Jak šel čas, aneb kolik genů má pšenice
Když slaví nějaká instituce – firma, škola, nebo třeba kulturní festival – výročí, často se její vývoj přirovnává k běhu lidského života – hovoří se o překonání puberty nebo vstupu do dospělosti. Je to trochu otřepaná metafora, ale v případě Medical Tribune tak úplně prázdná není. Na to, abychom stáří novin popisovali terminologií vztaženou k jednotlivým vývojovým etapám během stárnutí člověka, si nemusíme vymýšlet žádnou imaginární osobu. Dítě, které nám narození novin připomíná, je díky rodině Weilových tak říkajíc součástí redakce. Pro grafika Davida Weila a korektorku Mílu Weilovou bude totiž „zrození“ novin Medical Tribune navždy spojeno s narozením jejich syna. To, že malého Kubu bereme v redakci tak trochu za vlastního, není jen tím, že ho v poslední době vídáme často, ale také tím, že jsme obě narození prožívali v redakci téměř společně… Grafik David totiž zlomil nulté číslo, korektorka Míla ještě přečetla výjezdy stránek a poté, co datový soubor odešel do tiskárny, se nastávající rodiče odebrali do porodnice, kde nazítří přišel jejich Kubík (přesněji Jákob) na svět. S čerstvě vytištěnými novinami se redakce poprvé potěšila za další dva dny. I malý Kubík byl do redakčního života zapojen záhy – jeho fotky coby miminka doprovodily několik pediatrických příloh. V této formě spolupráce odmítl pokračovat poté, co jsme mu cpali do pusy špachtli (za poskytnutí špachtle děkujeme III. interní klinice VFN), když jsme potřebovali do článku o infektech horních cest dýchacích ilustrační fotku vyšetřování dětského pacienta (viz foto).
Nicméně na nás nezanevřel. Kuba teď chodí do třetí třídy a páteční odpoledne a večer tráví s námi v redakci. Zjevně mu to nevadí a nám také ne. Doma by byl sám. Protože všichni odevzdávají všechno pozdě, tak jeho maminka čte, tatínek zanáší poslední korektury a oba se jen modlí, abychom nepřišli s nápadem, že co bylo na straně pět, půjde na stranu sedm a celé se to tak nějak předělá. Vždycky si s Kubou popovídáme o literatuře. Není to tak dlouho, co jsme probírali zápletku v knize Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Od blahosklonného tónu, kterým dospělí hovoří s dětmi, jsme se pomalu posunuli ke zcela partnerské debatě o Pánu prstenů. V poslední době už ale nějak Kubovým čtenářským zájmům přestáváme stačit a se zahanbením si říkáme, že bychom neměli být takoví fachidioti a také si občas přečíst něco, kde se nevyskytuje slovo receptor. Dříve měl Kuba službu u redakční tiskárny a když z ní vyjel obtah stránky, přinesl nám ho na stůl. Nyní je už jasné, že na takovou práci je ho škoda – dokáže kvalifikovaně pohovořit téměř na každé téma, o kterém píšeme. Jen je trochu nepříjemné, jak záludné otázky klade, jako třeba kolik genů má pšenice (ve 42 chromozomech jich je podle odhadů zhruba 120 000). Momentálně chce být virologem a není sebemenší důvod, proč by za dvacet let nemohl být v této oblasti absolutní špička. Není to tak vzdálené, čas letí. Pokud tedy v Medical Tribune bude nápadně zastoupena virologická tematika, má to svůj důvod – a není to tlak firmy, která si připravuje pole pro vstup nového virostatika.
Zdroj: MT