepomuku Fischerovi (klinika založena roku 1818). K rozvoji oftalmologie přispěl zejména prakticky jako operatér tisíců nemocných. Ti v té době potřebovali pomoc kvůli šedému zákalu, infekci očí včetně blenorrhoea neonatorum, vředu na rohovce a trachomu.

Časem Ryba působil jako osobní lékař hraběte Desfourse, v lázních, v době velké epidemie jako „cholerový lékař“ a jako specialista léčil oční záněty u vojenských útvarů. Spoluzakládal první veřejné lékařské knihovny a od roku 1844 redigoval první tři ročníky časopisu Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde. Jako děkan vedl lékařskou fakultu v politicky choulostivém období let 1847 až 1849. Zdrojem původních informací o J. A. Rybovi i o jeho otci je lékařův deník. Otec mu rozmlouval přání studovat medicínu jinde než v Praze. Mj. zaznamenává, že na otcovo zdraví působilo nejhůře pracovní přetěžování, jmenovitě noční komponování hudby, a trvalé starosti o početnou rodinu.

Stejně jako Ryba otec měl i jeho syn kritický pohled na morální nedostatky ve svém okolí, jako byl protekcionismus při studiích a na fakultě. Na sebe byl náročný. V medicíně neměl rád empirismus a slepé experimentování. Ctnost lékaře není podle Ryby jenom záležitostí citu, ale opravdového přesvědčení. Vyžaduje sílu přemáhající pohodlnost. To je připomenutí lékaře lékařům. Josef Arnošt Ryba zemřel v Praze 1. března 1856.

Zdroj: