Jak souvisí IVF s úmrtím matek

Průměrná mortalita matek ve sledovaném období 1984 až 2008 dosahovala 12,8/100 000. Úmrtí, k nimž došlo přímo v souvislosti s IVF, se vyskytla s četností 6/100 000. Mortalita žen po IVF dosáhla četnosti 42,5/100 000. Za rizikové faktory provázející IVF je obecně považován hyperstimulační syndrom, vyšší věk matek, vícečetná těhotenství a preeklampsie.

Ze statistik jasně plyne, že mortalita s příčinným vztahem k IVF zůstává velmi nízká. Některé rizikové faktory se daří potlačit. Například nizozemská studie neodhalila po roce 1997 žádný případ úmrtí na hyperstimulační syndrom.

Ve Velké Británii však poslední statistiky z roku 2007 podchytily čtyři případy úmrtí v důsledku hyperstimulačního syndromu. To je číslo vyšší než u interrupcí za stejné období (dvě úmrtí), i když interrupcí bylo provedeno asi čtyřikrát více než cyklů IVF. Bewleyová a její kolegové jsou přesvědčeni, že počet úmrtí spojených s IVF může být v Británii ve skutečnosti ještě vyšší.

Autoři analýzy na stránkách BMJ připomínají fakt, že ženy by měly být před léčbou neplodnosti velmi důkladně poučeny o možných rizicích s přihlédnutím k jejich zdravotnímu stavu. Několik žen zemřelo poté, co se podrobily léčbě neplodnosti navzdory velmi závažným rizikovým faktorům. V Británii předpokládali, že se v asistované reprodukci uplatní „efekt zdravých pacientek“, protože ženy ve špatném zdravotním stavu se buď samy vzdají možnosti využít asistovanou reprodukci, anebo budou podchyceny při zdravotních prohlídkách. Ženy, které podstupují léčbu neplodnosti, by tak měly být zdravější než průměr populace a těhotenství po IVF by mělo být obecně méně problémové.

Stoupající mortalita po IVF však svědčí o opaku. Příčin vidí Bewleyová hned několik. Plodnost klesá s věkem, a s tím roste i pravděpodobnost, že ženy, které se podrobí IVF, trpí nějakým chronickým zdravotním problémem. V Británii se podrobují IVF stále starší ženy. Průměrný věk pacientek byl v roce 1992 32 let. V roce 2004 už to bylo 34,8 roku. Riziko mnoha zdravotních komplikací se zvyšuje s vícečetným těhotenstvím.

V ekonomicky vyspělých zemích tak dochází ve světovém kontextu k poněkud paradoxnímu jevu. Zatímco v rozvojových zemích je mortalita matek spojena s vysokým počtem těhotenství a nesprávně prováděnými interrupcemi, v ekonomicky vyspělých zemích se stává významným rizikovým faktorem léčba neplodnosti. Podle Bewleyové a kol. představují komplikace u matek i dětí po IVF rostoucí zátěž pro britský zdravotní systém. Léčba následků hyperstimulačního syndromu, riziková těhotenství nebo péče o předčasně narozené děti patří k finančně velmi náročným.

Kromě osvěty a prevence je v boji s neplodností podle autorů studie nutné věnovat velkou pozornost rizikovým faktorům. Lepší informovanost o rizicích zřejmě neodradí většinu pacientek od IVF léčby. Rizikové pacientky pak mohou vyhledávat centra asistované reprodukce, kde budou mít méně komplikovaný přístup k léčbě. Mohou volit například „zdravotní turistiku“ do zemí, kde není na rizikové faktory brán tak silný zřetel.

Lékaři pracující v oboru asistované reprodukce musejí mnohem efektivněji vyhledávat rizikové pacientky a informovat je o rizicích před zahájením léčby. Za nesprávnou považují autoři studie situaci, kdy se taková pacientka dozví o možných rizicích až po otěhotnění. Zdůrazňují také význam komunikace lékařů z center asistované reprodukce jednak s lékaři, kteří se o jejich pacientky starali před léčbou neplodnosti, jednak s lékaři, kteří budou o jejich pacientky pečovat během těhotenství. Případy úmrtí po IVF jsou příliš vzácné na to, aby bylo možné provést analýzu vlivu jednotlivých center nebo různých léčebných postupů.

Bewleyová a její spolupracovníci ale upozorňují na riziko, že tržní mechanismy mohou vyvíjet na lékaře určitý tlak, aby upřednostnili účinnější postupy před bezpečnějšími. To se týká například počtu transplantovaných embryí. Přenos jednoho embrya může sice snížit pravděpodobnost otěhotnění, avšak na druhé straně zase snižuje riziko komplikací spojených s vícečetným těhotenstvím.

Za negativní jev považují autoři i hon za předními místy na „žebříčcích“ center asistované reprodukce. Autoři již zmíněné nizozemské studie vyzývají, aby všechny iatrogenní komplikace a úmrtí související s IVF byly zveřejněny tak, aby se z nich lékaři mohli poučit. Za krok správným směrem považují povinné hlášení případů hyperstimulačního syndromu. Zároveň se přimlouvají za mnohem větší pozornost věnovanou stimulačním režimům, za důkladnější prekoncepční a postkoncepční zdravotní péči. Jen tak se dá podle Susan Bewleyové a kol. zajistit, aby úmrtí matek a zdravotních komplikací po IVF nepřibývalo.

Zdroj: Medical Tribune