Jak viděl doktora Borbonia Zikmund Winter

Spisovatel Zikmund Winter (1846–1912) vytvořil v románu Mistr Kampanus (1909) obraz tragického rozkladu vysokého učení pražského v bělohorském období. Jako znalec kulturní historie 16. a 17. století věnoval přitom zasvěcený pohled osudům dvou lékařů spjatých s univerzitou, anatoma a chirurga profesora Jana Jesenského a více prakticky zaměřeného doktora Matyáše Borbonia. Smutný konec Jesenia je dobře známý, v následujícím textu se proto zabýváme druhým z nich.

Historický romanopisec uvádí čtenáře do akademického milieu, ve kterém se často pohyboval bonviván Borbonius: „… nějací bakaláři a mladí mistrové po biretech znatelní, mezi nimi tlustý doktor Borbonius, z pijáků nejstatečnější… Borbonius zatím zasedl k stolu, okolo něhož otáčeli se pedellus s famuly nalévajíce víno. Zdvíhaje sklenku do výše vykládal Borbonius dvěma professorům, u jeho stolu sedícím, že víno se rdí a obráží ve sklenici, ale naposled uštkne…“ „Sádelný“ doktor není parádník svého zevnějšku dbalý. Rád se smál: „Z doktora Borbonia vyrazil smích takovou ranou jako z houfnice koule. A nakažlivý to byl smích.“ Při rychlejší chůzi mu „měchy“ nestačily. Winter nikoho neidealizuje.

Příliš se neví, že Borbonius psal oslavné básně, třeba na všechny římské císaře od Julia Caesara až po Rudolfa II. Rád hovořil o svých knihách „v bílé kůži vázaných“. Poetou se stal po vzoru svého učitele Rosacia. Byl však především vyhledávaným lékařem. V roce 1617 ho k sobě volal lakomý a hašteřivý profesor Skála, oba byli rodáky z Kolince. Volal pozdě: „Oči vsedly starcovi do hlavy, a hlava jeho již byla jako umrlčí. Šeplavým hlasem těžce vykládal doktorovi, že má klání u srdce… Borbonia prosil, by vzal tam z kancelářky ve své opatrování kšaft… dovolil doktorovi, aby si vzal některé knihy a tuto truhličku s penězi aby u sebe ukryl, kdyby mdloby a nepaměť na něho přišly, aby to nikdo neukradl; prý Borboniovi věří, že vrátí mu poctivě, kdyby se z nemoci uzdravil. Borbonius těšil, těšil, pak… vybral sobě tři volumina Pliniovy Historie v malinkém vydání, jež se mu vešlo do kapes, a doktora Jessenia knihu o kostech.“ (Šlo o doplněk k „pražské anatomii“, který Jesenský vydal v roce 1601 pod názvem De ossibus tractatus.) Podle Borbonia šlo o nejlepší dílo „našeho přítele“. Za peníze, uschované u Borbonia, pořídila univerzita Skálovi důstojný hrob.

Kampanova „paní Lidunka dlouho stonala po dítěti… bába dětinská co den musila býti nějak radna a pomocna… Doktor Borbonius přišel ochotně sám, a neshledal nic zlého. Jen to učinil, že zlostí zarudnuv v tváři, dětinskou bábu vlastní rukou vyhodil z koleje, když poznal, že za jeho zády leje do mladé ženy hluchou kopřivu v pivě svařenou.“ Za rok bylo mnohem hůř: „Borbonius prohlížel nemocnou pilně, ruku její držel ve svých rukou dlouho, dlouho stál, hledě do její bílé tváře, která náhle zase brunátněla… Proti smrti radě není koření v zahradě, řekl Borbonius Kampanovi venku…“

O Borboniovi je známo, že zkoumal léčivé účinky „chebských vod“ na území dnešních Františkových Lázní; kyselkou léčil svou bohatou souvěrkyni Polyxenu z Lobkovic. I on, když mu nemocný popsal v dopise potíže, stanovil diagnózu na dálku, poslal léky a poradil léčebný režim; nebylo to proti etice doby. Před blížícím se morem posílal pilulky aloe v bolus alba nebo doporučil „morní odjed“ – dryák s medem, hořcem podražcem, bobkovými bobulemi a myrhou. („Podražec“ je rostlina rostoucí podle přírodovědce J. S. Presla „po drahách“. Některé druhy hořců a hořečků rostou i dnes na suchých a polosuchých loukách.) Borbonia považovali za stejně dobrého lékárníka jako lékaře.

