Jak se vám líbí návrh úpravy vzdělávání?

Zubaře trápí spíše podfinancování pregraduální výuky

Každý krok, který vede k podpoře vzdělávání, je třeba ocenit. Vzhledem k tomu, že v zubním lékařství existují pouze dvě specializace, nebude dopad této zákonné normy na vzdělávání zubních lékařů nijak převratný. Náš problém spočívá v nedostatku financí pro pregraduální přípravu zubních lékařů. Velmi se těším, až budu odpovídat na anketní otázku: „Jak oceňujete finanční podporu magisterského programu zubního lékařství, kterou navrhla vláda ČR?“

MUDr. Jiří Pekárek,

prezident České stomatologické komory

Konečně se řeklo, že toto vzdělávání není zadarmo

Tento návrh vítáme. Oceňujeme, že se zde myslí na nelékařské zdravotnické pracovníky stejně jako na lékaře. Tento rovný princip je pro nás určitě přínosný. Přiznám se, že mě trochu mrazilo, když vyšel zákon číslo 96 se všemi svými požadavky a nikde v něm nebyla rozvaha, co to udělá s náklady na vzdělání. Konečně teď někdo zřetelně řekl, že specializační vzdělávání nelékařů není zadarmo. Zatím jeho financování padalo na bedra zaměstnavatelů. Ti v poslední době museli opravdu hodně počítat a dobře se rozmýšlet, do kolika zdravotníků si mohou dovolit takto investovat. I to je jedním z důvodů, proč nám nyní chybějí sestry specialistky. Jsou samozřejmě sestry, které se takto vzdělávaly a stále ještě vzdělávají na vlastní náklady. Vezmeme-li v úvahu všechny náklady na celé studium, tak například v oboru ARIP je takový zájem o osobní rozvoj stojí přibližně 80 000 korun. Slabinu této připravované normy vidím v tom, že nikde není určeno, jaká část z peněz určených na tyto účely půjde na vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků. Když víme, kolik nelékařů je, obávám se, že na jedno rezidenční místo pro ně peněz nebude mnoho.

Mgr. Dana Jurásková, Ph.D., MBA,

prezidentka České asociace sester

Zásadní změnou je zřízení „kmenových oborů“

Novela zákona č. 95/2004 Sb. je jedním ze způsobů, jak napravit alespoň některé ze závažných chyb zmíněného zákona. V tom asi existuje shoda napříč zdravotnickou veřejností, která byla tehdy zaskočena především neuvěřitelným množstvím atestačních oborů (pokud vím, tímto zákonem jsme – alespoň v něčem – dosáhli světové priority), jež ne vzácně vůbec neodpovídaly potřebám praxe. Nechci příliš komentovat další nedostatky zákona č. 95/2004 Sb., novelu však nezbytně a rychle potřebuje.

Asociace děkanů se návrhem zabývala především proto, že akademičtí pracovníci a lékařské fakulty jsou rozhodujícími odborníky ve výchově nové generace lékařů nejen pregraduálně, ale i postgraduálně. Změn je mnoho, komentuji jen některé: v novele vidím jako pozitivum, že se vůbec začala zabývat otázkou financování atestační přípravy. Lze to ale zmínit i v potenciálních rizicích – zatím nejsou známy detaily ani prováděcí předpisy. Vyčlenění seznamu atestačních oborů ze zákona lze vnímat jako pozitivum – umožní reagovat na potřeby praxe; podobně jako výše lze namítat, že případná změna vedení ministerstva může vždy významně změnit seznam oborů a zkomplikovat připravujícím se lékařům situaci. Za zásadní změnu považuji zřízení „kmenových oborů“. Je to ve stoupající spirále návrat k principům první a druhé atestace, ale ve formě, která umožňuje konformitu s ostatními evropskými zeměmi. Budu moc rád, pokud naši lékaři nebudou jen superspecialisty na malou část medicíny, ale budou umět základní obor (internu, chirurgii atd.) a „nad něj“ i svou specializaci. Jde ale jen o jednotlivé vytržené body, novela vyžaduje podrobnější komentář.

Prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc.,

děkan Lékařské fakulty UK – Hradec Králové,

předseda Asociace děkanů lékařských fakult ČR

Díky za jakýkoli posun

Pokusy o novelu nekonzumovatelného zákona 95/04 je už nanejvýš nutné jakkoli propasírovat parlamentem, abychom nezůstali bez kvalifikovaných lékařů. Ověřili jsme si, že umíme vytvořit zákon špatný, a pak ho kostrbatě nahrazovat novelou, přetékající byrokratickými zákrutami. Jako hlemýžď se teď posuneme kousek vpřed, vláčejíce dále na zádech celou onu úřední budku z Palackého náměstí 4. Na lásce k byrokracii a nedůvěře k nevládním institucím, včetně veřejných univerzit, se u nás odedávna shodují všechny partaje a státní komitéty. Habsburkové v nás. Lékařské specializační vzdělávání bylo vždy jaksi dotováno. Dotace spolkly režie pražského IPVZ, platy organizátorů a platby vyučujícím. V zák. 95/04 se v původní verzi o financování cudně nehovořilo vůbec. Teď se o něm v novele aspoň hovoří a existuje naděje, že dotace se konečně posunou za studenty na školicí pracoviště. Nedoufám v hladkost procesu, protože z nějakých důvodů není lékař postgraduálně se vzdělávající stále vnímán jako studující při práci, nýbrž jako chovanec MZd. Že by snad celý vzdělávací proces běžel standardně přes nedůvěryhodné univerzity pouze s razítkujícím důvěryhodným úřadem u řeky, to u nás určitě nehrozí. Ale díky už za jakýkoli posun. Chci setrvat ve víře, že se přidělování rezidenčních míst v lukrativnějších oborech nestane důvodem pro korupci. Chci doufat, že MZd bude teď v přátelském objetí s ČLK, odbornými společnostmi a lékařskými fakultami univerzit spolupracovat při naplňování zákona i s jeho kostrbatostmi. Jsem rád, že se mohu k budoucnosti lékařského specializačního vzdělávání vyjádřit po beznaději s mírnou nadějí. Děkuji všem, kteří se zasloužïli a ještě zaslouží, neboť zasloužit se bude ještě nutné.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., děkan LF MU

Dořešena není také otázka počtu oborů

Nové zákony o vzdělávání jsou obrovským krokem vpřed, ale myslím, že určité nedostatky přetrvávají.

Důležité je uznání, že postgraduální výchova něco stojí. Udělat z absolventa samostatně pracujícího lékaře je nákladný proces. Myslím, že se dá odhadnout, že na to např. podle různých oborů padne až 50 % mzdy nebo času primáře oddělení nemocnice a podobně v ordinaci praktického lékaře, bude-li zde školen další kolega, se sníží produktivita v prvním roce minimálně dvojnásobně. A to neuvažuji další náklady, třeba materiální.

Problém počtu oborů také není dořešen. Čím jsou obory užší, tím užší a nestabilnější je trh práce a tím více je „úzkým pohledem“ lékaře ohrožen i pacient. Opravdových lékařských oborů je asi 25 a vše ostatní jsou už jen varianty specializace, které už nemají ráz opravdové atestace. Navíc lze předpokládat, že se během dalších let některé obory dále přiblíží (např. patologie a laboratorní diagnostika), nebo že se sblíží všechny tradiční podobory interny nevázané na nějakou velkou instrumentální dovednost od alergologie a imunologie až po diabetologii a endokrinologii. Koncepce zcela asymetrických kmenů, kdy na některé nasedá mnoho atestačních oborů a na jiný např. jen jeden, je chybná. Ono to stále hodně připomíná trochu střední školu a jsem přesvědčen, že za nějakou dobu nebudou atestace zkouškami, ale spíše půjde o to, že někdo akreditovaný bude žadatele o atestaci nějaký čas pozorovat na svém pracovišti a pak bude podpisem garantovat, že obor umí. Pořád ze zákona totiž dýchá duch IPVZ s kursy připomínajícími střední školu a málo ho ovlivňuje vždy liberálnější prostředí fakultních nemocnic.

Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., někdejší děkan 1. LF UK v Praze

ČLK usiluje o funkční systém vzdělávání lékařů Jsem rád, že se komoře podařilo vynutit si ve spolupráci s děkany lékařských fakult a vedením ČLS JEP na ministerstvu zdravotnictví zásadní novelu nevyhovujícího zákona č. 95/2004 Sb., která vyšla z požadavků ČLK, a že se nám podařilo prosadit také to, že stát bude vzdělávání lékařů finančně podporovat. Poslanci bohužel neschválili ty námi zpracované pozměňovací návrhy, které by odstranily nejzávažnější chyby nového zákona.   

*Financování – ČLK nemůže souhlasit s tím, aby mladí lékaři, kteří by se vzdělávali na rezidenčních místech, podepisovali „vázací akt“, kterým by se zavazovali k tomu, že „budou vykonávat povolání lékaře po dobu nejméně pěti let od data ukončení specializačního vzdělávání na území ČR v oboru, ve kterém získali specializovanou způsobilost“. Doba komunistických umístěnek a pracovní povinnosti již skončila. Jsme členy EU, která považuje volný pracovní trh za jeden z pilířů své existence. A stát přece není schopen nikomu garantovat, že sežene „práci v oboru“.

*Kvalifikační požadavky – ČLK nemůže souhlasit se snižováním nároků na erudici lékařů, které povedou ke snížení kvality lékařské péče. Lékař bez specializované způsobilosti musí pracovat pod odborným dohledem, přičemž intenzita a způsob tohoto dohledu musí odpovídat jeho kvalifikaci a praxi. Jinak by měl vypadat dohled nad čerstvým absolventem lékařské fakulty, jinak nad lékařem po dvouletém kmenovém vzdělávání, nad lékařem těsně před atestací, nebo dokonce nad kolegou, který již má specializovanou způsobilost v jiném příbuzném oboru. Tyto vysoce odborné otázky by také neměli řešit politici nebo státní úředníci, často bez medicínského vzdělání, ale profesní lékařská samospráva, tedy komory.

Obdobně musíme protestovat proti tomu, aby mohli funkci primáře vykonávat lékaři hned po složení atestace. Takoví kolegové se zcela nedostatečnou praxí přece nemohou vést celé zdravotnické týmy a nést odpovědnost za výchovu dalších lékařů.

Motivace těchto ministerských návrhů je shodná: jednak zajistit levnou pracovní sílu pro nejrůznější zdravotnické řetězce a pro nemocnice – akciové společnosti, které by také získaly „mladé perspektivní a schopné kádry“ na místo těch primářů, kteří nejsou ochotni nechat se donutit do různých medicínsko-ekonomických experimentů.

*Odpovědnost ČLK za vzdělávání lékařů – vytvořením nepoužitelného zákona, který zavedl více než osmdesát specializačních oborů v řadě případů ještě s nesplnitelnou náplní vzdělávacího programu, prokázalo ministerstvo zdravotnictví, že nedokáže vytvořit fungující vzdělávací systém. Aby se již podobné nesmysly nemohly opakovat, mělo by o počtu vzdělávacích kmenů, specializačních oborů a zvláštních odborných způsobilostí, o náplni vzdělávacích oborů i o způsobu závěrečných zkoušek ministerstvo rozhodovat pouze „po dohodě“ s Českou lékařskou komorou ve spolupráci s lékařskými fakultami a odbornými společnostmi. Jedině ČLK totiž může zabránit vzniku nejrůznějších bizarních atestačních oborů, jejichž náplň by často připomínala žebřík, který za sebou funkcionáři té které odborné společnosti vytahují, aby se nikdo z kolegů nemohl dostat na jejich kvalifikační úroveň a jim konkurovat. Právě Vědecká rada ČLK dokáže vyvažovat představy jednotlivých odborností, komora zároveň může vydávat i stanoviska závazná pro všechny lékaře. V těchto klíčových otázkách se ČLK v žádném případě nechce své zodpovědnosti zbavovat. Abychom však své povinnosti mohli plnit, musíme k tomu mít odpovídající nástroje.

MUDr. Milan Kubek, prezident ČLK

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2008, strana A2

Zdroj: