Jak správně léčit finanční neduhy zdravotnictví?
Veřejné zdravotní pojištění skončí letos v mírném propadu 0,4 miliardy korun. Předpokládají to zdravotní pojišťovny ve zprávě, kterou schválila vláda. Co tato čísla vypovídají o ekonomice zdravotnictví a jak by na ně měly dotčené instituce a úřady reagovat?
Ministerstvo financí na tuto zprávu reagovalo s tím, že dolévat další peníze do resortu v tuto chvíli není potřeba. „Zůstatky na bankovních účtech všech zdravotních pojišťoven byly loni přes 15 miliard korun. Průměrný roční příjem zdravotního pojištění rostl o čtyři procenta, zatímco inflace jen o 2,3 procenta a HDP o 1,7 procenta. Proto ministerstvo uložilo svým zástupcům ve správních radách pojišťoven předložené návrhy deficitních zdravotně pojistných plánů na rok 2016 nepodpořit,“ uvádí MF ve své zprávě, kterou má Medical Tribune exkluzivně k dispozici.
Názor, že je ve zdravotnictví peněz dost, sdílí také ekonom a někdejší šéf ZP MV ČR Ing. Karel Šatera: „Objem finančních prostředků v roce 2014 se oproti roku 2013 zvýšil o cca 12 miliard korun, z toho bylo více než padesát procent ze státního rozpočtu. V roce 2015 je plánován nárůst příjmů o 2,3 procenta, tedy 5 až 6 miliard korun, a navíc jsou zde příjmy z poloviční povinnosti tvorby rezervního fondu, než byla v roce 2014, a prostředky vyplývající ze zrušení zajišťovacího fondu.“ Ing. Šatera upozorňuje, že otázka finančních rezerv zdravotních pojišťoven, jejich zachování, plnění či naopak rozpouštění v době očekávaného růstu ekonomiky je velmi důležitá. „Je třeba rozlišovat zákonné rezervní fondy od celkových finančních rezerv, které u řady zaměstnaneckých pojišťoven podstatně převyšují zákonem stanovený limit rezervního fondu. U VZP je naopak prakticky prázdný, spíše bych řekl v realitě záporný. To koliduje s informací, že hospodaření VZP mělo být v loňském roce v kladných číslech, protože prioritně by měla naplnit právě rezervní fond zhruba dvěma miliardami korun,“ uvádí ekonom. Podle něj však signalizované snižování finančních rezerv zdravotních pojišťoven v době ekonomického růstu spolu s konzumací mimořádných jednorázových mimosystémových příjmů (např. příjmy ze SÚKL) jasně ukazuje na chybné nastavení ekonomických parametrů, zejména po opakovaném zvýšení plateb státu za jeho pojištěnce.
Na rozdíl od ekonomů se prezident ČLK Milan Kubek domnívá, že stát by měl do zdravotnictví další peníze dosypat. Klíčem je podle něj navýšení plateb za státního pojištěnce. „Dokud bude stát platit za 60 % populace pojištění na úrovni pouhé jedné čtvrtiny toho, kolik je platba za zaměstnance s průměrnou mzdou, pak se systém veřejného zdravotního pojištění z ekonomických problémů nevymaní. Pokud vláda neschválí zvýšení platby za státního pojištěnce, pak budou v příštím roce propady mnohamiliardové,“ uvedl Milan Kubek na webu MT.
Názor prezidenta lékařské komory však ekonomové nesdílejí: „Toto je již 23 let opakovaný argument, zejména ze strany poskytovatelů zdravotní péče. Nepovažuji jej však za oprávněný,“ odpovídá na dotaz RNDr. Ing. Jiří Němec, který šéfoval Všeobecné zdravotní pojišťovně v devadesátých letech. „Náklady na zdravotnictví na jednoho občana u nás jsou v poměru k naší průměrné mzdě vyšší než ve většině západoevropských zemí. Znamená to, že vzhledem k našim výdělkům jsme výdaji na zdravotnictví zatíženi více než v zemích, na které naši zdravotníci často poukazují. Srovnání podle podílu na HDP je do značné míry zavádějící, protože nebere v úvahu to, že poměr průměrné mzdy vůči HDP na hlavu je v České republice výrazně menší než v západoevropských zemích. Platba za státní pojištěnce nebyla nikdy myšlena jako plnohodnotná výše, která by měla pokrýt výdaje za zdravotní péči osob, na něž se vztahuje. Kdybychom chtěli tuto platbu považovat za plnohodnotné pojistné, museli bychom současně říci, že platba pojistného zaměstnavatelů a zaměstnanců je příliš vysoká a je třeba sazbu pojistného ze současných 13,5 % výrazně snížit. Výdaje na zdravotní péči za výdělečně činné osoby jsou totiž výrazně nižší, než je příjem z pojistného za ně. Uvnitř veřejného zdravotního pojištění probíhá určité přerozdělení reflektující mezigenerační solidaritu. Je tomu tak ve všech systémech veřejného zdravotního pojištění po světě,“ upozorňuje J. Němec.
Navýšení platby za státní pojištěnce by muselo jít na vrub jiných daní
S názorem Milana Kubka nesouhlasí ani Karel Šatera: „Je třeba si uvědomit, že stát sám žádné své finanční prostředky nemá, a tak i platby za státní pojištěnce pocházejí z jiných daní vybíraných zejména od ekonomicky aktivních subjektů. Pokud se tedy zvýšily platby státu za státní pojištěnce, jdou na vrub jiných státem vybraných daní. Nedomnívám se, že bez navýšení plateb za státní pojištěnce dojde k miliardovým propadům zdravotního systému. K těmto propadům by naopak mohla přispět naprostá nepřehlednost zdravotnického systému, zcela neprůhledné úhrady, absence práva a také organizované vyvádění miliard mimo systém zdravotní péče. A v tomto směru se obávám, že vláda dosud učinila velmi málo. Přesněji řečeno – v podstatě nic.“
K podobným závěrům dochází také ministerstvo financí ve svém prohlášení. „Bude nutné přejít od proklamací k tvorbě předmětných systémových opatření. Dosud MZ nikdy neuvedlo, zda a kdy předloží ucelený dokument koncepce zdravotnictví a na to navazující legislativu. MZ předložilo devatenáct tzv. reformních opatření, což jsou ovšem spíše ad hoc nápady než koncepční řešení. Finančních prostředků je relativně dost. Je tedy na MZ, aby zajistilo jejich efektivní užití i tvorbu určitých finančních rezerv na období, kdy mohou nastat problémy s růstem HDP, a tedy i mezd,“ uvádí ministerstvo financí.
Zdroj: Medical Tribune