Jak vzdělávat sestry?

JAK BY SE MĚLY VZDĚLÁVAT BUDOUCÍ SESTRY?

Ve vzdělávání budoucích sester nyní panuje těžko pochopitelný zmatek. Patnáctileté děti vstupují (většinou bez přijímacích zkoušek) na střední zdravotnické školy, obor zdravotnický asistent. Po maturitě jsou mnohdy rozčarovány z toho, jaké pracovní zařazení a výše platu je čeká. Pokračují tedy na bakalářský obor, někdy s odbočkou přes vyšší zdravotnickou školu. Přibývá sester, které mají i magisterský titul. Nakonec se ale tyto různorodé vzdělávací cesty spojují – všechny sestry mají podobné kompetence a ani jejich finanční ocenění se neliší v závislosti na tom, kolik let ve škole strávily – je mizerné pro všechny. Tato nepřehledná situace ústí v latentní spory. Skoro všichni se pak shodnou na tom, že nové sestry přicházejí do praxe nedostatečně připravené. Proto se v diskusním fóru tentokrát ptáme, jak by podle vás mělo být upraveno vzdělávání sester, aby to ve svém důsledku bylo pro pacienty co nejpřínosnější.

Mgr. Veronika Di Cara,

Mgr. Tomáš Petr, Ph.D.,

za prezidium České asociace sester

Za minimální vzdělání sestry, která se ve 21. století bude aktivně a kvalitně starat o pacienty a klienty, považujeme nejméně tříleté vzdělání na terciální úrovni, ideálně na bakalářském stupni. V tomto se plně shodujeme s požadavkem EU ze směrnice 2013/55/EU, neboť je faktem, že informací, znalostí a dovedností, které dnes sestra musí mít, je mnoho, výrazně více než před dvaceti lety. Jestliže se zdá, že po absolvování současného kvalifikačního studia sestry nejsou dobře připravené na svou profesi, pojďme se konkrétně bavit o tom, jak toto vzdělání zlepšit a inovovat.

V první řadě je potřeba odstranit duplicity ve stávajícím způsobu vzdělání sester. Je nadbytečné a neefektivní, aby sestry získávaly kvalifikaci jak na vyšších odborných školách, tak na univerzitách. Jedna z těchto možností by měla být ukončena, prezidium ČAS podporuje přípravu sester na vysokoškolské úrovni. Každé další vzdělávání, jako je např. specializace nebo magisterské vzdělání, má význam za předpokladu, že na ně budou navazovat specifické kompetence a z nich plynoucí vyšší míra zodpovědnosti. Stejně tak je třeba upravit vzdělávání nižších zdravotnických pracovníků, zejména zdravotnických asistentů, a stanovit jejich kompetence. Ty by měly být výrazně odlišné od kompetencí všeobecných sester, a nikoliv jako nyní, kdy se téměř shodují, přestože úroveň přípravy je zcela odlišná. Novela zákona č. 96/2004 Sb. je proto velmi potřebná a neměla by být nadále odkládána.

Pavlína Prášilová, DiS.,

sestra na oddělení všeobecné interny

Studovala jsem čtyři roky na střední zdravotnické škole, obor zdravotnický asistent, a další tři roky na vyšší odborné škole zdravotnické, obor všeobecná diplomovaná sestra, kde jsme se v podstatě učily to samé, co na střední. Na základě této zkušenosti si myslím, že čtyřleté studium střední školy stačí. Výuka by ale měla být vedena jak odbornými vyučujícími ošetřovatelství, tak i lékaři, a hlavně by měla být zaměřena především na praktické dovednosti. Studovala jsem sedm let, z toho jsem pět let docházela na školní praxi, která mi bohužel k ničemu nebyla. Když jsem před rokem nastoupila do zaměstnání jako čerstvě vystudovaná diplomovaná všeobecná sestra, neuměla jsem kromě hygienické péče, krmení a úpravy lůžka klienta nic. Důvodem, proč jsem neuměla odběry žilní krve, zavést periferní venózní katetr či jiné podstatné sesterské výkony, bylo to, že nás to zkrátka na odborné praxi nikdo nenaučil. K takovýmto výkonům nás nikdo nepustil. Když jsme byli jako studenti v nemocnici na praxi, naší náplní práce bylo to, aby byl všude utřený prach, provedena řádná desinfekce povrchů a úhledně srovnané prádlo ve skříních. Jsem tedy pro to, aby zájemci o obor všeobecná sestra studovali pouze čtyři roky, ale aby jim bylo umožněno opravdu studovat a poznávat radosti a strasti povolání zdravotní sestry teoreticky i prakticky, a ne prožívat odborné praxe tak, že se budou cítit jako hadr na podlahu.

Mgr. Helena Gondárová‑Vyhničková,

Klinika anesteziologie a intenzivní medicíny Ústřední vojenské nemocnice SNP, Fakultní nemocnice Ružomberok

Jako sestra pracuji 34 let a na vlastní kůži jsem zažila všechna stadia vývoje profesní přípravy v ošetřovatelství, o kterých se nyní tak diskutuje – měla jsem „jen“ střední zdravotnickou školu, později jsem absolvovala vyšší zdravotnickou školu, ale bez vysokoškolského titulu, a nyní se řadím mezi sestry s vysokoškolským vzděláním.