Není divu, že od roku 1610 byl Borbonius jedním z navržených za profesory medicíny; k její výuce ale došlo až po bělohorské katastrofě zásluhou jezuitů. (V roce 1623 byli jmenováni tři profesoři lékařství, to už byl Borbonius na indexu nepřátel vítězného katolicismu.)

Ještě když stavové verbovali do svého vojska v Praze, pomáhal jim jako lékař: „… doktor Borbonius chvílemi se od stolu zdvíhá, aby pohleděl na soldáta. Sešlého muže by nemohli potřebovati…“ Před osudnou bitvou zavládl v Praze mezi obyvateli strach, Hannibal byl ante portas. „Když se soumračilo… Borbonius přistěhoval do koleje Karla IV. dvě těžké truhlice všelijakých peněz a koflíků stříbrných; mistři mu dovolili složiti poklady do pevného sklepa, do fišku k slavným privilegiím universitním za těžké dubové dveře a pod dva zámky.“ Po bitvě soldateska ve městě loupila a mocní vítězové brali bohatým poraženým majetky, mezi vítězi císařský místodržitel kníže Karel z Lichtenštejna a sekretář Pavel Michna z Vacínova. S oběma měl Borbonius co do činění. Michnovi léčil francouzskou nemoc. Jak úspěšně vyléčil nejmocnějšího muže v Čechách, Lichtenštejna, ve Winterově románu říká: „Lichtenštejn, poněvadž mu žádný z malostranských doktorů nepomohl, dal volati mne a já ho vyhojil v málo hodinách, měl hroznou červenku, krev z něho chlípěla bez přetrží, bylo by dobře, kdyby všickni škůdcové naši přepadeni byli červenkou a vytekli tak, aby z nich zbyla jen kůže, ale já podle doktorské povinnosti své zastavil jsem mu červenku a pomohl jsem mu k předešlému zdraví, proto se nebojím rychtáře novoměstského, ožralého jednušky Šrepla, proto se nestrachuji o své truhlice, z fišku proti vší spravedlnosti vzaté…“ (Červenkou tehdy nazývali úplavici.)

Borbonius spoléhal na vděčnost vítězů. Špatně však pochodil, už když se přimlouval u Lichtenštejna za kolegu Jesenia: „… ale kníže vyvalil na mne oko – ten člověk má jedno oko větší – tedy ono větší oko vyvalil a neřekl nic.“ A bylo hůř. Borbonius byl zatčen a vězněn v šatlavě Mazalka pod novoměstskou věží. Ortel smrti mu byl změněn na doživotní žalář a na ztrátu majetku (vlastnil apatyku na Novém Městě a dům na Koňském trhu). Později ho propustili, ale o majetek, i movitý, přišel.

Čím se vlastně provinil? Byl vlivným příslušníkem jednoty Českých bratří, která spolu s luterány a kalvinisty povstala se zbraní v ruce za větší náboženskou svobodu a za úplné osvobození od Habsburků. Borbonius se osobně jako obecní starší postaral o to, aby Nové Město jako jediné ze tří měst pražských stálo na straně stavů. Takovou věc nebylo možné prominout. Nebyl sice vypovězen ze země, ale víry se nezřekl, nepřestoupil jako mnozí jiní k „jednuškám“ a ani emigrovat se mu dlouho nechtělo.

Narodil se na jihozápadě Čech v Kolinci jako Matěj Burda v roce 1566. Chudý žák a student měl šlechtické mecenáše. Bakalářem se stal na latinské luteránské akademii ve Velkém Meziříčí, doktorem v roce 1597 v Basileji jako Matyáš Borbonius z Borbenheimu. Zkoušen byl mj. ze žloutenky, smyslů, dny, šlaku, zimnice, ale také třeba z pocitů vlhkosti. Lékařské praxi se chtěl věnovat i v Polsku, když v roce 1628 emigroval do Toruně; po roce však zemřel. Jesenius i Borbonius byli renesančními osobnostmi. Borbonius na rozdíl od Jesenia asi nespoléhal na mytologickou bohyni spravedlivé odplaty Nemesis. Jako lékař vstupoval podle Hippokratovy přísahy i do domů svých nepřátel „jen pro prospěch nemocného“; to mu zachránilo život, bohatství nikoli.

Zdroj: Medical Tribune