Co mi tedy léta vzdělávání dala? Asi nemám nyní milejší úsměv, určitě nedokáži aplikovat injekci bezbolestněji. Když ale podám pacientovi lék, o mnoho lépe umím zhodnotit jeho účinek, mohu se lépe připravit na jeho nežádoucí účinky. To platí i pro řadu jiných věcí. O správné funkci množství katetrů a čidel u pacienta na „tenkém ledě“ mezi životem a smrtí musí vědět i ten, kdo u jeho lůžka tráví nejvíce času – sestra, stejně jako o fyziologických i patologických hodnotách mnoha kontinuálně měřených veličin. Sestra v rámci vlastních kompetencí nese zodpovědnost za všechny svoje výkony, rozhodnutí a pozorování – stejně jako zodpovědnost za svou činnost nese lékař. Pokud mám být zodpovědná, musím sledovat vývoj v ošetřovatelství, tak jako lékař sleduje vývoj v medicíně.

Po letech vzdělávání si určitě jsem mnohem více vědoma „svých mantinelů“ – svých kompetencí, své právní zodpovědnosti, ujasnily se mi i způsoby a cesty, jak přispět ke zkvalitňování ošetřovatelské péče, a to i díky různým výzkumům a studiím. Při vykonávání své odborné praxe u lůžka pacienta neprovádím jen jednotlivé úkony, nejsem jen poskytovatelka ošetřovatelské péče, ale i poradkyně a edukátorka pacienta a jeho rodiny, stejně jako ochránkyně práv nemocného. A právě pro všechny tyto role jsem našla velkou oporu ve vysokoškolském studiu. 

Veronika Křivová, DiS.,

sestra na soukromé klinice

Myslím, že střední zdravotnické školy by se měly zrušit. Hlavní důvod je jasný – po deváté třídě dítě není schopno se rozhodnout, jestli skutečně chce ve zdravotnictví pracovat celý život. Ti, co je studium neosloví, jen ztrácejí čas a jejich hlavním cílem je nějak získat maturitu. Podle mého názoru by se měly zrušit i vyšší zdravotnické školy a ponechat jen vysokoškolské programy – na nich by se ale měl zdvojnásobit počet hodin praxe. Pak by byly všechny sestry vzděláním rovnocenné, tím pádem by měly mít stejný plat a kompetence. Určitě by se získáním vysokoškolského titulu měly rozšířit kompetence sestry. Ta by pak měla mít možnost bez ordinace lékaře podávat léky určitých skupin, např. antipyretika nebo laxancia. Je přece vzdělaná a umí vyhodnotit situaci a eventuálně nahlásí vážnější stavy klientů. Dále je důležité stáhnout administrativu na únosnou mez.

A co se týče situace starších sester, které svou práci dělají po léta a dobře? Jako by najednou bylo všechno špatně, ale kdo nás do toho špatně natlačil? To asi sestry nevyřeší. Určitě by měly mít vyšší plat. Ať si ti, kteří rozhodují, jdou lehnout na lůžko a nechají si napíchnout žílu od sestry, co má gymnázium a pak tři roky vyšší odborné zdravotnické školy. Koho by si vybrali, kdyby měli možnost volit – starší zkušenou, co to bude mít hned, nebo mladou, která se čtyřikrát netrefí?

Bc. František Halška,

Interní oddělení, Slezská nemocnice Opava

Jsem bakalářem oboru ošetřovatelství, studoval jsem i na SZŠ obor zdravotnický asistent. Ze své zkušenosti mohu říci, že studium těchto oborů člověka prostě nemůže na práci ve zdravotnickém zařízení úplně připravit.

Ze školy dostaneme jakýsi teoretický základ, naučíme se všeobecné dovednosti, které jsou pro vykonávání naší profese nezbytné, avšak nástupem do praxe tento celek musíme rozbít, vzít si pouze střípky toho, co jsme se ve školách naučili, a znovu je pomocí právě získávaných zkušeností skládat do celku. Rozdíly v absolvovaném studiu jsou podle mého názoru minimální. Přínosem pro pacienta není více vystudovaná sestra, ale kvalitní management, který dokáže správně vyhodnotit, kolik personálu je skutečně potřeba, a práci mezi jednotlivé kategorie zdravotníků rozdělit. Tvrzení „já jsem bakalář a tohle dělat nebudu… ať to udělá ošetřovatelka“ je sice časté, ale také minimálně hloupé a určitě nereálné – vzhledem ke stálému snižování stavů je třeba, aby základní potřeby pacientů naplňovala i vysokoškolsky vzdělaná sestra nebo zdravotnický asistent. Tuto skutečnost nejlépe vnímají hlavně sestry, které prošly i střední zdravotnickou školou nebo za sebou mají už nějakou praxi, na druhou stranu sestry, které vystudovaly pouze vysokoškolské studium, se cítí přesně jako v citaci výše. Ohodnocení sester v podobě platů nebo odměn je docela mizerné, stejně jako další motivační prvky. Tohle je hlavní příčinou oněch „latentních sporů“. Sestry bez ohledu na vzdělání se cítí dotčené a nedoceněné. Starají se o lidské životy, mnohdy jsou s pacienty až do jejich posledních chvil, a přesto nemají ani zdaleka takovou prestiž, jakou by si určitě zasloužily. Takže vzdělání a jeho úpravy žádné zvláštní změny nepřinesou, a to alespoň ne do té doby, než se změní personální management zdravotnických zařízení, odměny sester a jejich všeobecné uznání jakožto plnohodnotných zdravotnických pracovníků.

Zdroj: Medical Tribune